ECLI:CZ:NSS:2005:6.AFS.15.2003
sp. zn. 6 Afs 15/2003 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: R. I., a. s., zastoupen JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem, se sídlem Mezírka 1,
Brno, proti žalovanému: Finanční úřad Brno - venkov, se sídlem Příkop 8, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č. j. 29
Ca 284/2002 - 34,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č. j. 29 Ca 284/2002 - 34,
se zr uš uj e a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 31. 7. 2002 se žalobce výslovně
domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu Brno – venkov, platebního výměru
č. 151/01 ze dne 18. 7. 2001, č. j. 114469/01/293934/3663, kterým bylo rozhodnuto o dani
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a finančních požitků dle zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů.
Kasační stížností napadeným rozhodnutím krajský soud žalobu odmítl s odůvodněním,
že žalobce v žalobě označil jako žalovaného Finanční úřad Brno - venkov, tedy správní orgán
I. stupně, a i v dalším textu žaloby, zejména v žalobním petitu, se výslovně domáhal zrušení
jeho rozhodnutí, takže v posuzovaném případě jde o takový nedostatek podmínek řízení, který
je neodstranitelný ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §69 a §33 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když žalovaným může být pouze
správní orgán, který rozhodl v posledním stupni a lze přezkoumat jen rozhodnutí tohoto
správního orgánu.
V podané kasační stížnosti žalobce připouští, že skutečně označil žalovaného
v rozporu s §250 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
ačkoliv z textu žaloby bylo zcela zřejmé proti jakým meritorním rozhodnutím žaloba
směřovala a čeho se žalobce domáhal. V souladu s nabytím účinnosti soudního řádu
správního, byl žalobce krajským soudem vyrozuměn o postupu soudu v souladu s §130
odst. 1 s. ř. s. a byl současně poučen podle §8 odst. 5 s. ř. s. Podle názoru žalobce
neobsahovalo však poučení soudu rovněž poučení o tom, že žaloba vykazuje formální
nedostatky, jež by mohly mít za následek její odmítnutí, tedy že je nesprávně označen
žalovaný subjekt, tedy orgán státu, ačkoliv žalovaným je správně Český stát. Takovou
povinnost poučení účastníků ukládá soudu §43 odst. 1 o. s. ř., a měl tak učinit již po podání
žaloby, stejná povinnost je uložena soudu i v §37 odst. 5 s. ř. s. Žalobce je přesvědčen,
že vady, jež žaloba beze sporu vykazuje, jsou takové povahy, že by bylo lze je úkonem
žalobce odstranit, a že soud mohl po poučení a výzvě pokračovat, odstranil-li by žalobce vady
k výzvě soudu, tj. opravil správné označení žalovaného a upravil v souladu s tím i žalobní
petit, v řízení ve věci a vydat tak meritorní rozhodnutí. Neučinil-li tak, jednal v rozporu
se zákonem, a upřel tak žalobci právo na spravedlivý proces, neboť soud žalobu odmítl
a v posouzení věci samé řízení nezahájil. Žalobce má tedy za to, že napadené rozhodnutí je
v rozporu s ustanovením hlavy V, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a dále
vykazuje vady podle §37 odst. 5 s. ř. s. (jakož i podle §43 odst. 1 o. s. ř. před účinností
zákona č. 150/2002 Sb.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu krajského soudu vyplývá, že platebním výměrem č. 151/01 ze dne
18. 7. 2001 bylo Finančním úřadem Brno - venkov stěžovateli předepsáno zaplatit částku
500 379 Kč na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků
za rok 1999. K odvolání žalobce rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne
20. 5. 2002, č. j. 110 - 7083/2001 - 0106, tak, že odvolání zamítlo.
Správní žaloba byla podána podle části páté hlavy druhé o. s. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 2002. Podle §250 odst. 4 o. s. ř. žalovaným byl správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla. Žalovaným
podle výslovného znění zákona tedy mělo být Finanční ředitelství v Brně a nikoliv žalobcem
označený Finanční úřad Brno - venkov (žalovaným přitom není Česká republika, zastoupená
příslušným finančním orgánem, jak se žalobce mylně domnívá). I po účinnosti soudního řádu
správního je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni (§69 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vycházel z §37 odst. 5, §43, §46 odst. 1 písm. a), §69 s. ř. s.,
dále z §5, §41 odst. 2, §43 o. s. ř. Při aplikaci těchto ustanovení a jejich výkladu vzal soud
v úvahu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu v obdobných případech.
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (věc BULENA proti ČESKÉ
REPUBLICE /stížnost č. 57567/00/ ze dne 20. dubna 2004) právně posuzoval tvrzené
porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž žalobce namítal porušení svého práva na přístup
k soudu, neboť Ústavní soud ČR odmítl jeho případ meritorně projednat s odůvodněním,
že ústavní stížnost byla namířena pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) věc vyhodnotil tak, že „právo
na soud“, jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení,
zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, neboť samotná jeho
povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor
pro uvážení (rozsudek ve věci García Manibardo proti Španělsku, č. 38695/97, §36, ESLP
2000 - II, a rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, č. 46129/99, §47,
ESLP 2002 - IX). Tato omezení však nesmí omezovat přístup otevřený jedinci takovým
způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě. Tato omezení jsou
v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a pokud
existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz rozsudek
ve věci Guérin proti Francii ze dne 29. července 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998 -
V, §37). Dle ESLP z těchto zásad vyplývá, že jestliže právo podat opravný prostředek
z pochopitelných důvodů podléhá zákonem stanoveným podmínkám, jsou soudy povinny při
uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu
se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání
procesních náležitostí upravených zákonem. V daném případě ESLP shledává, že Ústavní
soud posuzoval ústavní stížnost žalobce značně formálně. Soud se zejména domnívá,
že jestliže byla ústavní stížnost namířena proti „usnesení Městského soudu v Praze, které
Vrchní soud v Praze potvrdil svým rozhodnutím“, žalobce označil rozhodnutí o posledním
prostředku tak, že jej Ústavní soud mohl vzít v úvahu. Jinak by tomu bylo, kdyby žalobce
zcela opomenul toto rozhodnutí zmínit. Soud se proto domnívá, že Ústavní soud se mohl
vyslovit k meritu věci potud, pokud z ústavní stížnosti vyplývalo, které věci se týkala
a co sledovala, a když rozhodnutí o posledním opravném prostředku bylo přiloženo. ESLP
dále připomíná obecné pravidlo své judikatury, podle kterého je vždy nezbytné posuzovat
řízení ve svém celku. Následně shledal, že na žalobce bylo uvaleno nepřiměřené břemeno
porušující spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních
podmínek při podávání návrhů Ústavnímu soudu na straně jedné a právem na přístup
k tomuto soudu na straně druhé. ESLP dospívá k závěru, že nadměrně formalistickým
výkladem daného procesního pravidla by bylo žalobci upřeno právo na přístup k soudu.
K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tedy došlo.
Podle nálezu Ústavního soudu č. j. II. ÚS 126/01 ze dne 4. 12. 2001, je-li v petitu
správní žaloby navrhováno „zrušení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzené
rozhodnutím druhostupňového správního orgánu“ za situace, kdy z této žaloby vyplývá,
že jsou jí napadena správní rozhodnutí obou stupňů, jedná se pouze o odstranitelnou vadu
podání. Pokud soud řízení usnesením zastavil, aniž by žalobce vyzval k odstranění této vady,
porušil tím jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Správní žalobu
je třeba posuzovat jako celek; v daném případě je nutno vzít v úvahu, že žalobce správně
označil jako žalovaného správní orgán druhého stupně, v žalobě napadá obě rozhodnutí;
současně je třeba zohlednit skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno v plném
rozsahu správním orgánem druhého stupně. Nelze tak bez dalšího dovozovat, že žaloba
směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem, neboť vzniká
zjevný logický rozpor mezi petitem (žalobním návrhem) a ostatními částmi správní žaloby.
Za těchto okolností lze vadu v petitu přičítat omylu, případně formulační neobratnosti
žalobce.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j.
5 Afs 16/2003 - 56, přiklonil k závěru, že v případě, kdy žalobce označí v žalobě jako
žalovaného správní orgán I. stupně, avšak z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti
rozhodnutí správního orgánu II. stupně, nejedná se o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést
k odmítnutí návrhu (§37 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podání žaloby je ovládáno zásadou dispozitivní
a že je nutné přihlédnout k tomu, že každý úkon účastníka soudního řízení správního je nutno
stejně jako v řízení civilním posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
64 s. ř. s.). Pokud tedy z obsahu žaloby vyplývá, že žalobní námitky směřují proti
rozhodnutím orgánů obou stupňů, je zřejmé, že se žalobce dopustil chyby – vady v označení
žalovaného rozhodnutí, která by byla na výzvu soudu odstranitelná. Tomuto právnímu názoru
tak svědčí systematický i logický výklad uvedených ustanovení právních předpisů.
Také v dané věci ze žaloby jasně vyplývá, že žalobce podal proti rozhodnutí
Finančního úřadu Brno – venkov odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v Brně.
Žalobce uvádí, že odvolací orgán neučinil adekvátní závěry z hlediska posouzení skutkového
stavu a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, stejně tak podle něj pochybil v právním
posouzení věci. Ze žaloby je tak zřejmé, že jí žalobce brojí i proti rozhodnutí správního
orgánu II. stupně, tj. Finančního ředitelství v Brně.
Jelikož Krajský soud v Brně v rozporu s uvedeným názorem Nejvyššího správního
soudu dospěl k závěru, že výslovné označení správního orgánu I. stupně jako žalovaného
představuje vadu řízení, která je neodstranitelná, a v důsledku toho nevyzval žalobce k jejímu
odstranění, představuje jeho postup vadu řízení způsobující nezákonnost usnesení o odmítnutí
návrhu ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo,
než napadené usnesení podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu