ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.196.2004
sp. zn. 6 Azs 196/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
ž al ob k yn ě: S. K., zastoupena Mgr. Petrem Dokládalem, advokátem, se sídlem Zvonařka 16,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 36 Az 793/2003 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM - 234/VL - 01 - LE06 - 2003 ze dne
19. 8. 2003 nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Ve velmi obsáhlém zdůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán shledal, že žalobkyně
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
S ohledem na skutečnost, že ruské státní orgány požádaly o vydání žalobkyně k trestnímu
stíhání, považoval žalovaný za nezbytné s ohledem na překážku vycestování zabývat
se skutečností, zda v případě návratu na území Ruské federace lze předpokládat ohrožení
žalobkyně způsobem uvedeným v §91 zákona o azylu. Poté, co žalovaný zhodnotil výpovědi
žalobkyně v souvislosti s informacemi o zemi původu, obavu žalobkyně o její bezpečnost
shledal nedůvodnou ve smyslu překážek vycestování.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu, v níž namítla,
že v průběhu řízení před správním orgánem nebyl dostatečným způsobem objasněn skutkový
stav. Dále uvedla, že má vážnou obavu, že v případě jejího návratu do Ruské federace
by se mohlo mučení, jemuž byla v minulosti podrobena, opakovat, jak prostřednictvím mafie,
tak prostřednictvím policejních orgánů. Zprávou nevládních organizací Amnesty International
ze dne 4. 8. 2003 a Českého helsinského výboru ze dne 30. 7. 2003 dokládala,
že je takovéto zacházení ve vyšetřovacích vazbách běžné. Zdůraznila, že jak s obviněnými,
tak s odsouzenými je zacházeno nelidským způsobem a podle měřítek evropské kultury je
zřejmé, že ponížení a pokoření dosahuje v ruských věznicích mimořádného stupně úrovně.
Přitom je velmi pravděpodobné, že v případě jejího vydání do Ruské federace bude do doby
prošetření jejího případu umístěna do vyšetřovací vazby a s ohledem na své výpovědi má
odůvodněný strach z nelidského zacházení, a to i v případě, že nebude prokázána její vina
na spáchání trestných činů.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 36 Az 793/2003 - 43, tak, že žalobu proti rozhodnutí žalovaného ve výroku, že se azyl
neuděluje, zamítl, výrok, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu v platném znění, byl zrušen a v této části byla věc vrácena žalovanému
k dalšímu řízení. Při odůvodnění zrušovacího výroku rozhodnutí správního orgánu krajský
soud s ohledem na skutková zjištění, která žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
konstatoval stran podmínek ve vězeňských zařízeních na území Ruské federace,
které zůstávají kruté, mnohdy život ohrožující, poukázal na to, že žalovaný nezhodnotil
přesvědčivým způsobem svůj výrok o tom, že v případě žalobkyně se na ni nevztahuje
překážka vycestování. Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení §91 zákona
o azylu, na skutečnosti uváděné žalobkyní, je třeba přisvědčit námitce žalobkyně, že nebyl
dostatečně a spolehlivě zjištěn skutečný stav věci při posuzování, zda se na žalobkyni
vztahuje překážka vycestování či nikoliv, a je třeba doplnit dokazování o zprávy subjektů,
které se monitorováním stavu lidských práv zabývají. Krajský soud dále uvedl, že si je vědom
toho, že v případě žalobkyně je žádáno o její vydání k trestnímu stíhání pro podezření
ze spáchání trestného činu v Ruské federaci a že je zde závazek České republiky,
jakožto smluvní strany Evropské úmluvy o vydávání, kterou se zavázala vydávat všechny
osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin.
Česká republika je však rovněž vázána Úmluvou o ochraně lidských práv a základních
svobod, Úmluvou proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení
či trestání. Z pohledu těchto úmluv je podle názoru krajského soudu především třeba,
aby se náležitě zjistil skutečný stav věci v případě návratu žalobkyně do Ruské federace,
a to i v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 752/2 ze dne 15. 4. 2003.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, a to jak do výroku
o zamítnutí žaloby o neudělení azylu, tak do výroku o překážce vycestování podle §91
zákona o azylu. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) tvrdí, že rozsudek krajského soudu je
podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. Podle názoru
stěžovatele nelze procesně oddělit výrok o neudělení azylu od výroku o překážce vycestování,
resp. výroky nemohou stát samostatně s ohledem na ustanovení §28 zákona o azylu,
které stanoví stěžovateli povinnost uvést ve správním rozhodnutí o neudělení azylu,
zda se na cizince, tj. žadatelku, vztahuje překážka vycestování. Stěžovatel má za to, že tento
názor je podpořen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 12/2003 - 76. V souvislosti s touto procesní námitkou stěžovatel navíc poukazuje
na vznik právní nejistoty v otázce dalšího pobytového režimu žalobkyně, protože není zcela
jasné, jaký druh pobytu jí vlastně náleží, je-li zamítnuta její žaloba proti výroku správního
rozhodnutí o neudělení azylu a současně zrušeno správní rozhodnutí ve výroku o překážce
vycestování. Vzhledem k tomu, že zákonodárce nepočítá s možností tyto na sobě závislé
výroky oddělovat, resp. o nich rozhodovat samostatně, ani zákon o azylu či zákon o pobytu
cizinců (zákon č. 326/1999 Sb.) nemají ustanovení obsahující druh pobytu pro takovéhoto
cizince, podle názoru stěžovatele nelze účastníku řízení udělit vízum za účelem řízení
o udělení azylu (§72 zákona o azylu).
Dále stěžovatel namítá věcnou nedůvodnost pro aplikaci §91 zákona o azylu
o překážce vycestování, neboť ve správním řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící
o naplnění podmínek tohoto ustanovení a nebyl tedy na straně stěžovatele důvod,
aby se v odůvodnění správního rozhodnutí touto otázkou šířeji zabýval.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru je rozsudek
krajského soudu věcně správný a srozumitelný a podanou kasační stížnost nelze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje
její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, přičemž jde o rozhodnutí, proti němuž je
kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že soud nemůže přijmout rozhodnutí,
kterým na straně jedné zamítne žalobu proti výroku o neudělení azylu a na straně druhé zruší
rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Abstrahujíce
od konkrétností tohoto případu a od důvodnosti takového postupu v daném případě dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že žádné ustanovení českého právního řádu soudu nebrání,
aby k žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného obsahujícímu samostatné výroky
o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování přijal rozhodnutí, kterým zamítne
žalobu směřující proti výroku o neudělení azylu a kterým naopak zruší rozhodnutí v rozsahu
výroku o neexistenci překážek vycestování. Ustanovení §28 zákona o azylu,
na které stěžovatel odkazuje, neobsahuje nic, co by tento závěr zpochybňovalo. Z dikce
citovaného ustanovení lze naopak dovodit, že výrok o neexistenci překážky vycestování
by bylo třeba zrušit v případě, byl-li by zrušen výrok o neudělení azylu, neboť platí,
že v takovém případě je výrok o neexistenci překážek vycestování závislý na existenci výroku
o neudělení azylu. Opačně však tento závěr neplatí. Právní názor obsažený v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 12/2003 - 76 ze dne 16. 10. 2003, jehož se stěžovatel
dovolává, v dané věci není relevantní, neboť v uvedeném rozhodnutí se soud zabýval
možnostmi svého postupu v situaci, kdy rozhoduje o kasační stížnosti směřující proti
rozhodnutí krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta. V dané věci šlo však o rozhodování
krajského soudu o žalobě proti správnímu rozhodnutí, které obsahovalo dva samostatné
výroky; jak Nejvyšší správní soud výše dovodil, výrok o neexistenci překážek podle §91
zákona o azylu bylo možno samostatně zrušit, aniž by tím byl dotčen další právní osud výroku
o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Oprávněnost přijetí takového
rozhodnutí nemůže být dotčena ani pochybnostmi stěžovatele ohledně typu pobytu cizince
v České republice po takovém rozhodnutí. Předně má Nejvyšší správní soud za to,
že přípustnost nebo nepřípustnost takového rozhodnutí v azylové věci nelze dovozovat
pomocí argumentů, které se týkají právního režimu pobytu cizince v České republice podle
cizineckého zákona, resp. podle zákonů k němu speciálních. Dále má Nejvyšší správní soud
za to, že rozhoduje-li se o překážce vycestování v řízení o udělení azylu (řízení vedené podle
speciálních pravidel obsažených v azylovém zákoně), pak účastník takového řízení je vždy
žadatelem o udělení azylu ve smyslu §2 odst. 3 a §72 odst. 1 zákona o azylu, kterému má
policie podle posléze uvedeného ustanovení udělit vízum za účelem řízení o udělení azylu,
a to i když v řízení již bylo rozhodnuto o neudělení azylu a zbývá rozhodnout „toliko“
o existenci překážek vycestování.
Krajský soud oba kasační stížností napadené výroky svého rozhodnutí podrobně
a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž z kasační stížnosti není zřejmé, v čem
podle názoru stěžovatele spočívá nepřezkoumatelnost výroků napadeného rozhodnutí
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Pokud jde o zrušující výrok, jimž byla věc vrácena
stěžovateli k dalšímu řízení, krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zcela jasně
a srozumitelně uvedl, jakým způsobem je třeba doplnit dokazování pro posouzení otázky
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu netrpí
nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyně žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud
ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu