ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.28.2004
sp. zn. 6 As 28/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: S., spol. s r. o., , zastoupen Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem Zelený
pruh 95/97, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se
sídlem Jeremenkova 40A, 772 00 Olomouc, zastoupen JUDr. Petrem Ritterem, advokátem,
se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 234/2002 – 23,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 234/2002 – 23,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal
zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta žaloba
proti rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, referátu regionálního rozvoje, ze dne 20. 5. 2002,
č. j. RR 168/2002 Ti. Toto usnesení vycházelo ze závěru, že předmětem řízení je rozhodnutí
stavebního úřadu ve smyslu ustanovení §108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb. Jde o rozhodnutí
orgánu mocí výkonné o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, neboť se jedná
o rozhodování o majetkovém, vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem
(§1 odst. 2, §2 odst. 2 a §128 odst. 2 obč. zák.). Proto krajský soud podle ustanovení §46
odst. 2 návrh (žalobce) odmítl.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a e) s. ř. s., neboť soud nesprávně posoudil právní povahu institutu vyvlastnění a v důsledku
toho vydal nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. V dané věci se jedná o zamítnutí návrhu
stěžovatele, aby stavební úřad (správní orgán) vydal rozhodnutí o zřízení věcného břemene
dle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., tedy rozhodnutí o vyvlastnění – nuceném omezení
vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu – postupem dle §108 a násl. zákona
č. 50/1976 Sb. Je pravdou, že při vyvlastnění se v konečném důsledku jedná o zásah
do vlastnického práva vlastníka nemovitosti, tento zásah je ovšem evidentně svou povahou
zásahem veřejnoprávním a vyvlastnění jako takové je institutem veřejného práva – je
prováděno výlučně ve veřejném zájmu (v daném případě pro veřejně prospěšnou stavbu),
je prováděno orgánem veřejné moci a mimo sféru smluvní svobody charakteristickou
pro vztahy soukromého práva – k vyvlastnění dochází po splnění zákonem stanovených
podmínek i proti vůli vlastníka pozemku a děje se tak nikoli pouze v zájmu toho,
kdo vyvlastnění navrhnul, nýbrž je jím sledován i zájem veřejný (který je ostatně podmínkou
toho, aby se vyvlastnění vůbec mohlo realizovat). Argumentace soudu, že se v daném případě
jedná o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém vztahu a tedy jde o soukromoprávní věc,
je podle názoru stěžovatele ne zcela přiléhavá, neboť i ve věcech spadajících do sféry
veřejného práva mohou být v konečném důsledku dotčena vlastnická práva určitého
subjektu – vyměřením příliš vysoké daně či poplatku, uložením nepřiměřené či bezdůvodné
pokuty, nařízením odstranění stavby atd. Pro posouzení charakteru věci a rozlišení, zda spadá
do sféry soukromého či veřejného práva, tedy dle názoru stěžovatele není určující konečný
výsledek, resp. dopad rozhodnutí či jiného úkonu správního orgánu, nýbrž způsob, jakým je
tohoto výsledku dosahováno, a rovněž posouzení, zda je toto rozhodnutí (jiný úkon) činěno
pouze v zájmu účastníka řízení či zda je jím sledován zájem veřejný.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7. 4. 2004 uvedl, že s napadeným rozhodnutím
se zcela ztotožňuje, neboť dle jeho názoru, není-li upraven vztah stavebníka k pozemku
a přesto dojde k realizaci stavby, jde o stavbu na cizím pozemku, kterou je oprávněn
vyvlastňovat pouze soud (§135c zákona č. 40/1964 Sb., v platném znění). Nelze proto žádat
po stavebním úřadě, byť ve veřejném zájmu, aby dodatečně zhojil nezákonný zásah
stavebníka do vlastnických práv vlastníka pozemku. K takovému zhojení nemá žádný správní
orgán pravomoc. Tento nedostatek lze řešit toliko dle §135 zákona č. 40/1964 Sb., v platném
znění). Protože se stěžovatel domáhá rozhodnutí ve věci, o kterém má jednat a rozhodovat
soud v občanském soudním řízení, byla podle jeho názoru žaloba správně odmítnuta správním
soudem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu v rozsahu uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud vycházel z následujících skutečností, úvah
a závěrů.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu a žalovaným předloženého správního spisu,
rozhodnutím Městského úřadu v Prostějově, stavebního úřadu č. j. SÚ/598/02 - Tom ze dne
25. 3. 2002 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene
pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasa“, úsek V. – O., pro jejíž umístění bylo vydáno
uzemní rozhodnutí dne 8. 3. 2001 pod č. j. SÚ/2026/00/01 - Tom, na pozemku parc. č. 623
v katastrálním území V., jehož vlastníkem je J. N., V. 100. Stavební úřad především vycházel
z toho, že stěžovatel svoji žádost opíral o ustanovení §108 zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jelikož
před podáním návrhu byla stavba již provedena, nebo-li již došlo k zásahu do vlastnického
práva vlastníka pozemku, není v kompetenci stavebního úřadu tuto majetkovou záležitost
řešit.
Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov, referátu regionálního rozvoje, ze dne
20. 5. 2002, č. j. RR 168/2002 Ti, bylo uvedené rozhodnutí stavebního úřadu (správního
orgánu prvního stupně) potvrzeno a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Otázkou, zda rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného břemene je či není
rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci
správního orgánu ve smyslu §68 písm. b) s. ř. s., se již zabýval Nejvyšší správní soud
v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 4 As 47/2003. Tento senát dospěl
k následujícím závěrům.
Vyvlastnění nebo nucenému omezení vlastnického práva je vlastní veřejnoprávní
metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou expropriát
(vyvlastňovaný) a expropriant (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993,
č. j. 6 A 10/92 - 27, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5/1994, s. 295 a násl., pod číslem
53: „Z ustanovení žádného právního předpisu nelze dovodit subjektivní oprávnění
na vyvlastnění cizího pozemku; osoba, která neúspěšně podala takový návrh u správního
orgánu se proto nemůže u soudu dovolat toho, že byla na takovém právu zkrácena.“),
ale toliko expropriát na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem na straně druhé.
Vyvlastňovaný a stavební úřad nevystupují do tohoto právního vztahu v rovném postavení
dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení tohoto vztahu. Stavební
úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje expropriátovi, tj. sám správním
aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne o vyvlastnění nebo o nuceném
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, přičemž vůle expropriáta je zde
nerozhodná, a jeho případný nesouhlas s takovým rozhodnutím je irelevantní. Povaha účasti
subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na stanovení jeho obsahu je tedy podstatně
rozdílná. Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického
práva zřízením věcného břemene je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum
těchto rozhodnutí náleží správním soudům; je přitom nerozhodné, zda správní orgány
rozhodovaly podle stavebního zákona, podle zákona o telekomunikacích, podle zákona
o pozemních komunikacích či podle zákonů jiných, neboť povaha analyzovaného institutu je
pořád stejná.
Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto
v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl od samotného
vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem,
ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu rovné
postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva,
tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné
nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje
objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah
soukromoprávní.
Posuzovanou otázku lze uzavřít tak, že je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení je
otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem
zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda je předmětem řízení spor o vlastnické
právo na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení
vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní, a nikoliv
v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak pravomoc
civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případném rozdělení náhrady za tyto
veřejnoprávní akty.
Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 47/2003 – 50 bylo
publikováno pod č. 448/2005 Sb. Nejvyššího správního soudu.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že nebyl dán důvod k postupu podle ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s. Proto nezbylo, než napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu