ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.117.2004
sp. zn. 6 Azs 117/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
žalobce: N. V. Q., zastoupen JUDr. Karlem Herrem, advokátem, se sídlem Mánesova 11,
Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. 11. 2003, č. j. 59 Az 157/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. JUDr. Karlu Herrovi, advokátovi, se sídlem Mánesova 11, Cheb, se při znává
odměna za zastupování žalobce ve výši 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 26. 8. 2002, č. j. OAM - 1459/AŘ - 2002, byl
zamítnut rozklad žalobce (dále jen „stěžovatel“) a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 22. 10. 2001, č. j. OAM - 830/VL - 10 - P07 - 2001, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1
písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo současně
rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 a že se na se na něj
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji
rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č. j. 59 Az 157/2003 - 29, jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění uvedl, že z obsahu správního spisu je nesporné, že stěžovatel v průběhu
správního řízení uváděl výlučně ekonomické důvody. Skutečnosti uváděné stěžovatelem
neobsahovaly jediný náznak, že by v jeho případě mohly být splněny zákonné a taxativně
vymezené podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 citovaného zákona, neboť ve své vlasti
nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a ani nenaznačoval, že by měl
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti nebo příslušnosti
k určité sociální skupině.
Stěžovatel brojí proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížností, ve které
uvádí, že v jeho případě byly dány důvody k udělení azylu z důvodů uvedených v §14 zákona
o azylu, neboť z Vietnamu odcházel proto, že tam nenalezl žádné uplatnění, a to jak práci
umožňující získat prostředky k obživě, tak i společenské. Tyto důvody jsou podle stěžovatele
tzv. humanitárními důvody ve smyslu uvedeného ustanovení. Současně namítá
nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí, neboť není řádně odůvodněno.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel uvádí pouze ekonomické důvody.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel
požádal 1. 2. 2001 v České republice o udělení azylu, když jako důvody uvedl, že přijel
do České republiky, kde hledá svého přítele a hledá práci, protože ve Vietnamu byl
nezaměstnaný.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud,
a tyto orgány správně dovodily, že se nejedná o důvody vymezené §12 zákona o azylu, neboť
se nejednalo o pronásledování z tam vymezených důvodů; označené důvody stěžovatele jsou
čistě ekonomické.
K námitce stěžovatele ve vztahu k nesprávné aplikaci §14 zákona o azylu je třeba
uvést, že v daném případě správní orgán na jeho případ použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu, uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování
o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je
zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplněním
podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení o udělení
azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu
své žádosti, aby tak mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly
k opuštění země původu.
V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu obsahuje nejen výrok o zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně neodůvodněné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, ale dále také výrok o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
a stejně tak i o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. V rámci daného
případu je nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu a současně se v rámci odůvodnění
vyjadřoval (a věc posuzoval) i podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) zákona
o azylu. Pokud totiž z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2
téhož ustanovení – zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by
v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení §13 a §14
zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu zjišťován
není, stává se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle §16 zákona o azylu
(a fakticky je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává
však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost
(Srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71).
Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného nezabýval, nelze
mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně
obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, nemůže se v řízení o kasační
stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §14 zákona o azylu (stejně, jako by se nemohl
dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu), neboť o této formě azylu nemohlo být
v tomto typu řízení rozhodnuto.
Navíc je nutné konstatovat, že stěžovatel námitku vztahující se k nedostatečnému
posouzení důvodů azylu podle §14 zákona o azylu vznesl poprvé v rámci kasační stížnosti,
v řízení před krajským soudem tato námitka uplatněna nebyla. V souladu s ustanovením §109
odst. 4 s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud k uvedené námitce přihlédnout ani nemohl.
Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním
posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti
nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jejím případě se nejedná o splnění
azylově relevantních ustanovení zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy
v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu, kterými
jsou v případě stěžovatele důvody ekonomické. Tyto důvody však nelze považovat za důvody
azylově relevantní.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelkou ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Odměna právnímu zástupci stěžovatele , který byl ustanoven stěžovatel i k jeho žádosti
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2004, č.j. 59 Az 157/2003-44, byla stanovena
za jeden úkon právní služby na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve výši 1000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3
advokátního tarifu za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu