ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.17.2005
sp. zn. 6 Azs 17/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: C. Ch., zastoupen Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, nám.
I. P. Pavlova 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 36 Az 717/2003 - 44 ze dne 30. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 717/2003 - 44 ze dne 30. 9. 2004, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 4690/CU - 09 - ZA08 - 2003 ze dne
9. 6. 2003, kterým nebyl stěžovateli podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a kterým bylo zároveň
vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť krajský soud nezrušil rozhodnutí žalovaného pro vady, jež měly spočívat v porušení §3
odst. 4, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný rozhodl pouze na základě výpovědi stěžovatele
a sám nezjišťoval skutečný stav věci a neshromáždil žádné další důkazy, které by napomohly
k řádnému posouzení celé věci. Nebyl tak objektivně zjištěn skutkový stav věci. Krajský soud
pak odkázal také toliko na výpověď stěžovatele, a tím pochybil. Kromě toho stěžovatel
namítá nezákonnost napadeného rozsudku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jež má spočívat
v nesprávném posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel poukazuje na své sociální problémy a tvrdí,
že v jeho případě jsou splněny důvody hodné zvláštního zřetele, pro které mu azyl měl být
udělen. Stěžovatel z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil témuž soudu k dalšímu řízení; zároveň stěžovatel navrhuje,
aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti poukázal na skutečnost,
že stěžovatel se do ciziny za finanční podpory svých příbuzných vydal hledat práci, utrmácen
cestou namísto v Německu zakotvil již v České republice a žádost o udělení azylu podal
toliko kvůli „dokladům k pobytu“. Kasační stížnost je tedy dle žalovaného nedůvodná
a žalovaný navrhuje její zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
v průběhu správního řízení uváděl, že v zemi svého původu nikdy nepracoval, neboť nemohl
najít práci, není žádného náboženského vyznání a není členem žádné politické strany ani jinak
organizován. Dům, v němž bydlel, odnesla v roce 2001 voda, stěžovatel poté bydlel
u příbuzných, ale neměl co jíst, a proto se rozhodl vycestovat. O azyl v České republice
požádal v situaci, kdy neměl doklady k pobytu na tomto území, a nechtěl se obávat kontrol
cizinecké policie. V případě návratu nebude schopen se uživit. Z protokolu o pohovoru
konaném dne 29. 5. 2003 vyplývá, že stěžovatel se mohl seznámit s podklady rozhodnutí, této
možnosti nevyužil, nechtěl se k nim vyjádřit ani nenavrhl jejich doplnění. Žalovaný
stěžovatelem uváděné skutečnosti nepodřadil pod žádný z azylových důvodů a stěžovateli
azyl neudělil. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí
žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž namítal porušení §12, §14 a §91 zákona o azylu
a procesních ustanovení správního řádu. Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli
doručen dne 12. 11. 2004 a stěžovatel jej napadl kasační stížností dne 22. 11. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas,
neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje (§106
odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je podána z důvodu tvrzené nezákonnosti napadeného
rozsudku a vad řízení podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a je přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. napadený rozsudek
přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti, vázán uplatněnými kasačními důvody, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný nezjistil řádně skutkový stav věci, pak této námitce
nelze přisvědčit. V řízení o udělení azylu, jež je řízením návrhovým, se uplatňuje mimo jiné
i §32 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci, aniž by byl vázán návrhy účastníků. V případě řízení o udělení azylu tedy žalovaný
byl povinen zjistit, zda důvody, které stěžovatel uvedl, jsou důvody, pro které mu měl být
udělen azyl či nikoli. Povinnost žalovaného tu nelze vykládat v tom smyslu, že by měl být
povinen zjišťovat, zda stěžovatel netrpí v zemi svého původu i jinak, než v průběhu řízení
uváděl. Ze žádného stěžovatelova vyjádření učiněného v průběhu správního řízení nevyplývá,
že by mohl být pronásledován z důvodů náboženských, politických či z důvodu příslušnosti
k jakékoli sociální skupině. Naopak ze stěžovatelových prohlášení bylo zřetelné, že ze země
svého původu vycestoval za situace, kdy neměl prostředky na svoji obživu. Omezil-li tedy
stěžovatel svá tvrzení toliko na tyto důvody, pak ve vztahu k nim nebylo, čeho by žalovaný
měl dále a podrobněji zjišťovat. Objektivní potřeba doplnění dokazování tu tedy nebyla.
Nečinil-li žádné návrhy na doplnění dokazování ani stěžovatel, pak žalovanému povinnost
dokazovat či odůvodnit další nedokazování nesvědčila. Posoudil-li tedy krajský soud za této
situace stěžovatelem namítaná procesní pochybení žalovaného jako nedůvodná, pak není,
čeho by mu Nejvyšší správní soud v tomto ohledu vytknul. Nebylo důvodu, aby na základě
uplatněných žalobních bodů bylo napadené rozhodnutí žalovaného rušeno, a tedy není
v tomto řízení námitka vad řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodnou.
Pokud jde o přezkum rozhodnutí žalovaného ohledně neudělení azylu z humanitárního
důvodu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že postoj, jaký krajský soud k přezkumu
rozhodnutí žalovaného v této otázce zaujal, Nejvyšší správní soud plně aprobuje. Samotné
správní rozhodnutí žalovaného ohledně udělení azylu podle §14 zákona o azylu podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností, jak je zjistil žalovaný, dovozovat jiné závěry. Udělení azylu je tedy
na úvaze příslušného správního orgánu, tedy žalovaného, a rozhodnutí o něm přezkoumává
soud pouze v omezeném rozsahu. Omezení tohoto rozsahu je dáno přesně těmi kritérii, jak je
krajský soud v napadeném rozsudku podal. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný
zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu,
a dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní
situaci stěžovatele ve světle důvodů, které on sám uváděl (tj. nemožnost získat práci v zemi
svého původu, nedostatek prostředků na obživu, nemožnost najít si vhodné obydlí), tak i stav
v zemi jeho původu, přitom pokud sám z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního
azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Nemožnost získání práce v zemi stěžovatelova původu a stěžovatelova nedobrá finanční
a majetková situace tedy sama o sobě u krajského soudu zcela oprávněně nevzbudila
pochybnost o tom, že správní uvážení, které vyústilo v rozhodnutí žalovaného azyl
z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo
v souladu s pravidly logického posuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem; nelze tu tedy hovořit o voluntaristickém přístupu správního orgánu,
který jako jediný by mu mohl být Nejvyšším správním soudem vytknut.
Nejvyšší správní soud tedy na základě shora uvedeného uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace
se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř . s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu