ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.29.2004
sp. zn. 6 As 29/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: K. Ž., zastoupen JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem Šafaříkova 842, Jičín,
proti žalovanému: Policie ČR, Správa Východočeského kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí
810, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2004, č. j. 30 Ca 2/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba,
kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Východočeského kraje,
ze dne 11. 12. 2003, č. 1334/2003, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání směřující
proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresní ředitelství Jičín z 30. 8. 2000, č. 215/2000;
na základě uvedených správních aktů byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru
příslušníka Policie ČR, podle ust. §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3 zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon
č. 186/1992 Sb.“).
V kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), totiž nesprávné posouzení právní
otázky soudem, jednak namítá, že soud, stejně jako žalovaný, posuzoval jako relevantní
též jeho jednání s pracovníkem obchodního domu, což v původním rozhodnutí žalovaný
nečinil. Dále uvádí, že v době, kdy se dopustil jednání, v němž je spatřováno porušení
služební přísahy, nebyl ve službě. Chování stěžovatele mimo službu podle jeho názoru nelze
vztahovat pod nároky, které na příslušníky Policie ČR klade služební přísaha. Znaky,
které pro propuštění klade §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb.,
tak podle stěžovatele nebyly naplněny. Jestliže toto ustanovení obsahuje znak porušení
služební přísahy nebo služební povinnost „zvlášť závažným způsobem“, pak tato závažnost
by se podle názoru stěžovatele měla blížit odsouzení pro trestný čin k nepodmíněnému trestu.
V jeho jednání, s výhradou uvedenou výše, však zvlášť závažný způsob porušení služební
přísahy nebo služebních povinností nelze spatřovat. Konečně v kasační stížnosti stěžovatel
upozorňuje, že praxe funkcionářů Policie ČR při vyvozování důsledků za porušování
povinností není jednotná, přičemž ve stěžovatelově případě bylo přijato velice přísné opatření
na rozdíl od případů jiných. I proto se domnívá, že jeho propuštění není v souladu
se zákonem. Navrhuje proto zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ve svém rozhodnutí zabýval
celým skutkovým dějem, vázán právním názorem soudu vysloveným v rozhodnutí
sp. zn. 30 Ca 27/2003, tento skutkový děj pak v rozhodnutí právně vyhodnotil. Pokud jde
o ostatní kasační námitky stěžovatelovy, žalovaný poukázal na skutečnost, že jde o námitky,
které v žalobním řízení neuplatnil, ač tak učinit mohl. Tyto další námitky ve svém souhrnu
žalovaný považuje za vzájemně se vylučující a současně podmiňující, v konečném důsledku
účelově nevěrohodné. Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud považuje za podstatná následující zjištění:
Stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky v hodnosti nadporučíka; byl
zařazen ve funkci policejní inspektor na obvodním oddělení Kopidlno Okresního ředitelství
Jičín. Dne 30. 8. 2000 byl rozhodnutím ředitele Okresního ředitelství Policie ČR propuštěn
ze služebního poměru (č. 215/2000), a to podle §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3 zákona
č. 186/1992 Sb., neboť porušil služební přísahu a služební povinnost zvlášť závažným
způsobem. Jednání, které mu bylo kladeno za vinu, spočívalo v tom, že dne 28. 8. 2000 kolem
15. hodiny v době svého volna, umístil v obchodním domě D. P. J. část nákupu (v hodnotě
229,80 Kč) do batohu, a tuto část nákupu nezaplatil. Přitom byl přistižen zaměstnancem
bezpečnostní agentury, při sepisování protokolu se pokusil o útěk, dále uvedl nepravdivě své
jméno, příjmení a bydliště a po přivolání hlídky Policie se pokoušel věc vyřešit neoficiálně
s tím, že požadoval na přítomných policistech, aby věc byla vedena pod nepravdivě
uvedeným jménem. O odvolání, které stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, rozhodoval
ředitel Východočeské správy policie ČR, a to celkem třikrát v důsledku kasačních rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 239/2000, 30 Ca 356/2001 a 30 Ca 27/2003.
Stěžejními důvody, pro které byla správní rozhodnutí především rušena, spočívaly v nutnosti
znalecky zkoumat zdravotní stav stěžovatelův, neboť v době, kdy se dopustil jednání, které
bylo posléze podřazeno pod porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, trpěl
psychickými potížemi. Dvojí znalecké posouzení stěžovatelova zdravotního stavu vedlo
k závěru, že stěžovatel se v době jednání nacházel ve stavu odeznívající neurotické reakce
(porucha přizpůsobení); tato porucha nebyla takového druhu a intenzity, aby ve vztahu ke
skutku mohla podstatným způsobem omezit schopnosti odvolatele rozpoznat nebezpečnost
svého jednání a toto jednání ovládat. Zjištěná porucha narušuje koncentraci pozornosti, jde o
roztržitost, za tohoto stavu se věci stávají nevědomky, samovolně (zapomínání věcí, braní
cizího pera zapůjčeného k podpisu apod.). Žalovaný ve svém rozhodnutí č. 1334/2003 ze dne
11. 12. 2003 vyložil neurčitý pojem „zvlášť závažným způsobem“ (ve vztahu k porušení
služební přísahy) tak, že jednak poukázal na význam služební přísahy pro existenci
služebního poměru (složení přísahy je jeho předpokladem), dále však též pro celkové pojetí
služebního poměru policisty, jenž by dodržováním hodnot vymezených služební přísahou měl
představovat vzor pro další občany. Veřejnost právě od policistů očekává dodržování zákonů
a dalších právních předpisů. Proto závazky, které na sebe policista složením přísahy bere,
musí dodržovat i mimo dobu služby. Chování policisty nelze rozdělit na jednání vzorové –
předpisové v době služby a jiné v době mimoslužební. Policista, který by se v době volna
dopouštěl jednání, za které by v době služby postihoval jiné osoby, by nemohl disponovat
potřebným morálním kreditem. Žalovaný se ve svém rozhodnutí dále vyrovnal se závěry
znalců ohledně zkratkovitosti jednání po zadržení; i když rozpoznávací schopnost byla mírně
snížena, schopnost ovládací snížena nebyla, užití léku Deprex na jednání stěžovatele rovněž
vliv nemělo. Stěžovatel po zadržení jednal s cílem vyhnout se osobní odpovědnosti a hrozícím
následkům svého jednání, a to takovým způsobem, že každá jednotlivá forma tohoto jednání
sama o sobě odporuje chování čestného a statečného člověka, a každá byla neadekvátním
řešením způsobeného účinku – odcizení zboží z nedbalosti. Ve svém celku se jednání
stěžovatele neslučuje s požadavky na policisty kladené služební přísahou, kdy policista má
jednat čestně, statečně a ukázněně. Závažnost porušení služební přísahy shledal žalovaný
s ohledem na formy jednání a způsobený následek.
Krajský soud v Hradci Králové na základě žaloby podané proti posléze uvedenému
rozhodnutí žalovaného tento správní akt přezkoumal, žalobu shledal nedůvodnou a zamítl ji.
V žalobě stěžovatel nesouhlasil s hodnocením svého jednání po zadržení zaměstnancem
bezpečnostní agentury (tedy vyložení nezaplacených věcí z batohu až zaměstnancem ostrahy,
pokus o útěk, uvedení smyšleného jména, pokus o ovlivňování policistů) a požadoval
doplnění znaleckého posudku, tedy byl přesvědčen o nutnosti znaleckého zkoumání svého
jednání v této fázi událostí; soud tuto jedinou žalobní námitku vyhodnotil jako námitku
proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a shledal ji nedůvodnou. K tomu soud
v odůvodnění uvedl, že ve znaleckém posudku ústavu je postiženo i chování stěžovatele
po jeho zadržení – otázka znalci položená ostatně zněla i tak, zda projevy chování
bezprostředně po zadržení byly důsledkem užití léku, tedy zda se jednalo o chování
při zdravotní poruše nebo zda tvrzení byla účelová, vyvolaná obavou z možných následků.
K tomu je v posudku ústavu na str. 26. závěr, že projev chování bezprostředně po zadržení
nebyl důsledkem požití léku Deprex, že se jednalo o chování zkratkovité, podmíněné situační
zátěží a vnímanou hrozbou možných následků. Nebylo tak zjištěno, že by rozpoznávací
či ovládací schopnost stěžovatele byla v té době (tedy po zadržení) právně významným
způsobem omezena. Pokud žalovaný posoudil chování stěžovatelovo dne ze 28. 8. 2000
po jeho zadržení v prodejně D. P. jako jednání, které porušuje služební přísahu a služební
povinnost zvlášť závažným způsobem, neporušil zákon. Soud rovněž předestřel svou úvahu,
že jinak by tomu mohlo být, pokud by se stěžovatel po zadržení choval čestně, osvětlil
vzniklý stav věci a situaci řešil způsobem adekvátním jeho postavení. Namísto toho se uchýlil
k nedůstojným praktikám.
Nejvyšší správní soud posoudil stěžovatelovy námitky vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná.
Některé z námitek jsou ovšem též nepřípustnými, neboť je stěžovatel mohl uplatnit v řízení
o žalobě, ale neučinil tak (§104 odst. 4 s. ř. s.). V řízení o žalobě stěžovatel neuplatnil námitku
vztahující se k možnosti postihnout příslušníka Policie ČR za jednání mimo službu, rovněž
tak i námitku k výkladu znaku porušení služební přísahy „ zvlášť závažným způsobem“ a dále
soud nemohl přihlédnout k neurčitému poukazu na údajný nejednotný postup funkcionářů
Policie ČR po stěžovatelově propuštění, a to ze dvou důvodů – jednak pro nekonkrétnost
nelze z námitky ničeho vytěžit, jednak, pokud šlo o události nastalé po vydání napadeného
rozhodnutí soudu, vyplývá takový postup i z §109 odst. 4 s. ř. s. Nelze také odhlédnout
od zákonného pokynu §75 odst. 1 s. ř. s., podle nějž soud posuzuje věc podle skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Řízení o kasační stížnosti
je řízením o opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu; je tedy
jen logická úprava, podle níž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet ke skutečnostem
nastalým po vydání napadeného rozhodnutí soudu, ale ani k námitkám, které stěžovatel
u krajského soudu neuplatnil, ač tak učinit mohl – smyslem kasačního řízení je posoudit,
zda krajský soud nepochybil v zásadních otázkách právních, či nepřehlédl některý nedostatek
ve skutkových zjištěních, či snad se nedopustil pochybení v řádném vedení procesu, nikoli
však „pokračovat“ v řízení o žalobách proti správním rozhodnutím na základě rozšiřujícího
se spektra žalobních námitek. K tomu přistupuje skutečnost, že řízení o přezkumu správních
rozhodnutí je ovládáno zásadou koncentrační (§71 odst. 2 s. ř. s.), která by v důsledku
rozšiřování námitek v řízení kasačním zcela ztratila smysl.
Jedinou projednatelnou námitkou tak zůstává postup žalovaného a posléze i krajského
soudu, pokud se oba tyto orgány zabývaly jednáním stěžovatelem poté, co byl zadržen
v obchodním domě pracovníkem bezpečnostní agentury; přitom podle názoru stěžovatele
toto jednání původně nebylo hodnoceno jako rozhodující pro právní závěr o porušení služební
přísahy zvlášť závažným způsobem, stalo se tak až v posledním rozhodnutí žalovaného.
Přestože formulace kasační stížnosti není zcela přehledná, vytýká zde stěžovatel správnímu
orgánu, že rozhodl o jeho propuštění za jiný skutek, než byl hodnocen v rozhodnutí orgánu
I. stupně. Stěžovatel tak v námitce aplikuje zásadu trestního řízení (tzv. konformátní výrok
vyžaduje tzv. totožnost skutku). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že úprava řízení
ve věcech služebního poměru (řízení odvolacího) je obsažena v §132 a násl. zákona
č. 186/1992 Sb. Podle §133 odst. 3 cit. zákona odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší,
jsou-li pro to důvody, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. V projednávané věci šlo
o rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru; první závěr, který Nejvyšší
správní soud k námitce činí, je, že se zde nejedná o postih za disciplinární delikt, na který
by bylo možno mutatis mutandis aplikovat zásady trestního řízení, i když by taková úprava
výslovně v zákoně č. 186/1992 Sb. upravena nebyla. Pokud se judikatura správních soudů
v minulosti vyjadřovala k nutnosti aplikovat zásady trestního procesu, činila tak vždy jen
v oblasti správního trestání. Stěžovatel byl ze zákonem specifikovaných důvodů propuštěn
ze služebního poměru, což je jeden ze způsobů jeho skončení – nejedná se však o správní
trestání. Navíc však ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelovo jednání poté, co byl
zadržen pracovníkem bezpečnostní agentury, bylo rovněž součástí odůvodnění rozhodnutí
orgánu I. stupně z 30. 8. 2000, přičemž celý děj (jak před zadržením, tak poté) byl hodnocen
jako jednání v příkrém rozporu se zněním služební přísahy (třetí odstavec věta druhá
odůvodnění: „… Je zřejmé, že výše uvedené jednání npor. K. Ž. je v příkrém rozporu se
zněním uvedené služební přísahy …“. Pokud odvolací orgán dospěl k závěru (po trojím
zrušení rozhodnutí), že toto jednání bylo v určité fázi nedbalostní (uložení věcí do batohu
a nezaplacení) a v určité fázi úmyslné (snaha o útěk, uvedení smyšleného jména, pokus
o ovlivňování policistů), nedopustil se žádné vady řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. V obou fázích řízení, v I. stupni i v II. stupni (zde soud míří
na poslední rozhodnutí žalovaného z 11. 12. 2003) tedy bylo hodnoceno jednání stěžovatele
jak před tím než byl zadržen pracovníkem bezpečnostní služby, tak poté. Jednání,
pro které byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru, bylo tedy totožné jak ve fázi řízení
v I. stupni, tak v řízení odvolacím. Tuto úvahu však Nejvyšší správní soud činí víceméně
obiter dictum, neboť jak výše ukázáno, aplikace zásad správního trestání zde na místě není.
Z hlediska dostatečnosti skutkových zjištění se s námitkami stěžovatele krajský soud
vypořádal řádně, neboť poukázal na závěry znaleckého zkoumání zdravotního stavu
stěžovatele ve všech stadiích jednání, kterého se dopustil. Nad rámec odůvodnění rovněž
Nejvyšší správní soud poukazuje na svou publikovanou judikaturu (č. 231/2004 Sb. NSS),
v níž bylo konstatováno, že dopustí-li se osoba, na kterou se vztahuje zákon o služebním
poměru příslušníků č. 186/1992 Sb., jednání, kterým se výrazně odchýlí od chování
požadovaného, a to nejen při plnění služebních povinností, ale i v rámci běžného života,
dopustí se zvlášť závažného porušení služební přísahy (rozsudek č. j. A 8/2003 - 32 ze dne
24. 9. 2003).
Poněvadž Nejvyšší správní soud neshledal v posuzování právních otázek krajským
soudem nesprávnost, které by se mohl dopustit, pokud by na věc aplikoval nesprávnou právní
normu, nebo její interpretace by nebyla správná (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovatel v řízení neměl úspěch, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá, úspěšný
žalovaný podle soudního spisu nevynaložil žádné náklady, jež by převyšovaly náklady
jeho běžné úřední činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů za použití §60 odst. 7 s. ř. s.
přiznáno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu