ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.197.2004
sp. zn. 6 Azs 197/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob k yně: A. D., zastoupena Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem, Joštova 4, 602 00
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 476/2003 - 25
ze dne 19. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského
soudu v Brně č. j. 36 Az 476/2003 - 25 ze dne 19. 2. 2004, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 11414/VL - 10 - P15 - 2001 ze dne 29. 1. 2003,
kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatelku
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že důvody, které ji vedly k odchodu ze země
jejího původu, jsou pro udělení azylu dostatečnými. Jde o ekonomické důvody – nemožnost
získat dobře placenou práci a potřeba peněžních prostředků na léčení nemocné dcery. Kromě
toho stěžovatelka namítá, že správní řízení před žalovaným trpělo vadami, pro které měl jeho
rozhodnutí Krajský soud v Brně zrušit nebo vyslovit jeho nicotnost. Stěžovatelce nebyla dána
možnost, aby se vyjádřila k podkladům, na základě kterých žalovaný rozhodoval, navíc
rozhodnutí žalovaného vykazuje vady podle §47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správního
řádu (dále jen „správní řád“), neboť nebylo podepsáno oprávněnou osobou. Z těchto důvodů
stěžovatelka navrhuje, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka rovněž žádá, aby jí podané kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření namítá absenci povinného údaje o adrese, na kterou je
možné doručovat, když stěžovatelka z adresy Pobytového střediska S. dne 31. 3. 2004 odešla,
a absenci povinného údaje o dni doručení napadeného rozsudku stěžovatelce. Kromě toho
žalovaný má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán
v souladu s právními předpisy, a proto navrhuje jeho odmítnutí nebo zamítnutí.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatelka již od počátku
správního řízení před žalovaným uváděla, že zemi svého původu opustila z ekonomických
důvodů. Do České republiky přicestovala přes území Polska proto, aby zde vydělala peníze
na získání léků pro svoji invalidní dceru. V zemi svého původu stěžovatelka neměla stálé
zaměstnání, pracovala pouze příležitostně. Úřady v zemi stěžovatelčina původu jí pomoc
odmítly. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru, že žádný z důvodů, pro které by
stěžovatelce měl být azyl udělen, naplněn nebyl, a stěžovatelce azyl neudělil. Zároveň
vyslovil neexistenci překážky vycestování. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu,
ve které namítala porušení jednotlivých procesních ustanovení, podle nichž bylo vedeno
správní řízení před žalovaným, dále porušení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatelka
dle jejího názoru splňovala podmínky pro udělení azylu, a to minimálně pro konstataci
existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Krajský soud v Brně však žalobu
zamítl. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 31. 3. 2004 a ta jej napadla kasační stížností
dne 7. 4. 2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde
o přípustnost kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační důvody, pak stěžovatelka sama
uvádí kasační důvody podávané z §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Svá tvrzení pod tato
jednotlivá ustanovení nesubsumuje. Podle obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
dovodil, že tvrdí-li stěžovatelka, že důvody, které ji vedly k odchodu ze země jejího původu,
jsou pro udělení azylu dostatečnými, přitom jde o ekonomické důvody, tj. nemožnost získat
dobře placenou práci a potřebu peněžních prostředků na léčení nemocné dcery, pak směřuje
k tvrzené nezákonnosti rozsudku Krajského soudu v Brně, a tedy ke kasačnímu důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Námitky vad řízení před žalovaným, tj. tvrzení,
že stěžovatelce nebyla v průběhu správního řízení před žalovaným dána možnost,
aby se vyjádřila k podkladům, na základě kterých žalovaný rozhodoval, a že rozhodnutí
žalovaného nebylo podepsáno oprávněnou osobou, Nejvyšší správní soud podle jejich obsahu
podřadil pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vada řízení před žalovaným
však může být podle §103 odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti
přípustně namítána pouze tehdy, pokud již byla neúspěšně namítána v předchozím řízení
před krajským soudem. Namítá-li nyní stěžovatelka procesní pochybení, jichž se měl
žalovaný v průběhu správního řízení dopustit tím, že jí v průběhu správního řízení nedal
možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, tato námitka odpovídá té, kterou stěžovatelka
uplatnila již v řízení před Krajským soudem v Brně, a je tedy nyní přípustná. Pokud jde
o námitku nicotnosti rozhodnutí žalovaného způsobené absencí podpisu oprávněné osoby,
ta nebyla u Krajského soudu v Brně uplatněna v řádné lhůtě, jak krajský soud ve svém
rozhodnutí uvedl, přesto se jí krajský soud zabýval, neboť k případné nicotnosti rozhodnutí
žalovaného by soud nutně musel přihlížet ex offo. Ani tuto námitku tedy Nejvyšší správní
soud nyní za nepřípustnou považovat nemůže.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
v rozsahu uplatněných kasačních důvodů podle §109 odst. 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky je
omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci
právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak
správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně
použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu),
ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu. Pokud Krajský soud v Brně opřel zamítnutí
stěžovatelčiny žaloby o to, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly
tomu, že by v zemi svého původu byla vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, použil správný právní předpis a správnou právní normu (§12 zákona o azylu)
a vyložil je správně. Opírá-li stěžovatelka svoji žádost o azyl toliko o své potíže
ekonomického charakteru, a tuto skutečnost ostatně výslovně potvrzuje i v kasační stížnosti,
pak nejde o pronásledování ze strany státu, ať již přímé či nepřímé, a důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu nemohou být splněny. Krajský soud v Brně konstatací tohoto
závěru při posuzování právní otázky důvodů pro udělení azylu nepochybil. Ani ve způsobu,
jakým se Krajský soud v Brně vypořádal s námitkou existence důvodů pro konstataci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud žádnou nesprávnost
neshledává. Stěžovatelka žádné konkrétní důvody svědčící existenci překážky vycestování
v žalobě neuvedla a zabýval-li se jimi žalovaný a shledal-li jeho závěr Krajský soud v Brně
správným, ani takovému jeho postupu nelze ničeho podstatného vytknout. V těchto právních
otázkách tedy Krajský soud použil správný právní předpis a v jeho rámci správnou právní
normu, přitom nesprávnosti se nedopustil ani při výkladu. Z těchto důvodů nelze první
ze stěžovatelčiných námitek přisvědčit.
Vyjadřoval-li se Krajský soud v Brně dále k azylovým důvodům podle §13 a §14
zákona o azylu, činil tak nad rámec, jímž byla jeho přezkumná činnost s ohledem na žalobní
body vymezena. Stěžovatelka namítala porušení §12 zákona o azylu, resp. splnění azylových
důvodů podle §12 zákona o azylu, nikoli azylových důvodů podle §13 a §14 zákona.
Namítá-li tedy nyní stěžovatelka splnění důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu,
v této části je její kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná a Nejvyšší správní
soud se touto dílčí námitkou zabývat nemůže.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, podle níž neměla možnost vyjádřit se
ve správním řízení k podkladu rozhodnutí, pak toto její tvrzení nemá oporu v obsahu
správního spisu. Z přílohy k protokolu o pohovoru, který se konal dne 27. 2. 2002, vyplývá,
že žalovaný sdělil stěžovatelce, jaké podklady má k dispozici. Stěžovatelka se nechtěla
seznámit s jejich obsahem, ani se k nim nehodlala vyjádřit, ani nenavrhovala jejich doplnění.
Z toho tedy vyplývá, že možnost ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu stěžovatelce dána
byla. Dospěl-li krajský soud k témuž závěru, pak nebylo důvodu ke zrušení rozhodnutí
žalovaného a tato námitka je tedy nyní nedůvodnou.
Konečně pokud jde o nicotnost rozhodnutí žalovaného z důvodu absence podpisu
oprávněné osoby na rozhodnutí žalovaného, ani v této otázce Nejvyšší správní soud žádné
pochybení Krajského soudu v Brně neshledává. Nicotnost (neexistenci) správního aktu totiž
způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že o správním aktu nelze v daném
případě vůbec hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívají v rozhodování
absolutně nekompetentního orgánu, rozhodování podle právního předpisu, který byl
přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané
formy. Namítanou vadu formy rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní,
aby mohla založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Ve správním spise je totiž založeno vyhotovení rozhodnutí,
které je řádně podepsáno oprávněnou osobou. Není tak ve skutečnosti pochyb o tom,
že rozhodnutí skutečně vydal ředitel odboru azylové a migrační politiky, tedy osoba
oprávněná. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu za situace, že součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak
bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení všech stěžovatelkou řádně
uplatněných námitek uzavírá, že v posouzení právních otázek Krajským soudem v Brně
neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, neshledal vady
řízení před žalovaným, pro které by měl Krajský soud v Brně jeho rozhodnutí zrušit, ani
neshledal nicotnost rozhodnutí žalovaného. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již
Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu