ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.2.2005
sp. zn. 6 Azs 2/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: S. A., zastoupen Mgr. Janou Hansalanderovou, advokátkou, se sídlem Rakovník,
Husovo nám. 22, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 45/2004 - 15 ze
dne 8. 6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátce Mgr. Janě Hansalanderové,
se př i z ná v á na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši
2429,50 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou a řádně doplněnou kasační stížností
napadá rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 45/2004 - 15 ze dne 8. 6. 2004,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2004,
č. j. OAM - 106/LE - 11 - 15 - 2004, jímž byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta
stěžovatelova žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že soud
nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, když dospěl k závěru, že v jeho
případě nejsou splněny důvody pro udělení azylu. Ze země svého původu stěžovatel
vycestoval v situaci, kdy po něm členové tamní mafie požadovali zaplacení peněz
a vyhrožovali zabitím. Pouhé vycestování stěžovatele v zemi jeho původu by nestačilo,
neboť by si jej vyděrači snadno našli, a proto stěžovatel opustil zemi svého původu. Není tedy
pravdou, že byl stěžovatel v zemi svého původu pronásledován pouze soukromými osobami,
neboť tyto osoby byly napojeny na policejní složky v zemi stěžovatelova původu. Přesto soud
dospěl k závěru, že není dán důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, měl
se zabývat otázkou splnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jím
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že stěžovatelova žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a tedy nebylo
důvodu se zabývat splněním podmínek pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Důvodnost kasační stížnosti tedy žalovaný popírá a navrhuje její zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
přicestoval do České republiky z Bulharska, kterou však žalovaný považuje za tzv. bezpečnou
zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu. Právě o tuto skutečnost pak žalovaný opřel
své rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné a dne
25. 2. 2004 vydal v tomto smyslu své rozhodnutí. V něm popsal důvody, pro které považuje
zemi stěžovatelova původu za bezpečnou zemi původu, a důkazy, z nichž takový závěr učinil,
a dále uvedl, že stěžovatel uváděl toliko potíže se soukromými osobami v zemi svého původu.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel žalobou, v níž tvrdil, že žalovaný rozhodl, aniž by blíže zkoumal důvody
stěžovatelovy žádosti. Jeho skutečné důvody souvisely s pronásledování mafií, s obavami
o stěžovatelův život a se skutečností, že v České republice žije se svojí družkou,
se kterou má dítě. Proto alespoň částečně splňuje podmínky pro udělení azylu. Krajský soud
jeho žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 12. 7. 2004
a kasační stížnost proti němu byla podána dne 16. 7. 2004.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší správní soud
s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že soud
nesprávně posoudil splnění podmínek pro udělení azylu, aniž by přitom zpochybňoval závěry,
k nimž žalovaný a následně i krajský soud dospěl ohledně aplikace §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. Právě skutečnost, že rozhodnutí žalovaného bylo opřeno o zjevnou
nedůvodnost stěžovatelovy žádosti a že byl tedy aplikován §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, je přitom pro posouzení stěžovatelových námitek, jimiž brojí proti rozsudku
krajského soudu, zcela rozhodující. Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné země původu přitom
obsahuje ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát,
jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního
trvalého bydliště, v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování
lidských práv a právních předpisů (písm. a/), který jeho občané nebo osoby bez státního
občanství neopouštějí z důvodů uvedených v §12 (písm. b/), který ratifikoval a dodržuje
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (písm. c/) a který umožňuje
činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv (písm. d/).
V případě, že krajský soud shledal, že Bulharsko, tedy země, kterou po stěžovatelem
tvrzených incidentech s příslušníky mafie stěžovatel opustil, je zemí, která kritéria bezpečné
země původu splňuje, podmínka nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla splněna a krajský soud se při jejím hodnocení
nezákonnosti nedopustil. Takovou nezákonnost ostatně nyní nenamítá ani stěžovatel, toliko
tvrdí, že se měl žalovaný zabývat otázkou splnění podmínek pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis (zákon o azylu),
v jeho rámci správnou právní normu (tj. právní normu obsaženou v §2 odst. 1 a §16 odst. 1
písm. e/ zákona o azylu), přitom ji vyložil správně. Jak ostatně z napadeného rozsudku
vyplývá, smyslem azylového zákonodárství není přiznání práva osobě pronásledované
za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi, které by zahrnovalo možnost
výběru jiné konkrétní země, v níž tato osoba bude pokládat za nejvhodnější o azyl žádat,
ale poskytnutí takového stupně ochrany, který lze pro takovou osobu v dané situaci považovat
za nezbytný, a který spočívá v možnosti získání okamžité legální záštity před riziky
vyplývajícími z pronásledování. Nebylo-li tedy zpochybněno (stěžovatel v řízení před soudem
v tomto smyslu žádná tvrzení ani procesní návrhy neuplatnil), že stěžovatel opustil zemi
svého původu, jež je sama bezpečnou zemí podle §2 odst. 1 zákona o azylu, pak není
zpochybněna důvodnost aplikace §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Tvrdí-li za shora popsané situace stěžovatel, že měl být zkoumán důvod pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu, přisvědčit mu nelze. Tímto ustanovením, stejně jako §12,
§13 a §91 zákona o azylu, se žalovaný a následně ani soud zabývat neměl, a učinil-li tak
soud v nyní napadeném rozsudku, pak jen proto, aby ke stěžovatelem uplatněné žalobě
za podmínek podávaných z §75 odst. 2 věty první s. ř. s. vyložil, že stěžovatelem uváděné
důvody nemohou být „ani částečně“ důvody azylově relevantními, jak stěžovatel v žalobě
uváděl. Pro rozhodování žalovaného o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v §13 a §14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na §16 odst. 1 písm. e)
zákona zjišťovány nejsou. Nezjišťoval-li je krajský soud, nedopustil se tak stěžovatelem
namítané nezákonnosti.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením krajského soudu
č. j. 47 Az 45/2004 - 31 ze dne 4. 8. 2004 ustanovena zástupcem advokátka Mgr. Jana
Hansalanderová. Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 7 s. ř. s. odměnu ve výši
2150 Kč za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, společně se dvěma režijními paušály podle §13 odst. 3
téže vyhlášky a dále s náhradou hotových nákladů spojených s cestou ke stěžovateli
umístěnému ve věznici ve výši 179,50 Kč podle §13 odst. 4 téže vyhlášky (cesta vlastním
osobním automobilem advokátky v délce 33 km při průměrné spotřebě 8 l/100 km a ceně
benzinu 24,30/l) a s náhradou za promeškaný čas ve výši 100 Kč (dvě půlhodiny cesty
ke stěžovateli umístěnému ve věznici) podle §14 odst. 3 téže vyhlášky, celkem tedy
2429,50 Kč. Pro zaplacení této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu