ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.144.2004
sp. zn. 6 Azs 144/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob ky ně: nezl. N. C., zastoupena zákonnou zástupkyní: M. D., zastoupena JUDr. Annou
Krúpovou, advokátkou, se sídlem Klimenta Čermáka 136, 286 01 Čáslav, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, adresa pro doručování:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2003,
č. j. OAM - 247/VL - 01 - BE07 - 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č. j. 46 Az 861/2003 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
III. JUDr. Anně Krúpové, advokátce, se sídlem Klimenta Čermáka 136, 286 01 Čáslav,
se př i z ná v á odměna za zastupování žalobkyně ve výši 2150 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, č. j. 46 Az 861/2003 - 18,
byla zamítnuta žaloba žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 7. 2003, č. j. OAM - 247/VL - 01 - BE07 - 2003, kterým stěžovatelce nebyl udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon
o azylu“), a kterým bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Praze. Konkrétně uznává, že nejsou dány důvody pro udělení
azylu podle §12 a §13 zákona o azylu, namítá však, že jsou v jejím případě splněny důvody
pro udělení humanitárního azylu podle §14 citovaného zákona. Celá rodina stěžovatelky
se zdržuje v České republice, kde se stěžovatelka také narodila. Otec ani matka nemají v zemi
původu vlastní bydlení ani práci na rozdíl od České republiky. Proto bude pro stěžovatelku
nepřiměřeně tvrdé, bude -li muset Českou republiku opustit. Kromě toho může stěžova telce
způsobit další problémy skutečnost, že matka stěžovatelky má státní příslušnost Ukrajiny.
Stěžovatelka tedy namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její důvodnost, neboť jeho
rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Namítaným důvodem je důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného právního předpisu na daný
skutkový stav nebo sice v aplikaci správného právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného. Interpretace pak musí snést měřítka ústavní konformity.
K námitce stěžovatelky, že správní orgán a posléze i krajský soud nesprávně
zhodnotily možnosti pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu,
poukazuje Nejvyšší správní soud na znění tohoto ustanovení, podle kterého lze v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Z tohoto znění
vyplývá, že na udělení humanitárního azylu není subjektivní právo (právní nárok), nýbrž
podléhá správnímu uvážení žalovaného. Tento závěr je i v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Jelikož správní orgán rozhoduje na základě správního uvážení,
jeho rozhodnutí přezkoumává soud podle §78 odst. 1 s. ř. s. pouze v omezeném rozsahu.
V dané věci však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné
skutečnosti svědčící o překročení mezí správního uvážení správním orgánem nebo o jeho
zneužití. Důvodem žádosti o udělení azylu byly ekonomické problémy matky stěžovatelky.
To, že žalovaný neposoudil skutečnost, že se celá rodina stěžovatelky zdržuje na území České
republiky, jako důvod pro udělení humanitárního azylu, nelze považovat za zneužití správního
uvážení, resp. za překročení jeho mezí. Námitku stěžovatelky proto nelze považovat
za důvodnou.
Překážka vycestování podle §91 zákona o azylu nastává kromě jiných zde uvedených
důvodů, pokud by byl cizinec nucen vycestovat, jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi,
ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici
přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Stěžovatelka je sice
nezletilou osobou, avšak zcela jistě ji nelze považovat za osobu bez doprovodu,
neboť je v péči své matky (zákonné zástupkyně). Na této skutečnosti nemění nic ani
skutečnost, že matka a dcera jsou odlišné státní příslušnosti, jak tvrdí stěžovatelka. Z hlediska
překážky vycestování proto správní orgán v řízení o udělení azylu správně posoudil,
že nezletilou stěžovatelku nelze zahrnout do okruhu osob ohrožených skutečnostmi
zakládajícími překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Existence jiných významných
podmínek pro přípustnost správního vyhoštění je pak prokazována přímo v řízení o správním
vyhoštění. Ze správního spisu tak nevyplývá žádná okolnost, která by směřovala ke splnění
podmínek §91 zákona o azylu. Touto okolností není ani v tomto případě skutečnost,
že stěžovatelka a její zákonná zástupkyně nemají stejnou státní příslušnost.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Nad rámec rozsahu, kterým je v kasační stížnosti napaden rozsudek krajského soudu,
Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že i žádost o udělení azylu, kterou podala
matka (zákonná zástupkyně) stěžovatelky M. D., byla rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11.
2002, č. j. OAM - 5069/VL - 07 - 08 - 2002, zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobu proti tomuto rozhodnutí následně dne 2. 6. 2003
zamítl Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 24 Az 380/2003 - 14. Kasační stížnost proti
citovanému rozsudku byla pak odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13.
5. 2004, č. j. 6 Azs 39/2004 - 72. Tato skutečnost měla vliv na rozhodnutí žalovaného, protože
nebylo možné udělit stěžovatelce ani azyl za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o
azylu, neboť jeho základním předpokladem je, že azyl byl udělen rodinnému příslušníkovi
vyjmenovanému v tomto ustanovení, v daném případě matce nezletilé stěžovatelky.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává. Stěžovatelka, která nebyla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení nemá.
Odměna právní zástupkyni stěžovatelky, která jí byla ustanovena usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č. j. 46 Az 861/2003 - 31, byla stanovena za dva
úkony právní služby (převzetí zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé) na základě
§9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 2000 Kč.
Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za dva
úkony právní služby ve výši 150 Kč. Odměna bude vyplacena ve lhůtě stanovené výrokem
sub III. tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. září 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu