ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.47.2004
sp. zn. 6 As 47/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: J. Š., proti žalovanému: Ministerstvo obrany, Tychonova 1, Praha 6, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č. j.
11 Ca 235/2003 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalované Ministerstvo obrany (dále převážně jen „stěžovatel“) napadá kasační
stížností rozsudek Městského soudu v Praze blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku
a požaduje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Městský soud v Praze zrušil
rozhodnutí stěžovatele vydaná 28. 6. 2003 pod č. j. 421/3 - 54 - O/2003 - 7542
a č. j. 421/3 - 54 - P/2003 - 7542 ve věci nároku žalobce na odchodné a výsluhový příspěvek
podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí jako důvod, pro nějž proti rozsudku městského
soudu brojí, nesprávné právní posouzení právní otázky soudem, a to nesprávnou aplikaci §17
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku,
přičemž za stěžejní pokládá, že soud měl kromě ustanovení §17 odst. 1 a 2 cit. zákona
č. 1/1992 Sb. aplikovat i odstavec 9 cit. ustanovení. Stěžovatel jako orgán II. stupně
rozhodoval ve věci nároku žalobce na odchodné a výsluhový příspěvek, přičemž podle zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, se tyto nároky odvozují od průměrného výdělku
(platu) zjištěného podle cit. zákona č. 1/1992 Sb. Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání, ve znění účinném v době zániku služebního poměru (§143 odst. 9 zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, stanoví, že výsluhové náležitosti náleží za podmínek
platných ke dni zániku služebního poměru), stanovil, že průměrný výdělek se stanoví
z rozhodného období, kterým bylo buď kalendářní čtvrtletí předcházející skončení (zániku)
služebního poměru, anebo předcházející kalendářní rok, je-li to pro žadatele o tyto náležitosti
výhodnější. Rozhodným obdobím v případě žalobcově (služební poměr skončil dnem
30. 11. 2001) bylo primárně třetí čtvrtletí roku 2001, popřípadě rok 2000, byl-li by jeho
průměrný výdělek za tento rok vyšší. Žalobci byly ve třetím čtvrtletí roku 2001 (v červenci)
zúčtovány k výplatě peněžní náležitosti za práci přesčas, práci o sobotách a nedělích a noční
práci vykonanou mimo jiné v roce 2000; tuto částku stěžovatel vyloučil z výpočtu
průměrného měsíčního platu, z nějž se stanoví výsluhové náležitosti s tím, že se jedná
o odměnu za práci, která nebyla vykonána v tomto rozhodném období (třetím čtvrtletí), a jde
pouze o provedení účetní správnosti plnění, které v roce 2000 nebylo žalobci zúčtováno
a vyplaceno. Obdobně postupoval i u doplatku zúčtovaného žalobci k výplatě v únoru 2003.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu, podle něhož je povinen
při výpočtu průměrného platu za třetí čtvrtletí roku 2001 zahrnout veškeré platové náležitosti
zúčtované k výplatě v tomto období a dovolává se aplikace ustanovení odstavce 9 §17
cit. zákona č. 1/1991 Sb., jenž stanoví, že pokud byla zaměstnanci zúčtována v rozhodném
období k výplatě mzda, která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí, určí se
pro zjištění průměrného výdělku její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí;
zbývající části této mzdy se zahrnou do hrubé mzdy při zjišťování průměrného výdělku
v dalších obdobích. Počet dalších období se určí podle celkové doby, za niž se mzda
poskytuje. Do hrubé mzdy se pro účely zjišťování průměrného výdělku zahrne v rozhodném
období poměrně část mzdy odpovídající odpracované době. S ohledem na skutečnost,
že v žalobcově případě se jednalo o doplatek za celý rok 2000, mělo být na výpočet
průměrného výdělku v jeho případě aplikováno i toto ustanovení odstavce 9 cit. zákona,
a tedy do průměrného výdělku za čtvrtletí předcházející zániku služebního poměru bylo
možno započíst pouze poměrnou část připadající na kalendářní čtvrtletí. Pokud městský soud
odstavec 9 §17 cit. zákona neaplikoval, dopustil se pochybení v právním posouzení věci.
Dále stěžovatel v kasační stížnost vysvětluje svůj názor na pojmy „zúčtování“ a „splatnost“
mzdy, přičemž zdůrazňuje, že plat je splatný pozadu, ale zúčtovává se za příslušné zúčtovací
období. Pokud městský soud v rozsudku poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 A 104/2002, pak stěžovatel pokládá za relevantní názor Nejvyššího správního soudu
jedině ve vztahu k doplatku za práci přesčas a noční práci zúčtovanému žalobci v měsíci
únoru 2003, v ostatním se posuzované věci nedotýká. Konečně stěžovatel upozorňuje,
že městský soud ve výroku svého rozhodnutí uvedl v číslech jednacích (která jsou totožná
a liší se pouze jedním písmenem) tato písmena chybně.
Ke kasační stížnosti podal vyjádření žalobce; za podstatu sporu považuje vadnou
aplikaci zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových
a některých dalších organizacích a orgánech, ze strany Ministerstva obrany v roce 2000
a předcházejících letech. Jednalo se o to, že Ministerstvo obrany vykazovalo a proplácelo
práci přesčas jako pohotovost na pracovišti. Pokud by Ministerstvo obrany při vyplácení
peněžních náležitostí postupovalo v souladu se zákonem, nikdy by nevznikl problém
s výpočtem výsluhových náležitostí (to je až následný problém). To nepochopil podle žalobce
ani městský soud. Žalobce zdůrazňuje, že Ministerstvo obrany porušilo svou právní povinnost
při odměňování žalobce za práci, kterou konal, a proto mu odpovídá za škodu, která mu
vznikla. O nápravu žádal služební funkcionáře tohoto ministerstva. Následkem protiprávního
stavu vytvořeného při odměňování je snížení výsluhových náležitostí. Odměňování za práci
přesčas, kterou žalobce vykonal v roce 2000, bylo správně řešeno až v roce 2001 (shodou
okolností v červenci 2001), ba dokonce až v roce 2003, tudíž mimo rozhodné období.
Vyloučení částky zúčtované v roce 2003 z výpočtu průměrného platu pro účely výsluhových
náležitostí (potvrzené i názorem městského soudu) považuje žalobce za nesprávné. Požaduje
proto, aby platové náležitosti za práci přesčas, vykonanou v roce 2000, byly započteny
v rozhodném období roku 2000, a to všechny. Žalobce souhlasí s výrokem rozsudku
městského soudu, nicméně se podle názoru žalobce tento soud nevypořádal s protiprávním
postupem Ministerstva obrany při aplikaci zákona č. 143/1992 Sb. Žalobce se tedy dožaduje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, přezkoumal odůvodnění rozsudku
městského soudu z pohledu jím naznačených výhrad, označil postup Ministerstva obrany
při odměňování práce přesčas za nezákonný, do průměrného výdělku roku 2000 uložil
zahrnout peněžní částky za práci přesčas z tohoto období v částkách, jež vyčísluje a aby
rovněž uložil Ministerstvu obrany povinnost zaplatit žalobci náhradu škody jako rozdíl mezi
výsluhovými náležitostmi již vyplacenými a nově vypočtenými s přihlédnutím k nařízení
vlády č. 142/1994 Sb.
Na to stěžovatel reagoval tak, že zpochybnil relevantnost řešení otázek náhrady škody
podle zákona č. 221/1999 Sb. v tomto řízení a poukázal na názor městského soudu,
že rozhodnou skutečností pro stanovení průměrného výdělku pro pracovněprávní účely
je toliko skutečnost, že jde o mzdu v rozhodném období zúčtovanou, což podle jeho názoru
znamená, že nelze simulovat zpětně do rozhodného období roku 2000 zúčtování příslušných
náležitostí za práci přesčas, za sobotu a neděli a za práci v noci, přitom stěžovatel rovněž
poukazuje na úpravu zákona č. 586/1992 Sb. (o daních z příjmů), jenž v §38h odst. 5 stanoví,
že záloha se srazí při výplatě nebo připsání mzdy poplatníkovi k dobru bez ohledu na to,
za kterou dobu se mzda vyplácí, přičemž podle stěžovatele výraz „záloha se srazí“ je plně
srovnatelný s textem §17 zákona č. 1/1992 Sb., jenž hovoří o tom, že „průměrný výdělek
zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované k výplatě …“.
Ze správního spisu předloženého stěžovatelem je pro posouzení věci určující zjištění,
že stěžovatel (po řadě peripetií správního řízení vedeného od prosince 2001) rozhodl jako
orgán II. stupně dne 28. 6. 2003 tak, že jednak přiznal žalobci odchodné v částce 155 280 Kč,
přičemž vyšel z průměrného měsíčního hrubého platu v částce 25 880 Kč (za rok 2000),
který byl vyšší, než výpočet za třetí čtvrtletí roku 2001 (kde průměr činil podle stěžovatele
25 247 Kč, ovšem při vyloučení částky 19 670 Kč jako doplatku peněžních náležitostí
za období 1998, 1999, 2000), jednak přiznal od 1. 8. 2003 výsluhový příspěvek v částce
12 552 Kč měsíčně (přitom vyšel ze stejného určení průměrného měsíčního hrubého platu).
Vyloučení částky náležející za práci přesčas z výpočtu ve třetím čtvrtletí 2001 odůvodnil tak,
že se jednalo o peněžní náležitosti za práci konanou v roce 1998, 1999 a 2000, tedy mimo
rozhodné období třetího čtvrtletí 2001, obdobně i u doplatku zúčtovaného v únoru 2003.
Proti oběma těmto rozhodnutím podal žalobce žalobu, o níž rozhodl městský soud
nyní napadaným rozsudkem. Městský soud shledal postup stěžovatel v rozporu se zákonem
č. 1/1992 Sb., pokud z výpočtu průměrného měsíčního výdělku vyloučil částky, které byly
žalobci v rozhodném období zúčtovány. Pro takový postup městský soud neshledal
v cit. zákoně oporu, neboť ze zákona (§17 odst. 1) nelze dovodit, že by pro výpočet
průměrného výdělku kladl jako rovnocennou podmínku i okolnost, že jde o odměnu za práci
vykonanou v rozhodném období. Svůj závěr pak podpůrně opřel o argumentaci opírající se
o pojmy vyplacené a zúčtované mzdy. Za rozhodující městský soud považoval toliko
skutečnost, že mzda byla v rozhodném období zúčtována, a to bez ohledu na to, zda jde
o mzdu za práci vykonanou v rozhodném období nebo mimo rozhodné období. Naproti tomu
vyřkl městský soud závěr, že pro výpočet výsluhových náležitostí není rozhodná skutečnost,
že žalobci byla v roce 2003 (tedy nikoli v rozhodném období) zúčtována k výplatě částka
4 264 Kč za 27 přesčasových hodin odpracovaných v předchozích letech. Městský soud
rovněž poukázal na procesní nedostatky výroků napadených správních aktů, neboť ačkoliv
jimi byla měněna rozhodnutí orgánu I. stupně, ve formulacích výroků se to nijak neprojevilo.
Městský soud proto napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost jsa vázán rozsahem a důvody, které
v kasační stížnosti stěžovatel uplatnil (§109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“) a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v zásadě uplatňuje jedinou námitku, a to k právnímu posouzení věci
městským soudem, a to v rozsahu, pokud považuje mzdu (v tomto případě plat) zúčtovanou
v rozhodném období v plném rozsahu za započitatelnou pro výpočet průměrného hrubého
měsíčního výdělku pro účely nároku na výsluhové náležitosti vojáka z povolání.
Jedná se tedy o námitku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jež by mohla být důvodná,
pokud by městský soud aplikoval na věc právní normy nepřípadné, anebo sice správné,
leč jejich výklad by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstál.
Výsluhové náležitosti, v posuzované věci výsluhový příspěvek a odchodné, jsou
upraveny v §132 a násl. a §140 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Jejich výše
se odvozuje od průměrného měsíčního hrubého platu (§133, §140 cit. zákona), přičemž platí,
že náležejí za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka (§143 odst. 9
cit. zákona), tedy v posuzované věci podle znění příslušných předpisů k 30. 11. 2001.
Průměrným měsíčním hrubým platem je průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních
předpisů (poznámka pod čarou č. 30 v §143 odst. 3 cit. zákona odkazuje na §17 zákona
č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku). Je-li to
pro vojáka výhodnější, je průměrným měsíčním hrubým platem plat za kalendářní rok,
který předchází roku, v němž zanikl služební poměr (tato úprava platila až do účinnosti
zákona č. 254/2002 Sb., tedy do 28. 6. 2002, poté bylo jako rozhodné období v zásadě určen
poslední kalendářní rok před zánikem služebního poměru).
Podle §17 odst. 1 cit. zákona č. 1/1992 Sb. průměrný výdělek pro pracovněprávní
účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném
období a z doby odpracované v rozhodném období. Odstavec 2 cit. ustanovení pak stanoví,
že rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí, přičemž průměrný výdělek
se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního čtvrtletí. Podle odst. 9 cit. ustanovení
(ve znění účinném od 1. 1. 2001), jestliže je zaměstnanci v rozhodném období zúčtována
k výplatě mzda, která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí, určí se pro účely
zjišťování průměrného výdělku její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí; zbývající
část mzdy se zahrne do hrubé mzdy v dalším období, počet období se určí podle celkové
doby, za niž se mzda poskytuje. Do hrubé mzdy se zahrne poměrná část mzdy odpovídající
odpracované době.
Podstatou právní polemiky je aplikace zákona č. 1/1992 Sb., pokud upravuje způsob
stanovení průměrného výdělku. Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované
v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. V posuzované věci
stěžovatel doplatil v rozhodném období 3. čtvrtletí 2001 žalobci peněžní náležitosti, které mu
náležely za práci vykonanou v roce 2000 (a částečně i v letech předchozích). Jednalo se tedy
o dlužnou mzdu (plat) za vykonanou práci; pokud byly tyto náležitosti v rozhodném období
zúčtovány, pak musí být zahrnuty do hrubé mzdy pro zjištění průměrného výdělku.
Zde Nejvyšší správní soud vychází z premisy, že nikdo nemůže být poškozen na svých
právech proto, že jeho zaměstnavatel nepostupoval v souladu s právními předpisy.
Je skutečností, že právní cesty vedoucí k nápravě takového stavu mohou být různé.
Z vyjádření žalobcova ke kasační stížnosti je koneckonců zřejmé, že tvrdí, že mu v důsledku
postupu žalovaného (stěžovatele) vznikla škoda, za kterou odpovídá; předmětem řízení
před městským soudem však nebyla náhrada škody, nýbrž zákonnost rozhodnutí o odstupném
a výsluhovém příspěvku. Poněvadž Ministerstvo obrany nevyplácelo minimálně v roce 2000
žalobci některé peněžní náležitosti, byl za příslušná rozhodná období pro výpočet průměrného
výdělku neoprávněně jeho průměrný výdělek snížen. Pro účely platové se žalobce mohl
domáhat doplacení peněžních náležitostí v rámci náhrady škody. Pokud však jde o výsluhový
příspěvek, má zdejší soud za to, že tato cesta by byla velmi obtížná (aniž je nutno
v souvislosti s tímto rozhodnutím podrobně specifikovat, v čem tuto obtíž soud spatřuje).
Za rozhodující východisko Nejvyšší správní soud považuje úvahu, že žalobce by v důsledku
nesprávného postupu žalovaného neměl být na svých nárocích zkrácen; za situace,
kdy doplatek za rok 2000 byl zúčtován v rozhodném období, je právní závěr městského soudu
zcela v souladu s právní normou, tedy, pro zjištění průměrného výdělku je nutno tyto částky
promítnout; pokud jde o aplikaci odstavce 9 §17 cit. zákona č. 1/1992, jenž pamatuje
na případy, kdy je poskytováno určité plnění za delší období, nelze je v posuzovaném případě
užít, neboť služební poměr žalobce skončil 1. 11. 2001 a navyšováním průměrného výdělku
v obdobích, kdy již služební poměr netrvá, by byl žalobce opětovně poškozen. Tím není
řečeno, že žalobce nemůže být na výši průměrného výdělku zvýhodněn v souvislosti
s odpracovanou dobou ve čtvrtletí, kdy mu byl doplatek zúčtován, ovšem stalo se tak
v důsledku postupu jeho zaměstnavatele, jehož interní věcí bude, v rámci vnitřních vztahů,
popřípadě vyřešit případnou odpovědnost za tento důsledek. Žalovaný si ostatně obecně
těchto důsledků musel být vědom, neboť novelizace zákona č. 221/1999 Sb. (zákon
č. 254/2002 Sb.) pamatovala v §143 odst. 4 písm. d) na úpravu řešící doplatky platů
za období předcházející rozhodnému období, přičemž rozhodným obdobím je od účinnosti
této novelizace zásadně kalendářní rok před zánikem služebního poměru (§143 odst. 3
cit. zákona). Ovšem za situace, kdy právní úprava počítala se dvěma rozhodnými obdobími,
přičemž použít se mělo to období, které je výhodnější, přitom sporné částky byly platem, jenž
žalobci měl po právu náležet v rozhodném období roku 2000, pak byly-li tyto částky
zúčtovány v jiném rozhodném období (byť patrně shodou okolností), nelze k nim
nepřihlédnout. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti, a proto nemohl
z moci úřední přezkoumávat i právní závěr městského soudu ohledně zápočtu částek
zúčtovaných mimo rozhodné období – zde existuje prejudikatura Nejvyššího správního soudu
zmíněná městským soudem. V posuzované věci však nebyla učiněna předmětem přezkumné
činnosti, proto v tomto ohledu Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu
nepřezkoumával. Žalobce kasační stížnost nepodal, a proto jeho názory vyjádřené
ve vyjádření ke kasační stížnosti představují pouze názor účastníka řízení, který ovšem rozsah
přezkumu nemůže nijak rozšířit.
Pokud tedy městský soud shledal, že žalobce byl povinen přihlédnout ke všem
platovým náležitostem (které jsou obecně započitatelné) zúčtovaným v rozhodném období,
nepochybil; rovněž tak, pokud neužil na posuzovanou věc odstavec 9 ustanovení §17 zákona
č. 1/1992 Sb., neboť tento postup by znamenal poškození žalobce na výši výsluhových
náležitostí, a to by byl závěr pro Nejvyšší správní soud nepřijatelný – rolí soudu je vyložit
zákon tak, aby tento výklad byl akceptovatelný též z hledisek obecně chápané spravedlnosti.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ve výroku rozsudku městského soudu jsou
uvedena zrušovaná rozhodnutí totožnými čísly jednacími, ovšem ze záhlaví rozsudku a jeho
odůvodnění je zcela nepochybné, že jde o chybu v psaní - vhodnost užívání čísel jednacích
ve zcela totožné podobě lišící se pouze jedním znakem pro zcela odlišná řízení o odlišných
nárocích by ostatně měl a mohl stěžovatel zvážit.
Poněvadž kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 7 ve spojení
s §120 s. ř. s.; stěžovatel ve věci úspěch neměl, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá,
žalobce by takové právo měl, nicméně žádné náklady soudu nevyčíslil a ze soudního spisů
nevyplývají, proto bylo rozhodnuto, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu