ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.127.2004
sp. zn. 6 Azs 127/2004 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: T. S ., zastoupena Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 8. 2002, č. j. OAM - 1640/AŘ - 2001,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 11. 2003, č. j. 59 Az 345/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Mgr. Renatě Tunklové, advokátce, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, se při znává
odměna za zastupování žalobkyně ve výši 2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
30. 8. 2002, č. j. OAM - 1640/AŘ - 2001. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad podaný
stěžovatelkou a potvrz eno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ze dne 19. 7. 2001,
č. j. OAM - 5743/VL - 11 - 17 - 2001, kterým byl návrh na zahájení řízení o udělení azylu
zamítnut jako zjevně nedůvodný podle §16 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti a zejména jejím doplnění uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), když dle jejího názoru soud pochybil při posuzování právní otázky, zda je možné
v jejím případě považovat Polsko za třetí bezpečnou zemi, a zpochybnila dostatečnost
dokazování provedeného správním orgánem.
Stěžovatelka dovozuje, že při důsledném uplatnění principu první bezpečné země,
kde má uprchlík možnost požádat o azyl, by některé státy byly značně znevýhodněny oproti
státům jiným, které nemají hranice se zeměmi původu uprchlíků. Nepopírá, že Polsko lze
obecně považovat za bezpečnou zemi, ale s ohledem na bezvízový styk, který tato země
s Ukrajinou má, je třeba považovat její obavu ze zločineckých struktur, před nimiž utekla
z vlasti, za opodstatněnou i v Polsku. Proto je v jejím případě první bezpečnou zemí až Česká
republika.
Proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň žádá o odklad jeho
vykonatelnosti, aby mohla uplatňovat svá procesní práva před soudem.
Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
především odkazuje na obsah správního spisu a uvádí, že stěžovatelka přicestovala do České
republiky z tzv. bezpečné třetí země (Polska), a on proto návrh zamítl pro jeho zjevnou
nedůvodnost dle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Námitky stěžovatelky neakceptoval
a naopak své závěry podložil odkazem na stávající českou i zahraniční judikaturu.
Ministerstvo vnitra navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 19. 6. 2001. Z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 27. 6. 2001 vyplývá,
že stěžovatelka svou vlast opustila kvůli výhružkám, které byly činěny jí i její dceři,
protože vydělávaly peníze. Do ČR přijela běžnou autobusovou linkou ze L. přes Polsko,
protože dcera o životě zde často vyprávěla. Jelikož věděla, že je zde dobře, o možnosti
požádat o azyl v Polsku nepřemýšlela.
Ministerstvo vnitra shora citované rozhodnutí odůvodnilo především tak,
že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. se návrh zamítne jako zjevně
nedůvodný, přichází-li účastník ze státu, který ČR považuje za třetí bezpečnou zemi,
nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat. Protože
ministerstvo podrobně vyložilo, že Polsko představuje třetí bezpečnou zemi a jelikož
stěžovatelka před vstupem do ČR pobývala na území Polska (tzn. touto zemí pouze
neprojížděla ve smyslu §2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 325/1999 Sb. – v tehdy platném znění),
dospělo ministerstvo k závěru, že mohla požádat o azyl již v této zemi. Ke stejnému
skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Krajský soud v Plzni.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb. (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třet í země obsahuje
ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než
stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého
se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní
smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu. Toto ustanovení ve znění platném v době rozhodování žalovaného
zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho
územím pouze projížděl.
V souzené věci stěžovatelka především namítá, že některé země jsou uplatňováním
principu požadujícím, aby uprchlík žádal o azyl v první zemi, kde je to možné, značně
znevýhodněny. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka není ve vztahu
ke konkrétnímu stěžovatelčinu případu relevantní, protože se jedná o právně-politickou
otázku, jejíž případné řešení nezávisí na postupu správního orgánu nebo soudu v jednotlivých
případech. Tyto se naopak musejí řídit platným právním řádem, přičemž v souzené věci
postupovaly zcela správně (viz níže).
Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán ani krajský soud dostatečným způsobem
nezjistily skutkový stav věci a provedené dokazování nevyhovuje požadavkům řádně
vedeného řízení, zejména s ohledem na skutečnost, že v důsledku bezvízového styku mezi
Ukrajinou a Polskem není Polsko pro stěžovatelku bezpečnou zemí.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu
ministerstvem sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně
č. 325/1999 Sb., které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti.
Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu, že přichází
z třetí bezpečné země (§16 odst. 1 písm. e/ cit. zákona), není možno žalovanému vytýkat,
že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle §12 tohoto
zákona, neboť by to bylo nadbytečné. Řečeno jinými slovy: i když by žalovaný shledal,
že stěžovatelka byla v zemi původu skutečně pronásledována z politických důvodů,
nezakládalo by to její právo na udělení azylu, jestliže by přišla do ČR z bezpečné třetí země.
Přitom Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně
a přesvědčivě vypořádali s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva
a svobody a demokratické principy právního státu a tvrzení stěžovatelky, že by byla ohrožena
ze strany ukrajinských zločineckých struktur i v Polsku, se v tomto světle jeví irelevantním.
Ve vztahu k posouzení skutečnosti, zda stěžovatelka Polskem pouze neprojížděla
ve smyslu (v době rozhodování správního orgánu platného) ustanovení §2 odst. 2 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu.
Pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty
a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny
základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost
tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.
Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona č. 325/1999 Sb. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních
úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají
právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu;
nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit
(uveřejněno pod č. 18/2003 Sb. NSS).
S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho,
zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou
možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou
zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann,
Asy l- und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.).
V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatelka tato zjištění nezpochybňuje),
že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem jedoucím ze L. přes Polsko.
Cestou autobus zastavil na jednu hygienickou přestávku a při hraničních kontrolách na obou
polských hranicích. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla reálnou možnost požádat o udělení
azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., a že proto žalovaný správní orgán ani krajský soud nikterak
nepochybily v právní kvalifikaci, když shledaly žádost stěžovatelky o udělení azylu jako
zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanovena zástupkyní
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s ustanovením §11 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za převzetí a přípravu zastoupení a sepsání kasační stížnosti ve výši
2000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 150 Kč, tj. 2 x 75 Kč
za jeden úkon podle §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Protože ustanovená
advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči
státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává odměna v celkové
výši 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu