ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.22.2003
sp. zn. 6 As 22/2003 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: J. K ., zastoupen Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou, se sídlem Malá Stránka
318, Velké Meziříčí, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad
Znojmo, se sídlem nám. Armády 8, Znojmo, za účasti: 1) Obec Hostim, se sídlem Hostim, a
2) Pozemkový fond České republiky, se sídlem Ve Smečkách 33, Praha 1, zastoupen
vedoucím územního pracoviště Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Dvořákova
21, Znojmo, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
11. 2. 2003, č. j. 29 Ca 165/2001 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu ve Znojmě ze dne 18. 4. 2001,
č. j. PÚ 1246/92/4 - Ne, bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších právních předpisů,
rozhodnuto, že J. K. není vlastníkem nemovitosti v katastrálním území, a to části bývalé
zemědělské usedlosti čp. x na st.XX, nyní zdravotní středisko - občanská vybavenost na st.
68/2.
Návrhem na zahájení řízení podaným u Krajského soudu v Brně dne 24. 5. 2001 se J.
K. (dále též „stěžovatel“) domáhal přezkoumání tohoto nepravomocného správního
rozhodnutí v řízení vedeném podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu ve znění
platném do 31. 12. 2002 (dále jen „o. s. ř.“). O tomto návrhu nebylo rozhodnuto do 1. 1. 2003,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a kdy došlo
ke změně právní úpravy správního soudnictví.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2003, č. j. 29 Ca 165/2001 - 29, byl
návrh stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu odmítnut. V odůvodnění
svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že předmětná věc je věcí, která nemá veřejnoprávní
charakter, neboť vyplývá z občanskoprávních vztahů, a proto o ní má jednat a rozhodnout
soud v občanském soudním řízení, nikoliv soud ve správním soudnictví. Za takto zjištěného
stavu krajský soud postupoval podle §129 odst. 2 s. ř. s., podle kterého řízení o opravných
prostředcích podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního tohoto zákona; jde-li o řízení ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení, soud postupuje podle §68 písm. b), podle kterého žaloba
je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích
zákonné pravomoci správního orgánu. Krajský soud proto návrh podle §46 odst. 2 s. ř. s.
odmítl a stěžovatele zároveň ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s. poučil, že může podat do jednoho
měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu proti napadenému rozhodnutí správního orgánu
u okresního soudu.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost,
v níž poukázal na to, že dne 21. 5. 2001 podal opravný prostředek proti rozhodnutí správního
orgánu, a proto pozdější (resp. později účinné) změny právních předpisů neměly být použity
v jeho neprospěch. Důsledkem takového postupu krajského soudu je potom znemožnění
stěžovateli, aby v jeho věci bylo řízení ukončeno řádným a spravedlivým soudním procesem.
Právo na soudní ochranu zajišťuje všem občanům České republiky Ústava České republiky
v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České
republiky. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu
je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel podal kasační stížnost proti usnesení krajského soudu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy tvrdí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud, který je vázán rozsahem kasační
stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.), neshledal kasační stížnost důvodnou.
Otázkou, který soud je věcně příslušný rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí
pozemkového úřadu vydanému podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. se v rámci
kompetenčního sporu zabýval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve svém usnesení ze dne 22. 6. 2004,
č. j. Konf 123/2003 - 7, dospěl k závěru, že rozhodl-li pozemkový úřad postupem podle §9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o tom, že určitá osoba není vlastníkem nemovitostí,
na které podle tohoto zákona uplatnila nárok, může se taková osoba domáhat vydání
nemovitostí žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl.
o. s. ř.) proti osobě povinné. O takové žalobě je příslušný rozhodovat soud v občanském
soudním řízení, nikoliv soud ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s uvedeným názorem zvláštního senátu
považuje rozhodnutí krajského soudu za správné a odpovídající zákonu. Předmětem řízení
před správním orgánem bylo určení vlastnického práva stěžovatele k nemovitosti.
Takovéto řízení je třeba považovat za věc spadající do práva soukromého, neboť je zde
rozhodováno správním orgánem o vlastnickém právu k nemovitosti. Právo vlastnické
je evidentně právem soukromým a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany,
než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví podle právní úpravy účinné
k 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v §68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním
soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci,
vydané v mezích pravomoci správního orgánu. Od 1. 1. 2003 v souladu s judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva takové věci projednávají a rozhodují obecné soudy
podle novelizované části páté občanského soudního řádu. Tato nová právní úprava poskytne
soukromým právům větší ochranu, neboť soud nebude pouze provádět přezkum správního
rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci; není tedy pouze orgánem
oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí
zrušit, jak podle předchozí právní úpravy činily soudy ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.
proti stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, protože z obsahu spisu nevyplývá,
že by nějaké náklady uplatnil, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu