ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.188.2004
sp. zn. 6 Azs 188/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: R. M., zastoupen Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, Pražská 13/19, 460 01 Liberec
III, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 63/2003 - 41 ze dne
20. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ostravě č. j. 24 Az 63/2003 - 41 ze dne 20. 1. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 55/VL - 10 - 02 - 2003 ze dne 13. 1. 2003, kterým
byla podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), jako zjevně nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žádost o azyl, přitom žalovaný
zároveň rozhodl o tom, že se stěžovateli azyl podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
neuděluje a že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že žalovaný v průběhu správního řízení nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci a porušil tak §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
a nerespektoval ani zásadu vyhledávací podávanou z §34 odst. 4 správního řádu. To mělo
dle stěžovatele vliv na správnost rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Ostravě měl přitom
rozhodnutí žalovaného pro tyto důvodně vytýkané vady zrušit, avšak neučinil tak. Stěžovatel
má za to, že jeho původní žádost o udělení azylu i žaloba ke krajskému soudu byly důvodné
a nebyly v rozporu s institutem azylu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Zároveň se stěžovatel domáhá přiznání odkladného účinku jím podané
kasační stížnosti.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti věcně nevyjádřil.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel vstoupil
do azylového řízení poté, kdy začal mít v zemi svého původu existenční potíže. Neměl práci
a v říjnu 2002 se rozhodl hledat ji v České republice, hodlal si zde vydělat na opravu domu
a na živobytí. Tady si hodlal zajistit pracovní povolení, to se mu však nepovedlo a nezbylo
mu než požádal o azyl. V průběhu správního řízení stěžovatel uváděl, že v zemi jeho původu
není dostatek práce a pokud se výjimečně „normální“ práce naskytne, pak bez známostí
ji člověk nezíská. I za studium se musí v zemi stěžovatelova původu platit, stěžovatel však
nemá peníze a nemůže si tak najít kvalifikovanější práci. Žalovaný ve správním řízení dospěl
k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by v zemi
svého původu mohl být vystaven pronásledování podle §12 zákona o azylu, a stěžovatelovu
žádost podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z obsahu
soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného stěžovatel
napadl žalobou, ve které namítal porušení procesních ustanovení, neboť žalovaný se dle jeho
názoru žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
jeho rozhodnutí nebylo přesvědčivé a žalovaný nedal stěžovateli před vydáním rozhodnutí
možnost vyjádřit se k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění ani navrhnout doplnění,
a tvrdil, že žalovaný porušil i §12 zákona o azylu, neboť dle názoru stěžovatele nebyly dány
důvody pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. Krajský soud v Ostravě stěžovatelovu
žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že k zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu bylo důvodu. Ani námitky procesních pochybení žalovaného namítané stěžovatelem
v obecné rovině neshledal důvodnými. Rozsudek, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta,
byl stěžovateli doručen dne 22. 3. 2004 uplynutím desetidenní úložní doby podle §46 odst. 4
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za použití §42
odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tento
rozsudek napadl kasační stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 4. 2004.
Kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.). Kasační stížnost je podána z kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy z důvodu tvrzených vad řízení před žalovaným, pro které měl Krajský soud v Ostravě
jeho rozhodnutí zrušit. Vada řízení před žalovaným však může být podle §103 odst. 1
písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti přípustně namítána pouze tehdy,
pokud již byla neúspěšně namítána v předchozím řízení před krajským soudem. Namítá-li
nyní stěžovatel procesní pochybení, jichž se měl žalovaný v průběhu správního řízení dopustit
tím, že v průběhu správního řízení nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a porušil zásadu
vyhledávací, tato námitka věcně odpovídá té, kterou uplatnil již v žalobě ke krajskému soudu;
konkrétně jde o námitku porušení §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, jak stěžovatel
v žalobě tvrdil. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v mezích uplatněného důvodu podle §109 odst. 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru,
že kasační stížnost důvodná není.
Napadá-li stěžovatel rozsudek na základě kasačního důvodu podávaného z §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak tak může činit z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Za takovou vadu řízení se přitom považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Tvrdí-li
nyní stěžovatel nedostatky v dokazování prováděném žalovaným, který nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci, pak tyto své námitky ponechává pouze v obecné rovině,
aniž by konkrétně specifikoval, o jaké konkrétní neúplné důkazy se jednalo, v jakých
otázkách měl žalovaný dále přesněji a úplněji skutkový stav zjišťovat a co mělo
dle stěžovatele ze zjištěných podkladů, pokud by je žalovaný provedl, pro výsledek správního
řízení před žalovaným vyplynout. Ze samotného správního spisu přitom žádná neúplnost
podkladu rozhodnutí žalovaného nevyplývá. Žalovaný neměl povinnost vést dokazování
směrem, který by přesahoval stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu správního řízení. Pokud
jde o podklady rozhodnutí, s těmi měl stěžovatel možnost se v průběhu správního řízení
seznámit a jejich neúplnost a tím i potřebu jejich doplnění namítat. Jak vyplývá z protokolu
o pohovoru konaném dne 9. 1. 2003, stěžovatel se s podklady, z nichž následné rozhodnutí
žalovaného vycházelo, nechtěl seznámit, ani se k nim nechtěl nijak vyjádřit, ani nenavrhoval
jejich doplnění (odpověď na poslední otázku žalovaného). Žádnou námitku v tomto směru
tedy stěžovatel v průběhu správního řízení neuplatnil, žádné důkazy k prokázání svých tvrzení
nenavrhoval. Je to přitom právě účastník správního řízení, a tedy stěžovatel, který podle §34
odst. 3 správního řádu má povinnost navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou
mu známy. V žalobě stěžovatel své tvrzení, které věcně odpovídá tomu, které nyní uplatňuje
v kasační stížnosti, ponechal toliko v rovině obecného konstatování, jímž ve skutečnosti
toliko citoval text správního řádu. Zabýval-li se tedy Krajský soud v Ostravě těmito
námitkami v téže rovině, v jaké je stěžovatel sám učinil předmětem přezkumu, a dospěl-li
k závěru, že tato tvrzení nejsou důvodnými, přitom Nejvyšší správní soud nemá, čeho by
závěrům Krajského soudu v Ostravě vytknul, pak nebylo ani důvodu rozhodnutí žalovaného
rušit. Z těchto důvodů nemůže Nejvyšší správní soud stěžovatelově námitce nedostatečného
dokazování a nerespektování zásady materiální pravdy přisvědčit.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení, které by přesáhly běžné
náklady jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nebylo přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu