ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.229.2004
sp. zn. 6 Azs 229/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: L. S., zastoupena JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem Wurmova
16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 2348/2003 -
21 ze dne 4. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 24 Az 2348/2003 - 21 ze dne 4. 3. 2004, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 6373/VL - 07 - 12 - 2003 ze dne
14. 12. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl, přitom bylo
dále vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že žalovaný ve správním řízení nerozhodl
na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu věci, a to v důsledku zobecnění informací
a nedostatku individualizace na konkrétní případ. Žalovaný tak porušil §19 odst. 1 zákona
o azylu a §3 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka má za to, že údaje obsažené v podkladech
pro rozhodnutí nemohou být vztažena na každý konkrétní případ, který žalovaný posuzuje,
a v tomto řízení tak nebyla zjištěna materiální pravda. Kromě toho stěžovatelka namítá,
že některé podklady, které žalovanému sloužily pro jeho rozhodnutí, mohly přinést pouze
obecné informace o stavu lidských práv v zemi stěžovatelčina původu, nemohou však být
podkladem pro zjištění veškerých údajů pro rozhodnutí daného případu. Dále stěžovatelka
nesouhlasí s právním posouzením a výkladem §12 zákona o azylu, jak jej provedl žalovaný
i krajský soud. Stěžovatelka má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství,
kterým trpěla v zemi svého původu před jejím opuštěním, ve smyslu článku I. Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ve znění Protokolu z roku 1967. Země jejího
původu nečiní dle stěžovatelky žádné nebo minimální kroky, které by eliminovaly
diskriminaci a nerovnost jednání s občany, kteří se hlásí k minoritním náboženským
vyznáním a kteří toto své přesvědčení uplatňují v běžném životě. Stěžovatelka poukazuje
na jazykově logický výklad §12 písm. b) zákona o azylu, podle něhož pro udělení azylu
postačí odůvodněný strach z pronásledování. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka
navrhuje zrušení kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka požádala o přiznání
odkladného účinku jí podané kasační stížnosti.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. K námitce porušení §19 odst. 1
zákona o azylu poukazuje na to, že toto ustanovení jej toliko opravňuje zjišťovat veškeré
potřebné údaje, aniž by mu ukládalo jakoukoli povinnost. Proto se žalovaný nemohl dopustit
porušení tohoto ustanovení. Pokud jde o nedostatečně zjištěný skutkový stav, stěžovatelka
dle žalovaného nekonkretizuje, jaká další šetření by měla být dle jejího názoru prováděna.
Použité zprávy o stavu v zemi stěžovatelčina původu jsou objektivní a představují pouze část
podkladů, na základě kterých žalovaný rozhodoval. Žalovaný tak navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud pro potřeby svého posouzení zejména
zjistil, že stěžovatelka požádala o udělení azylu dne 6. 12. 2003, přitom jako důvod uvedla
problémy ve škole, v práci, mezi kamarády i rodinnými příslušníky, které souvisely s tím,
že byla příslušnicí církve Svědků Jehovových. Ze strany učitelů a kamarádů v pedagogické
škole byl na stěžovatelku vyvíjen nátlak, ti stěžovatelce vyčítali její víru. Ze školy odešla,
podobné problémy však měla i následně v práci. Proto stěžovatelka odpověděla na inzerát
a odjela do České republiky za prací. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru,
že stěžovatelka nebyla v zemi svého původu pronásledována z důvodu svého náboženského
vyznání. Diskriminace osob náležejících k církvi Svědků Jehovových není dle žalovaného
součástí státní politiky v zemi stěžovatelčina původu; stěžovatelka výslovně poukazovala
na skutečnost, že po celou dobu svého působení v církvi se pravidelně a bez potíží účastnila
církevních jednání. Žalovaný pak nezjistil ani jiné důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, ani podle §13 a §14 téhož zákona, ani pro konstataci existence překážky
vycestování podle §91 téhož zákona. Proto stěžovatelce azyl svým rozhodnutím ze dne
14. 12. 2003 neudělil. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou označenou jako „odvolání“,
v níž vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím žalovaného. Krajský soud z jejího obecného podání
dovodil žalobní bod spočívající v tom, že stěžovatelka odlišně od žalovaného zastává názor,
že podmínky pro udělení azylu splňuje. Žalobu však zamítl, když se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že v případě stěžovatelky není splněna podmínka pronásledování ze strany státu;
stěžovatelka se ani nepokusila obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné orgány v zemi jejího
původu, a tedy s ohledem na zjištěné skutečnosti nemůže nastoupit ochrana s využitím
institutu azylu. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 31. 3. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu
vzešel (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost
je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána dne 13. 4. 2004, a byla
tedy podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až e)
s. ř. s. Stěžovatelka využila kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pod nějž lze
subsumovat její námitky vůči právnímu posouzení splnění podmínek pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu ze strany krajského soudu, a podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
pod který lze subsumovat její námitky vůči postupu žalovaného ve správním řízení, vůči
rozsahu dokazování, jaké provedl, a vůči obsahu a objektivitě podkladů, ze kterých vycházel.
Tvrdí-li tedy nyní stěžovatelka, že žalovaný ve správním řízení nerozhodl na objektivním
a určitém zjištění skutkového stavu věci, a to v důsledku zobecnění informací a nedostatku
individualizace na konkrétní případ, a že tak porušil §19 odst. 1 zákona o azylu a §3 odst. 4
správního řádu, a dále že podklady, které žalovanému sloužily pro jeho rozhodnutí, mohly
přinést pouze obecné informace o stavu lidských práv v zemi stěžovatelčina původu,
ale nemohou být podkladem pro zjištění veškerých údajů pro rozhodnutí daného případu,
pak tato tvrzení by mohla představovat kasační důvod, jenž by směřoval k tvrzeným vadám
řízení před krajským soudem, které by měly spočívat v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťováním byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Mohlo by se tak jednat o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podmínkou
přípustného uplatnění takové námitky je však skutečnost, že jde o takovou vadu řízení,
která byla důvodně vytýkána již v řízení před krajským soudem, a soud, který ve věci
rozhodoval, měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Pochybení žalovaného,
jehož se měl ve správním řízení dopustit, tak nelze poprvé uplatnit až v řízení o kasační
stížnosti. Je-li tedy podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná mimo jiné také kasační stížnost,
která se opírá o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla, neboť jí v tom objektivně nic nebránilo, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu, než v této části považovat kasační stížnost podle §103 odst. 1
písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou. Těmito tvrzeními stěžovatelky se tak Nejvyšší
správní soud nemohl zabývat.
Za přípustnou však Nejvyšší správní soud považuje zbylou část kasační stížnosti,
ve které stěžovatelka vytýká krajskému soudu nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu; jde
skutečně o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
tohoto řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy
na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud
na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou
právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu,
než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní
předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Nejvyšší správní
soud se zaměřil na posouzení, zda důvody, které stěžovatelka v řízení před žalovaným
uváděla, lze podřadit pod důvody podávané z §12 zákona o azylu či nikoli. Pronásledováním
je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného
třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi
stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení
před žalovaným výslovně poukázala na ústrky z důvodu její příslušnosti k církvi Svědků
Jehovových, pak přichází v úvahu pronásledování z důvodu náboženství, neboť podle §12
písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu mimo jiné
zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. Je-li právě
tato podmínka dle stěžovatelky splněna, pak ovšem takovému tvrzení Nejvyšší správní soud
nemůže přisvědčit. Podle Nejvyššího správního soudu by v takovém případě rozhodným
důvodem pro udělení azylu mohla být skutečnost, že stěžovatelka by byla vystavena útokům
ze strany soukromých osob, tj. jiných osob, než osob vyznávajících víru Svědků Jehovových,
dožadovala by se ochrany u příslušných orgánů v zemi původu, avšak tyto orgány
by jí ochranu neposkytly, přitom neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost právě
se skutečností, že stěžovatelka vyznává určité náboženství. Pouze v takovém případě
by strach z pronásledování mohl být relevantním způsobem odůvodněn, přitom za takové
situace by mohl být dán důvod pro udělení azylu. K takovému závěru Nejvyšší správní soud
dospívá již s ohledem na základní principy, na nichž je azylové zákonodárství postaveno
a ve světle kterých je třeba i samotný zákon o azylu vykládat. Z článku 1 odst. 2 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího
se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze dovodit,
že důvodem udělení azylu v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi ze strany
státu, a to přímou, kdy stát přímo činí vůči konkrétní osobě represivní úkony, nebo nepřímou,
kdy stát takovou represi toleruje nebo dokonce podporuje. V případě stěžovatelky
je však situace odlišná. Pokud totiž stěžovatelka nevyužila pomoc příslušných orgánů v zemi
svého původu, přitom o pomoc se ani nepokusila, nelze dovodit výkon represe ze strany státu,
a to ani nepřímo, tj. že by stát přímou represi ze strany soukromých osob nevyznávajících víru
Svědků Jehovových toleroval či dokonce podporoval.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá,
než se v otázce splnění podmínek pro udělení azylu z důvodu stěžovatelkou tvrzeného
pronásledování pro její víru ztotožnit se závěrem krajského soudu. Opírá-li stěžovatelka svoji
žádost o azyl toliko o své potíže se soukromými osobami nevyznávajícími víru Svědků
Jehovových, aniž by se alespoň pokusila využít právních prostředků ochrany v zemi svého
původu, pak důvody podle §12 písm. b) nemohou být splněny a krajský soud se konstatací
tohoto závěru stěžovatelkou namítaného pochybení nedopustil. Aplikoval správný právní
předpis, správnou právní normu a vyložil ji způsobem, jemuž Nejvyšší správní soud nemá,
čeho by z hlediska zákonnosti napadeného rozsudku vytknul.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení této námitky, jež jako jediná byla
stěžovatelkou v kasační stížnosti řádně uplatněna a jež tak jako jediná byla přípustnou,
uzavírá, že tato námitka důvodnou není. Ze shora uvedených důvodů tedy kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší
správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu