ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.202.2004
sp. zn. 6 Azs 202/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: Y. M ., zastoupena JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou, se sídlem Praha 3,
Koněvova 150, adresa pro doručování: Praha 4, Bezová 1658, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 194/2003 - 32 ze dne 13. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne při znává.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátce JUDr. Jitce Šmídové,
se př i zná vá odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Odměna
bude poukázána ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 194/2003 - 32 ze dne 13. 2. 2004, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1745/VL - 14 - P08 - R2 - 2000 ze dne
17. 9. 2003, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, přitom na stěžovatelku
se nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti obecně uvedla, že Městský soud v Praze posoudil
její případ v rozporu s platným právním řádem a že shledává vážná pochybení všech
dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu. Formálně uvedla kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a navrhla, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. Poté, kdy byla stěžovatelce usnesením Městského soudu v Praze
č. j. 5 Az 194/2003 - 41 ze dne 31. 3. 2004 na její žádost ustanovena zástupcem advokátka
JUDr. Jitka Šmídová, byla kasační stížnost k výzvě soudu doplněna. Stěžovatelka doplnila,
že soud nedoplnil důkazy provedené žalovaným a porušil tak §77 odst. 1 a 2 s. ř. s. Vycházel
pouze z důkazních prostředků, které žalovaný shromáždil během správního řízení, přitom si je
žádným způsobem neověřoval. To je v rozporu s §3 odst. 3, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu. Stěžovatelka v žalobě uvedla několik případů, které
nasvědčují tomu, že byla z důvodu své ruské národnosti utlačována a nemohla tak naplňovat
své záměry. Městský soud v Praze neshledal, že by stěžovatelčiny potíže dosáhly takové
intenzity, že by je bylo možno považovat za pronásledování. Stěžovatelka však byla verbálně
napadána a osočována, místní orgány nebyly ochotny stěžovatelce pomoci. Z právě
uvedeného stěžovatelka dovozuje nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky splnění podmínek pro udělení azylu, což je kasačním důvodem podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Kromě toho stěžovatelka namítá neodstranění vad řízení před žalovaným
a uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka navíc požaduje
přiznání odkladného účinku jí podané kasační stížnosti.
Žalovaný své vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení uváděla, že zemi svého původu opustila v září 2000, přitom
o udělení azylu v České republice požádala v říjnu 2000. Důvodem opuštění země jejího
původu byly národnostní problémy; nebyla kazašské národnosti. Ve škole byla záměrně hůře
hodnocena, ale na vedení školy se neobrátila, nemělo by to podle názoru stěžovatelky
význam. V žádosti o udělení azylu uvedla, že při přijímacím řízení na vysokou školu jí bylo
sděleno, že by za přijetí musela zaplatit velmi vysokou peněžní částku, navíc i kdyby
ji absolvovala, nezískala by z důvodu své národnosti odpovídající zaměstnání. V dalším
průběhu správního řízení (při pohovoru konaném dne 19. 9. 2001) upřesnila, že na vysokou
školu bez přijímacího řízení již na základě výsledků maturitních zkoušek přijata byla,
ale studovat nezačala. Problémy měla i se sousedy, ti se jí vysmívali. Společně s rodiči
se rozhodla zemi svého původu opustit. Žalovaný však ve správním řízení dospěl k závěru,
že nejsou naplněny zákonné důvody pro udělení azylu a stěžovatelce azyl neudělil. Z obsahu
soudního spisu pak vyplývá, že rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, v níž
namítala porušení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, popisovala
situaci v zemi svého původu a dále namítala porušení §12 a §91 zákona o azylu. Městský
soud v Praze žalobu zamítl, přitom svůj závěr opřel o skutečnost, že stěžovatelka uvedla
informace o situaci v zemi svého původu v obecné rovině, přitom tyto informace nejsou
v rozporu se skutkovým stavem, jak jej zjistil žalovaný. Slovní urážky, výsměch a drobné
incidenty, jak je stěžovatelka popisovala, nejsou pronásledováním, byť souvisely
se stěžovatelčinou národností. Intenzita ústrků nebyla natolik intenzivní, navíc stěžovatelka
nevyužila pomoci příslušných orgánů v zemi svého původu. Pokud jde o námitky procesních
pochybení, k těm se soud vyjádřil v tom směru, že byly pouze obecné a přitom nikterak
důvodné. Městský soud se tak ztotožnil s postupem žalovaného ve všech otázkách pro své
rozhodnutí podstatných. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 1. 3. 2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), a sice osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde o důvody kasační stížnosti, pak namítá-li
stěžovatelka formálně kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., pak podle obsahu
kasační stížnosti k tomuto kasačnímu důvodu nesměřuje. Stěžovatelka totiž netvrdí
zmatečnost řízení před soudem a tento kasační důvod tedy v kasační stížnosti absentuje.
Pokud dále stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak
pod něj lze s citelnou velkorysostí Nejvyššího správního soudu subsumovat stěžovatelčino
tvrzení o vadách řízení před žalovaným spočívajících v neúplném zjištění skutkového stavu,
jež měly být dle názoru stěžovatelky doplněny v řízení před soudem; stěžovatelka tedy míří
k neúplnosti podkladu rozhodnutí. Kromě toho stěžovatelka uplatňuje i kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to v té části, kde stěžovatelka
brojí proti nesprávnému posouzení splnění podmínek pro udělení azylu, konkrétně podmínky
pronásledování z národnostních důvodů. Z posléze uvedených dvou kasačních důvodů tak
Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost obecně přípustnou.
Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek v rozsahu uplatněných
kasačních důvodů podle §109 odst. 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Pokud jde o první z obou shora uvedených kasačních důvodů, ten by bylo podle §103
odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. možné stěžovatelkou přípustně namítat za situace,
pokud by námitka vad řízení před žalovaným byla řádně uplatněna již v řízení před Městským
soudem v Praze. Jen tak by mohla být splněna podmínka, podle níž jde o tvrzenou vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. V žalobě k Městskému soudu v Praze
stěžovatelka vadu řízení před žalovaným spočívající v nedostatcích shromážděných důkazů
v obecné rovině namítala, byť se omezila na citaci §3 odst. 3 a §32 odst. 1 správního řádu,
a lze tedy konstatovat, že námitky procesního charakteru obsažené v kasační stížnosti nalézají
svoji obdobu i v námitkách obsažených v žalobě. Na základě takto uplatněného žalobního
bodu však nebylo důvodu ani k doplnění dokazování, jak stěžovatelka nyní namítá, ani
ke zrušení rozhodnutí žalovaného. V průběhu správního řízení, a sice v pohovoru konaném
dne 19. 9. 2001, jak vyplývá z protokolu, byla stěžovatelka seznámena s rozsahem podkladů
zjištěných žalovaným, z nichž bude při svém rozhodování vycházet. Stěžovatelka se nechtěla
s jejich obsahem seznámit, nechtěla se k nim vyjádřit, ani nenavrhla jejich doplnění (odpověď
na poslední otázku v průběhu pohovoru). Nelze odhlédnout od skutečnosti, že podle §34
odst. 3 správního řízení je to právě účastník řízení (a tedy stěžovatelka), kdo je povinen
navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, které jsou mu známy. Neučinila-li stěžovatelka
již v průběhu správního řízení žádný takovýto návrh, přitom potřeba dalšího doplnění
dokazování pro žalovaného z průběhu správního řízení nevyplynula, nebylo třeba další
dokazování provádět. Za situace, kdy ani v žalobě stěžovatelka nenavrhla provedení
konkrétních důkazů, pouze sama popsala situaci v zemi svého původu způsobem, který
se v podstatných otázkách nelišil od popisu, jak jej podala již žalovanému v průběhu
správního řízení, potom potřeba dalšího dokazování nevyplynula ani v řízení před Městským
soudem v Praze. Za této situace nedošlo k porušení §77 s. ř. s., jak stěžovatelka namítá.
Pokud jde o námitky procesních pochybení žalovaného (odpovídající nyní uplatněnému
kasačnímu důvodu), jež byly předneseny v obecné rovině odpovídající citaci dvou ustanovení
správního řádu (§3 odst. 3 a §32 odst. 1), k těm se soud vyjádřil sice způsobem velmi
obecným, jenž hraničil s únosností posouzení takových námitek, i kdyby se však těmito
námitkami v odůvodnění zabýval podrobněji, nemohl by jim přisvědčit. Tvrdila-li
stěžovatelka pronásledování z národnostních důvodů, pak rozsah dokazování provedeného
žalovaným i rozsah odůvodnění jeho rozhodnutí byl z hlediska naplnění zákonných
ustanovení dostačujícím, přitom takový závěr lze dovodit z vyjádření soudu k namítanému
porušení §12 zákona o azylu. Tam se totiž Městský soud v Praze vyjadřoval k tomu, co bylo
ve správním řízení zjištěno a jaké závěry z toho měl žalovaný vyvodit. Na základě shora
uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky subsumované pod kasační důvod
podávaný z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nejsou důvodnými.
Pokud jde o namítané nesprávné posouzení splnění podmínek pro udělení azylu
(kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pak Nejvyšší správní soud předesílá,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný
skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní
normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou měl
za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis
(správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní otázkou, jež měla
být dle stěžovatelky v řízení před Městským soudem v Praze posouzena nesprávně, je otázka
splnění podmínek pro udělení azylu z důvodu pronásledování pro stěžovatelčinu národnost.
Pro Nejvyšší správní soud je z hlediska posouzení důvodnosti této námitky rozhodné,
že Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatelka nevyužila pomoc příslušných orgánů
v zemi svého původu, přitom o poskytnutí takové pomoci se ani nepokusila. Podle ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování mimo jiné z důvodu národnosti.
Stěžovatelčině tvrzení o důvodnosti strachu z pronásledování, a tím i o splnění podmínek
pro udělení azylu, by bylo možno přisvědčit pouze v případě, pokud by jí právě z toho
důvodu, že je jiné národnosti, nebyla poskytnuta ochrana ze strany domovského státu. Bylo
by však navíc rozhodné, zda tato ochrana byla v daném případě potřebnou a zda stěžovatelka
hodlala této ochrany také fakticky využít. V takovém případě by rozhodným důvodem
pro udělení azylu mohla být skutečnost, že stěžovatelka je vystavena útokům ze strany
soukromých osob jiné národnosti než je ona sama, dožaduje se ochrany u příslušných orgánů
v zemi původu a tyto orgány jí ochranu neposkytnou, přitom neposkytnutí ochrany by mělo
přímou souvislost právě se stěžovatelčinou národností. Pronásledováním je totiž ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. S přihlédnutím k článku 1
odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 tak
Nejvyšší správní soud dovozuje, že důvodem udělení azylu v případě represe k příslušníkům
určité národnosti musí být skutečnost, že jde o represi uskutečňovanou ze strany státu.
Takovou represi lze dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje,
tak ve formě nepřímé, kdy stát záměrně určité pronásledované osoby nechrání, případně
dokonce kdy takové pronásledování jakoukoli formou podporuje. O přímou represi
se v daném případě nejedná a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí, avšak za situace, kdy
stěžovatelka nevyužila pomoc příslušných orgánů v zemi původu, přitom o pomoc se ani
nepokusila, nelze dovodit výkon represe ze strany státu ani ve formě nepřímé. Opřel-li tedy
žalovaný své rozhodnutí v otázce splnění podmínek pro udělení azylu z důvodu
pronásledování pro stěžovatelčinu národnost o úvahu, že stěžovatelka se neobrátila
na příslušné orgány v zemi svého původu se žádostí o pomoc (str. 4 rozhodnutí nahoře), pak
nebylo důvodu jeho rozhodnutí pro nesprávné posouzení této dílčí otázky rušit. Dospěl-li
k témuž závěru Městský soud v Praze (strana tři rozhodnutí, třetí odstavec shora), pak použil
správný právní předpis, správnou právní normu a vyložil ji způsobem, jenž Nejvyšší správní
soud aprobuje. Nejvyššímu správnímu soudu tak za těchto okolností nezbývá, než se v této
otázce ztotožnit se závěrem Městského soudu v Praze. Opírá-li stěžovatelka svoji žádost
o azyl toliko o své potíže národnostního charakteru se soukromými osobami (učiteli,
kamarády, sousedy), aniž by se alespoň pokusila využít právních prostředků ochrany v zemi
svého původu, pak důvody pro udělení azylu nemohou být splněny a Městský soud v Praze
konstatací tohoto závěru při posuzování právní otázky pro jeho rozhodnutí klíčové nikterak
nepochybil.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátce JUDr. Jitce Šmídové
odměnu ve výši 2150 Kč (dva úkony právní služby po 1000 Kč a dva režijní paušály po 75 Kč
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - první porada s klientem včetně převzetí a
přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti - §11 odst. 1 písm. b/ a d/ advokátního
tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu