ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.109.2004
sp. zn. 6 Azs 109/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: D. Q. T., zastoupen Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem, se sídlem 1. máje 741, Frýdek
- Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 9. 2001, č. j. OAM - 260/AŘ - 2001, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 990/2003 - 30
ze dne 19. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 30. 1. 2001,
č. j. OAM - 403/VL - 18 - 12 - 2001, byla žádost o udělení azylu výše jmenovaného žadatele
o azyl (dále jen „stěžovatel“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění svého
rozhodnutí správní orgán zejména uvedl, že stěžovatel podal žádost o azyl opakovaně
a skutečnosti jím uváděné v tomto i předchozím řízení jsou shodné.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal stěžovatel v zákonné lhůtě rozklad,
ve kterém pouze zopakoval již uvedené skutečnosti. Rozhodnutím č. j. OAM - 260/AŘ - 2001
ze dne 27. 9. 2001 ministr vnitra napadené rozhodnutí ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu
potvrdil a rozklad zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu, v níž uvedl,
že správní orgán vycházel z nesprávného vyhodnocení důkazů a nesprávně aplik oval
ustanovení zákona o azylu. Ve stěžovatelově životě nastaly od podání odvolání zásadní
změny, sám se zapojil do české společnosti a navíc se obává vojenského soudu a trestu
za dezerci pro případ, že by se vrátil do Vietnamu. O žalobě, jež byla ve smyslu platné právní
úpravy účinné od 1. 1. 2003 postoupena Vrchním soudem v Praze příslušnému Krajskému
soudu v Ostravě, rozhodl uvedený krajský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2004,
č. j. 24 Az 990/2003 - 30, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl,
že žalovaný nepochybil, když rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, jelikož důvody
uváděné stěžovatelem v tomto i předchozím řízení o udělení azylu jsou shodné.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dne 24. 2. 2004
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost je přípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že krajský soud řádně a přesně
nepřezkoumal všechny podmínky uvedené stěžovatelem pro udělení azylu, dále navrhl
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a zopakoval skutečnosti uvedené v žalobě.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navr huje přezkoumání napadeného rozhodnutí
a žádá o prominutí překážky vycestování.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu,
tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě byly vydány v souladu s právními předpisy
a odkazuje na obsah správního spisu, zejména pak na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení. Žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou a k přiznání odkladného účinku neshledává důvody.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Jak již zdejší soud judikoval, pokud stěžovatel pouze obecně namítá, že krajský soud
i správní orgán posoudily jeho žádost o udělení azylu v rozporu se zákonem č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů, posoudí Nejvyšší správní soud pouze to, zda si správní
orgán opatřil dostatek důkazů, na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a zda je vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou
dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který správně
po právní stránce posoudil. V této souvislosti vzal zdejší soud v potaz zejména skutečnost,
že sám stěžovatel v průběhu správního řízení v pohovoru uvedl, že důvody, které uvádí
k aktuální žádosti o azyl jsou shodné s důvody uváděnými v řízení předchozím. Totéž vyplývá
i z obsahu správního spisu, když v obou případech stěžovatel o azyl žádal, aby mohl v České
republice žít a studovat. Byly tak naplněny podmínky pro užití §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu (ve znění platném do 31. 1. 2002), podle něhož se návrh na zahájení řízení zamítne
jako zjevně nedůvodný, pokud v opakovaně podaném návrhu (žadatel o azyl) uvede obdobné
důvody jako v návrhu předchozím.
Ke stěžovatelem v žalobě uváděným skutečnostem ohledně jeho zapojení
do společnosti v České republice a obavám z možného postihu vojenským soudem v případě
návratu do Vietnamu Krajský soud v Ostravě správně nepřihlédl, když vycházel
ze skutkového a právního stavu, který byl dán v době rozhodování žalovaného správního
orgánu (ustanovení §75 s. ř. s.). Ani jedna z těchto okolností nebyla stěžovatelem zmíněna
v průběhu správního řízení, přestože zejména případné hrozby v souvislosti s nenastoupením
vojenské služby mu musely být známy již při podání žádosti o azyl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Ostravě napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající ve vadě řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Zjištěný skutkový stav byl správním orgánem i soudem řádně zjištěn a má
oporu ve spisech.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ostravě postupovaly správně, když v případě
stěžovatele shledaly důvody pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné dle §16
písm. d) zákona o azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní so ud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu