ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.65.2004
sp. zn. 6 As 65/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Ing. J. K., zastoupen JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, se sídlem Jánská
864/4, Liberec 3, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu
642/2a, Liberec 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 14. 9. 2004, č. j. 63 Ca 2/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se úhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, blíže označený v záhlaví tohoto rozhodnutí a požaduje
jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení tomuto krajskému soudu. Napadeným rozsudkem
krajský soud zamítl žalobu, kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 3. 2004, č. j. KULK 1686/04 - 67.3./4017/Ka, jenž jako správní orgán II. stupně zamítl
jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec č. j. ODR/7380/P2851/03 - HY
a č. j. ODR/7380/P2863/03 - HY ze dne 13. 1. 2004, jímž byl stěžovatel uznán vinným dvěma
přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a byla mu uložena pokuta ve výši 500 Kč a dále povinnost
uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Skutková zjištění spočívala v tom,
že stěžovatel ve dnech 2. a 15. 10. 2003 parkoval v L. na místech, na kterých je parkování
vyhrazeno jen držitelům parkovací karty, aniž takovou kartou disponoval.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil věc
po právní stránce; nesouhlasí s názorem soudu, že nebezpečnost jednání stěžovatelova je dána
bezohledností, s níž se zachoval vůči těm, kteří měli parkovací kartu opravňující je parkovat
na vyhrazených místech. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že na vyhrazených parkovištích
mohou podle vyhlášky č. 30/2001 Sb. parkovat i jiná vozidla, pokud to není jinak zakázáno.
Proto měl stěžovatel právo na vyhrazeném parkovišti parkovat. Přestupek rozhodně nespáchal
v úmyslu, parkováním nikoho neohrozil, nemohl se tudíž přestupku dopustit pouze tím,
že neměl parkovací kartu. Dále stěžovatel tvrdí, že zákon takovou skutkovou podstatu nezná,
a proto nemůže postih vyplývat z úpravy provedené nařízením města L . jako podzákonné
normy. Podáním ze dne 21. 7. 2005 doručeným Nejvyššímu správnímu soudu 3. 8. 2005
požádal stěžovatel o odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu napadeného kasační
stížností; podle obsahu tohoto podání Nejvyšší správní soud dovozuje, že stěžovatel tak
podává návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu §107 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) – jako důvod návrhu stěžovatel uvedl,
že pokládá za možné, že Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhoví.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k obsahu
žaloby.
Ze správního spisu plynou skutečnosti, jež z hlediska skutkového nejsou
zpochybňována a jsou podrobně popsána ve správních aktech i napadeném rozsudku
krajského soudu. Z důvodu procesní ekonomie proto lze pouze uvést, že stěžovatel ve dnech
2. 10. 2003 a 15. 10. 2003 stál na místní komunikaci v L. v ulici U N. (kolem 9.21 hod.) a M.
(kolem 9.42 hod.) s vozidlem značky Škoda Octavia, přičemž části těchto místních
komunikací, na kterých stálo toto vozidlo, byly označeny dopravní značkou IP 12 –
Vyhrazené parkoviště s dodatkovou tabulkou E12 s textem „Pro držitele parkovací karty
TSML“. Uvedené vozidlo nebylo dle úředních záznamů Městské policie města Liberec
označeno parkovací kartou, řidič vozidla se na místě nenacházel a při pozdějším snímání
technického prostředku ke znehybnění vozidla (botičky) se stěžovatel v obou případech
neprokázal parkovací kartou, která by jej opravňovala k parkování na uvedených místech.
Stěžovatel nezpochybnil, že to byl on, kdo zanechal uvedené vozidlo na místech označených
uvedenou dopravní značkou IP 12 - Vyhrazené parkoviště.
Správní orgány obou stupňů posoudily shodně po právní stránce toto jednání jako
přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého
se dopustí ten, kdo jiným jednáním než které je uvedeno v §22 odst. 1 písm. a) až e) poruší
ustanovení zvláštního zákona. Ustanovením zvláštního zákona, které měl stěžovatel porušit,
bylo ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, podle něhož je každý při účasti na provozu na pozemních
komunikacích povinen mimo jiné řídit se dopravními značkami. Stěžovatel se dopravní
značkou IP 12 vyhrazené parkoviště (včetně dodatkové tabulky) neřídil, čímž toto ustanovení
porušil. Sám stěžovatel v průběhu správního řízení nijak nezpochybnil, že parkovací kartu
nemá, na úřední záznam Městské policie z 2. 10 2003 uvedl „Nejedná se o přestupek, stojím
na pruhu pro parkovací karty“. Dne 15. 10. 2003 na tento úřední záznam uvedl: „Nesouhlasím
s přestupkem, stojím na pruhu pro parkovací karty TSML“. Parkovací kartu však ani v tomto
případě neměl.
Dopravní značka, kterou se stěžovatel neřídil, označovala Vyhrazené parkoviště
pro držitele parkovacích karet vydávaných technickými službami města L . podle nařízení
města L. č. 7/2003, které je právním předpisem obce vydaným na základě zmocnění v §23
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Touto dopravní značkou byl stěžovatel
povinen se řídit, neboť jde nejen o značku informativní v tom smyslu, že podává informaci o
něčem, nýbrž rovněž ukládá účastníku provozu na pozemní komunikaci povinnosti.
Z hlediska materiální stránky přestupku žalovaný ve svém rozho dnutí poukázal na skutečnost,
že v projednávané věci se nejednalo ani o bezpečnost provozu, ani jeho plynulost, jak
dovozoval stěžovatel (což současně napadal v řízení správním), neboť v tomto ohledu je
označení příslušné části zákona č. 200/1990 Sb., toliko formální.
V podané žalobě stěžovatel dovozoval, že dopravní značka IP 12 v definici vyhlášky
č. 30/2001 Sb. (§12 odst. 1 písm. m/) mu umožňovala na vyhrazeném místě parkovat, neboť
cit. vyhláška uvádí, že mimo dobu, po kterou je parkoviště vyhrazeno, smějí na takto
označeném místě zastavit a stát i řidiči jiných vozidel, pokud to není jinak zakázáno, dále
že jeho jednáním nebyl naplněn materiální znak přestupku, neboť neporušil ani neohrozil
zájem společnosti. To, že stál na vyhrazeném parkovišti bez parkovací karty, není přestupkem
podle §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a zákonodárce tuto situaci
jistě neměl na mysli, neboť takovým jednáním nemohl ohrozit bezpečnost a plynulost
silničního provozu. Konečně stěžovatel zpochybn il konstrukci, podle níž by místní úprava
provedená nařízením obce nemající sílu zákona mohla vést k jeho potrestání. Žalovaný
ve vyjádření k žalobě m. j. uvedl, že společenskou nebezpečnost stěžovatelova chování
spatřoval v bezohledném chování vůči ostatním účastníkům silničního provozu.
Krajský soud žalobu zamítl; uvedl přitom, že obec je oprávněna v přenesené
působnosti na základě zákona a v jeho mezích vydávat nařízení, je -li k tomu zmocněna (§11
odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Zmocnění je obsaženo v §23 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle kterého je obec zmocněna nařízením
vymezit omezení na komunikaci. Soud zdůraznil, že jde o úpravu provedenou na základě
a v mezích zákona, respektující zákonné zmocnění, a z hlediska faktického podotkl, že jiná
úprava místních podmínek není myslitelná. V nařízení města L. č. 7/2003 neshledal soud nic,
co by jej vedlo k pochybnostem o jeho ústavní konformitě. Stěžovatel byl tedy povinen
se řídit dopravními značkami IP 12 (vyhrazené parkoviště), neboť tuto povinnost mu ukládá
§4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Poněvadž
stěžovatel nebyl držitelem parkovací karty, byl povinen řídit se omezením vyplývajícím
ze značky absolutně, žalobní námitka je proto nedůvodnou (žádné časové omezení zde
nepřicházelo v úvahu, tzn., nebyl-li držitelem parkovací karty, nebyl vůbec na vyhrazeném
místě oprávněn parkovat). Pokud stěžovatel porušil ustanovení §4 písm. c) cit. zákona,
naplnil skutkovou podstatu přestupk u uvedenou v §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích
(č. 200/1990 Sb.). K naplnění formálních znaků označení přestupků v příslušné části zákona
č. 200/1990 Sb. (proti bezpečnosti a plynulosti provozu) nemá význam. Soud dále dovodil,
že stěžovatel jednal v úmyslu přímém, neboť si byl vědom, že parkuje na vyhrazeném
parkovišti, ale odmítal dopravní značku, a to ve dvou případech, respektovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu vázán
rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 kasační stížnosti), přitom shledal,
že se jedná o kasační stížnost včas podanou, obsahující potřebné náležitosti, a přípustnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že za situace, kdy rozhodl ve věci samé,
nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; sluší
se však poznamenat, že stěžovatel neuvedl v návrhu jediný důvod, o nějž by soud mohl
své rozhodnutí popřípadě opřít (§107 s. ř. s. ve spojení s §73 s. ř. s. klade jako podmínku,
kterou musí soud posoudit, vznik nenahraditelné újmy pro stěžovatele v případě výkonu
rozhodnutí) – jakou nenahraditelnou újmu by právní následky rozhodnutí pro stěžovatele
znamenaly, stěžovatel ani nenaznačil, přitom je z této úpravy zjevné, že není na soudu,
aby takové následky snad sám dovozoval ze skutečnosti, že stěžovatel měl úhrnem zaplatit
1500 Kč na pokutě a nákladech řízení.
Stěžovatel uplatňuje jako důvod kasační stížnost nesprávné právní posouzení věci
krajským soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Takového pochybení by se mohl krajský
soud dopustit, pokud by aplikoval na věc nedopadající právní normy, anebo sice by aplikoval
právní normy přiléhavé, leč jejich interpretace by z hlediska názoru Nejvyššího správního
soudu neobstála.
V posuzované věci je nesporné, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, otázkou,
jež se klade, je, zda takové jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku podle §22 odst. 1
písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to jak z formálního, tak materiálního
hlediska. Dále je nutno vyjasnit úlohu nařízení obce jako prováděcího právního předpisu
k zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho právní vazbu na skutkovou
podstatu uvedeného přestupku. Rovněž bude třeba objasnit, jaký byl obsah příkazu, který
dávala příslušná dopravní značka, kterou stěžovatel nerespektoval (neboť tvrdí, že byl
oprávněn na vyhrazeném místě parkovat, přestože nebyl držitelem parkovací karty). Pokud
jde o zavinění, stěžovatel tvrdí, že nejednal v úmyslu přímém, jak dovodil krajský soud,
k tomu však pouze uvádí, že nikoho neohrozil.
Podle §4 písm. c) zákona č.361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, je každý, kdo se účastní provozu na pozemních
komunikacích, povinen řídit se dopravními značkami. Mezi dopravní značky svislé řadí
cit. zákon v §63 odst. 1 písm. e) i značky informativní, jež mj. ukládají povinnosti stanovené
tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem; poznámka pod čarou č. 23 odkazuje
na zvláštní právní předpis v podobě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jeho
ust. §23. Vyhláška č. 30/2001 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, v §12
odst. 1 písm. m) upravuje dopravní značku pod označením IP 12 „Vyhrazené parkoviště“;
dodatková tabulka obsahuje údaje o tom, pro koho je parkoviště vyhrazeno, a popřípadě
v jaké době; mimo dobu, po kterou je parkoviště vyhrazeno, smějí na takto označeném místě
zastavit a stát i řidiči jiných vozidel, pokud to není jinak zakázáno. Podle §23 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb. může obec nařízením vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace
nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, a to
pro účely organizování dopravy na území obce, přičemž takováto úprava je možná pouze
ve třech případech: a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou,
nejvýše však na dobu 24 hodin, b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci
na dobu potřebnou k zajištění celního odbavení, c) ke stání silničního motorového vozidla
provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle zvláštního
právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k státní
silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu ve vymezené
oblasti obce, nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních
komunikacích a jiný veřejný zájem. V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané
ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být místní
komunikace nebo jejich určené úseky označeny příslušnou dopravní značkou podle zvláštního
právního předpisu. Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) v §11 odst. 1 stanoví, že obec může
v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu
zákonem zmocněna. Město L. vydalo na základě §23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb. a §11 odst. 1 zákona o obcích s účinností od 1. 7. 2003 nařízení č. 7/2003, kterým
vymezilo místní komunikace nebo jejich úseky, které lze užít za cenu sjednanou v souladu
s cenovými předpisy k stání na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, anebo
na nichž je povoleno stání jen osobám s trvalým pobytem, provozovnou nebo sídlem ve
vymezené oblasti. Vymezenými komunikacemi ve městě L. byly podle čl. 1 odst. 2 i ulice M.
a ulice U N.. Vymezené komunikace označené dopravní značkou IP 12 s dodatkovou
tabulkou „pro držitele platné parkovací karty vydané TSML, a. s.“ jsou podle cit. nařízení
určeny k stání motorových vozidel v držení osob se sídlem, provozovnou nebo trvalým
pobytem ve vymezené oblasti města (čl. 2 odst. 2 cit. nařízení). Stání na vymezených
komunikacích podle čl. 2 odst. 2 cit. nařízení je povoleno, pokud po dobu stání je na
viditelném místě za předním sklem vozidla umístěna parkovací karta.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je přestupkem zaviněné
jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno
v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních
právních předpisů anebo o trestný čin. Podle §3 cit. zákona k odpovědnosti za přestupek
postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění,
definice nedbalosti a úmyslu jsou obsaženy v §4 cit. zákona. Podle §22 odst. 1 písm. f)
cit. zákona se dopustí přestupku ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny
a) až e) poruší zvláštní zákon. Zvláštním zákonem je zde míněn podle poznámky pod čarou
č. 2a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů.
Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil ani formální, ani materiální znaky
přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.Tento názor
Nejvyšší správní soud nesdílí; přestupkový zákon v cit. ustanovení užil normy, jež pokud jde
o objektivní stránku přestupku, odkázala na jiný právní předpis (zákon), přičemž o tom, který
zákon má norma na mysli, informuje poznámka pod čarou. Z hlediska legislativně
technického jde o úpravu, která není výjimečná, i když o její vhodnosti lze mít pochyby.
Zajisté by bylo žádoucí, aby sankční norma zcela jednoznačně určovala ustanovení, jejichž
porušení je sankcionováno. Pokud tak však učiní způsobem, jaký byl použit v §22 odst. 1
písm. f), pak nutno takové ustanovení vykládat tak, že sankcionuje všechna porušení určitého
zákona, ať se tak stalo jakýmkoli jednáním (která nelze podřadit pod písm. a/ až e/).
Ze systematiky části druhé cit. zákona nelze příliš vytěžit; pojmy bezpečnost a plynulost
silničního provozu byly v minulosti užívány v souvislosti se zákonem č. 12/1997 Sb.,
o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (za jehož účinnosti byl zpracováván a nabyl
účinnosti zákon č. 200/1990 Sb.). Cit. zákon sice je stále ještě účinný, nicméně jeho
použitelnost pro provoz na pozemních komunikacích a jeho plynulost a bezpečnost je značně
omezená s ohledem na přijetí nového zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, jenž rovněž novelizoval §22 zákona
o přestupcích (§141), nicméně název ustanovení nezměnil. Pojmy „bezpečnost a plynulost“
silničního provozu jsou však imanentní zákonu č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (například jako překážka provozu je definováno
vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu), je užit v souvislostech
s povinnostmi účastníků provozu (§4) apod. Soud proto spolehlivě dovozuje, že pokud §22
odst. 1 písm. f) hovoří o zvláštním zákonu, má na mysli zákon č. 361/2000 Sb.; to vyplývá
i ze systematické konstrukce §22 zákona č. 200/1990 Sb., z níž je patrno, že se primárně váže
k pravidlům provozu na pozemních komunikacích. Podpůrně lze rovněž poukázat
na skutečnost, že při novelizaci §53 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, byla
v něm obsažená slova „obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu“ nahrazena zákonem č. 62/2002 Sb., slovy „zvláštních právních předpisů
o provozu na pozemních komunikacích“. Konečně pak cit. ust. §22 v poznámce pod čarou
na tento zákon odkazuje. Prvý dílčí závěr, který lze v projednávané věci učinit, tedy zní,
že skutkovou podstatu §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. naplní ten,
kdo jakýmkoliv jednáním poruší jakékoliv ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích. Určuje-li §4 písm. c) tohoto zákona povinnost každému
účastníku provozu na pozemních komunikacích respektovat („řídit se“) dopravní značky, pak
ten, kdož tak nečiní, porušuje zákon. Jednání může spočívat v konání i opomenutí; jestliže
tedy stěžovatel nerespektoval dopravní značku „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou
tabulkou informující o rozsahu vyhrazení, a na pozemní komunikaci v L. navzdory této
dopravní značce, jejíž příkaz nelze vyložit jinak, než že zakazuje na vymezených místech stát
s vozidlem jiným osobám, než těm, které splňují podmínky, o nichž značka informuje,
ponechal stát vozidlo blíže specifikované správními akty, aniž splňoval podmínky pro osoby,
jimž jsou tato místa na pozemních komunikacích vyhrazena, pak porušil §4 písm. c) zákona
č. 361/2000 Sb. Formální znaky přestupku tak byly naplněny. Na tom nic nemění ani
okolnost, že rozsah onoho vyhrazení určuje prováděcím právním předpisem obec v přenesené
působnosti; jednak tak činí na základě řádného zmocnění (tedy na základě a v mezích zákona)
a jednak tímto podzákonným předpisem neukládá originárně žádnou povinnost – ta je
primárně uložena cit. ust. §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Stěžovatelova námitka, že snad
byl oprávněn na vyhrazeném parkovišti stát, poněvadž tak je možno činit mimo dobu, která
je jako doba vyhrazená označena, není relevantní, neboť v posuzované věci žádné časové
omezení nebylo na dopravní značce (a dodatkové tabulce) vymezeno. Naopak tato tabulka
informovala, že na vymezené části místní komunikace může stát pouze držitel příslušné karty.
Z hlediska materiálního pak Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel
naplnil i materiální znak přestupku upravený v §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. (porušení
nebo ohrožení zájmu společnosti), přičemž chráněným zájmem zde jednak je organizace
dopravy na určitém území, individuálně pak zájem těch, kdož splnili podmínky pro parkování
na vymezených částech místních komunikací, aby příslušná vyhrazená místa sloužila právě
jim. Tyto zájmy pak stěžovatel svým jednáním nesporně porušil, a to opakovaně, a jak
dovodil krajský soud, úmyslně. Z vyjádření stěžovatele, která učinil na místě samém, lze
skutečně dovozovat, že si byl vědom skutečnosti, že na daném místě stát jeho vozidlo nesmí,
ale přesto tak učinil, jsa přesvědčen o nějakém deficitu právní úpravy, který vyjadřoval slovy
„nejedná se o přestupek, stojím na pruhu pro parkovací karty“. Omyl v právním hodnocení
věci pak není relevantním důvodem pro hodnocení odpovědnosti za přestupek; Nejvyšší
správní soud považuje v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění postačovala
pro vyslovení viny v této věci nevědomá nedbalost; pouze pro doplnění určitého historického
aspektu věci připomíná, že Nejvyšší správní soud v období před II. světovou válkou
konstantně judikoval, že zavinění ve věcech správních je dáno již tím, že adresát normy
opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá, aby stav jí perhoreskovaný byl
zamezen (Boh. A 10174/32, A 9370/31). Stěžovatel opakovaně nerespektoval sdělení
dopravní značky o tom, že určené části místní komunikace jsou vyhrazeny ke stání pouze
za vymezených podmínek a z toho vyplývající povinnost tyto podmínky splnit; písemné
projevy a záznamy městské policie svědčí závěru krajského soudu, že tak stěžovatel dokonce
učinit chtěl; porušil zájem na organizaci dopravy na místních komunikacích i zájem těch,
kteří splnili podmínky pro stání na vyhrazených místech, aby nebyla ohrožována kapacita
těchto míst.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, tedy aplikoval na věc dopadající
právní normy a jeho interpretaci lze akceptovat.
Poněvadž kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.; stěžovatel v řízení neměl úspěch, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá,
to by náleželo žalovanému správnímu orgánu, jenž však v řízení nevynaložil náklady, které
by běžně převyšovaly náklady jeho správní činnosti, proto bylo rozhodnuto, že se mu náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu