ECLI:CZ:NSS:2005:6.ADS.63.2004
sp. zn. 6 Ads 63/2004 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce P. V., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem č. j. 42 Cad 123/2004 - 7 ze dne 9. 8. 2004,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 123/2004 - 7 ze dne
9. 8. 2004 se zrušuje a věc se tomuto soudu vr ac í k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) podala včas
kasační stížnost proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž
bylo rozhodnuto následovně: „Řízení se zastavuje a věc se vrací správnímu orgánu
k provedení dalších úkonů v rámci správního procesu. Nikomu se nepřiznává náhrada nákladů
řízení.“
Tento výrok krajský soud odůvodnil tím, že dne 2. 6. 2004 poslal žalobce (soudem zde
označovaný jako podatel) správnímu orgánu dopis, který označil jako odvolání proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2004, o nepřiznání celého invalidního důchodu, přičemž
uvedl, že k posouzení jeho zdravotního stavu nebyly dodány důležité údaje o jeho zdravotním
stavu (nemoci Bechtěrev), není schopen vykonávat práci, na kterou byl kvůli úrazu přeřazen a
vyjádřil přesvědčení, že po prozkoumání aktuálního zdravotního stavu a posouzení všech
dokladů dojde ke změně napadeného rozhodnutí. Správní orgán s pisatelem dále
nekomunikoval, dopis označil za žalobu a postoupil ji krajskému soudu, ačkoliv v dopise není
obsažen ani náznak pisatelova záměru obrátit se na soud. Podle krajského soudu buď toto
podání mělo být jeho adresátem bráno tak, že jde o prosbu o zohlednění nových skutečností
a změnu předchozího negativního postoje formou autoremedury, anebo mělo být vyřízeno
podle svého nadpisu jako zjevně svobodně a výslovně podané odvolání ve správním řízení;
okolnost, že v podobných věcech zákon odvolání nepřipouští, je důvodem pro to, aby mu
nebylo vyhověno, nikoliv k tomu, aby bylo jednostranně a bez zjištění pisatelovy vůle
transformováno v soudní žalobu. Stěžovatelka měla nejasnosti podání odstranit další
komunikací s pisatelem, ten mohl pisateli doporučit, aby namísto nepřípustného odvolání jej
zažaloval, to ovšem není v moci soudu, jenž by tím překročil hranice poučovací povinnosti
dle §5 o. s. ř. Překážkou soudního řízení je tedy nezbytnost pokračovat ve správním řízení,
proto krajský soud za použití §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), a §104 odst. 1 o. s. ř. (občanského soudního řádu) řízení zastavil, přičemž vyloučil
užití §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se nejedná o návrh adresovaný soudu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti, kterou podává z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., uvádí, že vůle žalobce směřovala jednoznačně k dalšímu řízení, nemůže se
však jednat o řízení správní, neboť napadené rozhodnutí nabylo právní moci a opravné
prostředky nejsou v řízení správním přípustné. Žalobce se domáhá přezkumného řízení
o nárok na invalidní důchod. Použití §104 odst. 1 o. s. ř. bylo v dané věci bezdůvodné. Zákon
nevyžaduje, aby návrh na přezkoumání rozhodnutí byl adresován soudu.
Stěžovatelka tedy namítá, že věc byla po právní stránce posouzena nesprávně
a navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Ústí
nad Labem k dalšímu řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka podáním ze dne 20. 7. 2004 postoupila
krajskému soudu podání žalobce ze dne 8. 7. 2004, které bylo nazváno „Odvolání“, doručeno
stěžovatelce bylo 14. 7. 2004; v podání žalobce uvedl, že nebylo přihlédnuto ke všem údajům
o jeho zdravotním stavu, o nemoci Bechtěrev, není schopen vykonávat práci, na kterou byl
kvůli úrazu přeřazen a vyjadřuje přesvědčení, že po prozkoumání aktuálního zdravotního
stavu a posouzení všech dokladů dojde ke změně napadeného rozhodnutí.
Krajský soud k projednání věci nařídil jednání, k němuž žalobce nepředvolal a vydal
shora uvedené usnesení.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) napadené usnesení krajského soudu přezkoumal a zjistil, že kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatelka napadá nezákonnost usnesení o zastavení řízení, uplatňuje tedy
ve skutečnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; v posuzované věci se stala
spornou otázka právní, a to zda a jakým způsobem posuzovat podání, kterým se žalobce
obrátil na stěžovatelku, a zda vyjasnění nejasnosti podání přísluší správnímu orgánu či soudu,
to vše ve světle úpravy přezkoumání rozhodnutí o dávku důchodového pojištění soudem.
Krajský soud by se mohl dopustit nesprávného posouzení právní otázky, pokud by na věc
aplikoval ustanovení, která na věc nedopadají, anebo ustanovení sice přiléhavá, leč jejich
výklad by neobstál.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
se na řízení ve věcech důchodového pojištění vztahuje správní řád, nestanoví-li tento zákon
jinak. Podle §89 odst. 1 téhož zákona se proti rozhodnutím stěžovatelky ve věcech
důchodového pojištění řádné opravné prostředky v řízení správním nepřipouštějí.
Podle odst. 3 téhož ustanovení, požádá-li oprávněný před uplynutím lhůty k podání žaloby
o sdělení podkladů pro výpočet důchodu, počíná běžet nová lhůta k podání žaloby ode dne,
kdy mu byly tyto podklady doručeny.
Náležitosti podání v soudním řízení správním upravuje §37 odst. 3 (čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co se navrhuje, podpis a datum), náležitosti žaloby pak
upravuje §71 odst. 1 s. ř. s. (označení napadeného rozhodnutí, označení výroků, které žalobce
napadá, žalobní body, návrh důkazů a návrh výroku rozsudku). Žalobu lze podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení §72
odst. 1 s. ř. s.); lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti
jehož rozhodnutí směřuje.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu vyzve usnesením podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen. Z ustanovení §41 odst. 2 občanského soudního řádu, který se
podle §64 s. ř. s. použije přiměřeně i na soudní řízení ve věcech přezkumu rozhodnutí
správních orgánů, vyplývá, že každý úkon soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je
nesprávně označen.
Stěžovatelka posoudila podání označené jako „odvolání“ podle obsahu jako žalobu
a postoupila ji soudu.
Jak Nejvyšší správní soud výše uvedl, žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze
podat jak u soudu, tak u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal; místo a čas
podání má význam toliko pro zachování lhůty k podání žaloby. S ohledem na nutnost
posuzovat podání podle jeho obsahu nelze z ničeho dovodit, že by se soud mohl bez dalšího
nezabývat podáním, které jasně směřuje k přezkumu správního aktu, i když na něm chybí
výslovné vyjádření, že se pisatel obrací na soud.
Za situace, kdy ve správním řízení o dávkách důchodového pojištění se řádné opravné
prostředky nepřipouštějí, rozhodnutí tedy nabývá doručením účastníkovi právní moci a počíná
běžet lhůta pro podání žaloby, není zde tedy řízení správní, které by mohlo obligatorně
pokračovat. Pokud by stěžovatelka posoudila podání v této projednávané věci jako odvolání,
které zákon nepřipouští a postoupila by je k vyřízení nadřízenému správnímu orgánu
(Ministerstvu práce a sociálních věcí), mohla by také přivodit situaci, kdy by pisatel takového
podání utrpěl újmu v podobě ztráty lhůty pro podání žaloby. Není navíc zřejmé, z čeho soud
dovodil, že by stěžovatelka měla v další komunikaci s pisatelem mu doporučovat, aby ji
zažaloval. Právní úprava, která by stanovila postup správního orgánu poté, co je u něj podáno
podání, o němž se správní orgán domnívá, že je žalobou, s. ř. s. neobsahuje. Při tomto deficitu
právní úpravy je nutno z hlediska zachování lhůty k podání žaloby nutno stěžovatelčin postup
hodnotit jako pro účastníky příznivý. Soud se nemůže zbýt povinnosti poté, co podání,
byť nejasné, obdrží, vyzvat pisatele k odstranění vad takového podání, přičemž při tomto
postupu se nepochybně postaví najisto, zda se tento účastník chce soudit.
Krajský soud tedy měl poté, co podání žalobce obdržel, vyzvat jej v souladu s §37
odst. 5 s. ř. s. k opravě nebo odstranění vad podání, s příslušným poučením o následcích,
pokud této výzvě vyhověno nebude. Pokud krajský soud zastavil řízení a věc vrátil správnímu
orgánu k dalším úkonům v rámci správního procesu, posoudil věc po právní stránce
nesprávně, neboť aplikoval právní normy, které na věc nedopadají. Proto Nejvyšší správní
soud napadené usnesení zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení, v němž tento soud rozhodne rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že krajský soud nařídil ve věci jednání, o němž
žalobce nebyl uvědoměn a jehož se účastnila pouze stěžovatelka; jestliže krajský soud
svůj postup mimo jiné odůvodnil potřebou respektovat rovnost účastníků řízení, pak v tomto
ohledu tento princip zcela nepochybně opustil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu