ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.233.2004
sp. zn. 6 Azs 233/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalobkyň: a) M. M ., b) nezl. R. M ., a c) nezl. S. M ., žalobkyně b) a c) zastoupené
žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, všechny zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem,
advokátem, se sídlem Brno, Jakubská 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Krajského soudu
v Brně č. j. 55 Az 311/2003 - 30 ze dne 24. 2. 2004,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 311/2003 - 30 ze dne 24. 2. 2004
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyň, advokátu Mgr. Josefu Havlíčkovi, se určuje
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Odměna bude poukázána
ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) napadají kasační stížností usnesení Krajského
soudu v Brně č. j. 55 Az 311/2003 - 30 ze dne 24. 2. 2004, kterým bylo odmítnuto jejich
podání ze dne 13. 5. 2002, učiněné podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002 u žalovaného,
jímž brojily proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 11505/VL - 16 - 04 - 2001 ze dne
3. 4. 2002, kterým stěžovatelkám nebyl udělen azyl podle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto
o tom, že se na stěžovatelky nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelky ve své kasační stížnosti namítají, že krajský soud, který ve věci
rozhodoval, nesprávně posoudil právní otázku týkající se náležitostí podání podle §71 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť dle stěžovatelek jejich
podání obsahovalo všechny náležitosti podávané z tohoto ustanovení a bylo tak možno
ve věci meritorně rozhodnout. Napadené usnesení je tak dle stěžovatelek nezákonné,
neboť pro odmítnutí jejich podání neexistovaly důvody. Stěžovatelky popisují obsah svých
podání, jež krajský soud posuzoval, a dovozují, že uvedly jak právní, tak skutkové důvody,
jež rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí vymezily. Z těchto důvodů stěžovatelky
navrhují, aby napadené usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Kromě toho stěžovatelky navrhují, aby jimi podané kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ponechal kasační stížnost bez věcného vyjádření.
Z obsahu soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro posouzení
této právní věci zejména následující rozhodné skutečnosti: stěžovatelky (všechny tři,
jak vyplynulo z doplnění tohoto podání) řádným procesním postupem podle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2002 podaly opravný prostředek proti rozhodnutí žalovaného,
kterým jim nebyl udělen azyl, v němž uvedly, že napadají jeho rozhodnutí v plném rozsahu,
neboť dle jejich názoru byla žalovaným porušena ustanovení §3 odst. 4, §24, §32 odst. 1
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), žalovaný se dopustil
porušení zásady objektivní pravdy, nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl
všechna šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných pro náležité a řádné posouzení
věci. Rozhodnutí žalovaného považovaly za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka a) společně se svým manželem žila v Ázerbajdžánu až do konfliktu
Ázerbajdžánu s Arménií v roce 1988, kdy byl jejich život ohrožen. Ve Spitakské oblasti
se na ně dívali jako na cizáky, na Turky, přestože dostávali pomoc pro uprchlíky,
jim nic nedávali. Stěžovatelky uvedly, že se sice snažily obracet o pomoc na místní orgány,
ale nikdo jejich žalobu nechtěl ani přijmout, všichni tam byli místní. Začali pronásledovat
manžela stěžovatelky a), mimo jiné mu vyhrožovali, že jej zabijí. Stěžovatelky
navrhovaly zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Usnesením krajského soudu
č. j. 55 Az 311/2003 - 15 ze dne 28. 4. 2003 byla stěžovatelka a), jejímž jménem bylo podání
učiněno, vyzvána k tomu, aby uvedla, zda podání učinila sama za sebe nebo i své nezletilé
děti, dále bylo požadováno doplnění označení výroků rozhodnutí, které jsou napadány,
žalobních bodů a návrhu důkazů. Na toto usnesení bylo reagováno podáním,
v němž stěžovatelky uvedly, že napadají rozhodnutí žalovaného v rozsahu výroku o neudělení
azylu podle §12 a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Dále byla citována ustanovení §3 odst. 3 a odst. 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2,
§46 a §47 odst. 3 správního řádu, a sice „formulářovým“ způsobem, s nímž se lze
v podáních napadajících rozhodnutí žalovaného v azylových věcech setkat pravidelně,
a namítáno bylo i porušení §12 zákona o azylu, přitom stěžovatelky uvedly, že podmínky
pro udělení azylu tam uvedené splňují. Krajský soud následně usnesením ze dne 24. 2. 2004
podání stěžovatelek odmítl, když dospěl k závěru, že toto podání ani po doplnění nesplňuje
podmínky pro to, aby se soud mohl věcí zabývat meritorně. Ani po doplnění z obsahu podání
neplyne, jaké jsou konkrétní skutkové důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného. Podání bylo pouze doplněno o rozšíření dalších žalobních bodů, a to po uplynutí
zákonné lhůty a dále, pokud jde o konkrétní skutkové důvody, bylo odkázáno na správní
řízení, na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a správní spis. Usnesení krajského
soudu bylo stěžovatelkám doručeno dne 18. 3. 2004 a ty jej napadly kasační stížností dne
29. 3. 2004.
Stěžovatelky byly účastníky řízení, z něhož napadené usnesení krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobami oprávněnými. Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť míří na nezákonnost usnesení
o odmítnutí jejich podání, což je kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Již ze samotného opravného prostředku vyplývalo, že tento opravný prostředek míří
do celého rozhodnutí žalovaného. To bylo najisto postaveno z jeho textu, kde je výslovně
uvedeno, že rozhodnutí je napadáno „... v plném rozsahu ...“. Ohledně rozsahu napadení
tedy nebylo zapotřebí činit výzvu, přesto byla-li učiněna a projev vůle stěžovatelek ohledně
rozsahu byl následně upřesněn ve vztahu k neudělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu
a ke konstataci neexistence překážek vycestování podle §91 téhož zákona, pak o rozsahu
napadení rozhodnutí žalovaného nebylo sporu. Pokud stěžovatelky již v opravném prostředku
výslovně namítly rozpor s §3 odst. 4, §24, §32 odst. 1 a §46 správního řádu a uvedly,
že žalovaný se dopustil porušení zásady objektivní pravdy, nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a neprovedl všechna šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných
pro náležité a řádné posouzení věci, pak přestože se taková textace vyjádření nesouhlasu
s rozhodnutím žalovaného omezila na citaci příslušných ustanovení správního řádu,
jež neměla být žalovaným respektována, jednoznačně z ní plyne, že stěžovatelky mají za to,
že žalovaný měl zjistit skutkový stav ohledně okolností, za nichž opouštěly zemi svého
původu a za nichž žádaly o udělení azylu v České republice, úplněji a přesněji,
avšak pochybil, neboť šetření, jejichž provedení se ukázalo nezbytným, neprovedl, což vedlo
k nesprávnému rozhodnutí o neudělení azylu. V dalším textu opravného prostředku
byla přitom soudu nabízena skutková tvrzení, podle nichž byli stěžovatelka a)
a její manžel považováni za „cizáky a Turky“, což vedlo k odepření pomoci. Poukazováno
je přitom na skutečnost, že stěžovatelka a její manžel se dokonce marně snažili obracet
o pomoc na místní orgány, z obsahu opravného prostředku dokonce vyplývá, že v zemi svého
původu podávali blíže nespecifikovanou „žalobu“, ale nikdo ji nechtěl ani přijmout,
a tedy se jí nikdo nezabýval, neboť „... všichni tam byli místní ...“. V opravném prostředku
je dokonce tvrzen i důsledek takového jednání stěžovatelky a jejího manžela, jenž měl
spočívat v tom, že manžel stěžovatelky a) začal být pronásledován, mimo jiné mu bylo
vyhrožováno, že jej zabijí, přitom z kontextu popisu situace stěžovatelkou a) může vyplynout,
že k takovému pronásledování mohlo dojít dokonce ze strany těch, na něž se stěžovatelka a)
s manželem obrátili, tj. na příslušné orgány v zemi jejího původu. Konstatoval-li
přitom žalovaný ve svém rozhodnutí mimo jiné, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu jsou ekonomické potíže ve vlasti a sociální
potíže spojené s nevyhovujícím bydlením, nedostatkem peněz apod. (str. 2 rozhodnutí
žalovaného, čtvrtý odstavec shora), pak právě podaná tvrzení stěžovatelek mají k závěrům
žalovaného zřetelně kontradiktorní povahu; pokud by taková tvrzení stěžovatelek byla
prokázána (a pokud se jimi již žalovaný měl skutečně zabývat), mohlo by to mít na výsledek
správního řízení před žalovaným citelný vliv. Nelze se s krajským soudem ztotožnit v závěru,
že ohledně skutkových důvodů stěžovatelky odkazovaly toliko na listiny, jež jsou součástí
správního spisu (jak soud zkresleně podal na str. 2 napadeného usnesení na konci druhého
odstavce zdola). Pro krajský soud mělo být čitelným, že stěžovatelky skutkově směřují
do způsobu vedení dokazování ze strany žalovaného, který se dle jejich mínění nezaměřil
na konkrétní okolnosti, které stěžovatelky v opravném prostředku tvrdily. Nelze tedy
krajskému soudu přisvědčit v tom, že podáním stěžovatelek, k výzvě soudu doplněným, nebyl
vymezen rozsah a skutkové i právní důvody přezkumu natolik, že by toto podání nesplňovalo
podmínky pro jeho meritorní projednání, tj. že by nebyl zřetelně vymezen žádný žalobní bod.
Z textu odůvodnění napadeného usnesení (str. 2 poslední věta druhého odstavce zdola) navíc
vyplývá, že i krajský soud měl za to, že již v původním podání žalobní body obsaženy byly,
když uvedl, že původní podání „... bylo pouze doplněno o rozšíření dalších žalobních
bodů ...“.
Nejvyššímu správnímu soudu tu za shora popsaných okolností nezbývá
než konstatovat, že krajský soud přistoupil k posouzení podání stěžovatelek s nemístnou
mírou arbitrárnosti. Vychází-li Nejvyšší správní soud ze situace, v jaké stěžovatelky podání
činily, a ze skutečnosti, že zejména stěžovatelka a), která za zbylé stěžovatelky jedná,
nehovoří česky (v průběhu správního řízení s ní bylo jednáno za přítomnosti tlumočníka
a sama stěžovatelka uvedla, že ovládá z cizích jazyků toliko jazyk ruský), pak jistá strohost
a právní neobratnost nemůže být důvodem pro odepření projednání věci před soudem,
byť by si dosažení čistoty uplatněných žalobních bodů vyžadovalo od soudu určité úsilí.
Na takové úsilí nelze soudem a priori rezignovat. Pokud by krajský soud v daném případě
podání stěžovatelek neodmítl, ale zabýval se jím věcně, za stěžovatelky by nad rámec
jejich podání ničeho nedovozoval, pouze by prokázal, že na přiměřenou míru úsilí v nalézání
práva nerezignoval.
Na základě shora uvedeného tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že je-li řízení vedené
soudem podle dílu prvního hlavy druhé části třetí s. ř. s., v němž se cestou správního
soudnictví přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, ovládáno zásadou dispoziční,
pak pravomoc soudu k přezkumu je vymezena výlučně obsahem a rozsahem žalobních bodů
obsažených v žalobě, nad nějž soud zásadně není oprávněn napadené rozhodnutí předmětem
přezkumu učinit. Bylo-li však možno z obsahu podání stěžovatelek dovodit důvody
jejich nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného přímo mířící na nezákonnost napadaného
rozhodnutí žalovaného a byla-li uvedena skutková tvrzení, jež by mohla mít v řízení
před žalovaným, pokud by se jimi měl zabývat, význam, byl tak dán rozsah, v jakém má soud
napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumat. V případě krajským soudem odmítnutého
podání stěžovatelek neabsentoval základní atribut, jenž byl nezbytný pro věcný přezkum
soudem.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost
za důvodnou. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. mu tedy nezbylo než napadené usnesení zrušit a věc
vrátit krajskému soudu, který je vydal, k dalšímu řízení. Za této procesní situace
se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský
soud ve svém novém rozhodnutí.
Stěžovatelkám byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátu Mgr. Josefu Havlíčkovi
odměnu ve výši 2150 Kč (dva úkony právní služby, spočívající v poradě s klientem včetně
převzetí zastoupení a v doplnění kasační stížnosti jménem stěžovatelky a/, která jednala
i za stěžovatelky b/ a c/, ve výši 1000 Kč a dva režijní paušály ve výši 75 Kč podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - §11 odst. 1 písm. b/ a d/ advokátního tarifu).
Ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu soud nepoužil, neboť úkon byl činěn za jednu
ze stěžovatelek, která jednala i jménem ostatních stěžovatelek.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu