ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.237.2004
sp. zn. 6 Azs 237/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: I. Ch., zastoupen JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem Brno,
Dřevařská 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka Liberec, č. j. 59 Az 240/2003 – 32 ze dne 13. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 Az 240/2003 - 32 ze dne 13. 5. 2004, kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 4538/VL - 10 - 02 - 2002
ze dne 23. 10. 2002. Tímto rozhodnutím žalovaného byla stěžovatelova žádost podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zamítnuta jako
zjevně bezdůvodná, dále bylo vysloveno, že se stěžovateli azyl podle §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu neuděluje a že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91
zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti odkazuje na kasační důvody podávané z §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a uvádí,
že krajský soud, jehož rozhodnutí je napadáno, vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového
stavu zjištěného příslušným správním orgánem, avšak toto zjištění nemá oporu ve spisu,
případně je s obsahem spisu v rozporu. Žalovaný měl ve správním řízení vycházet
z objektivně a reálně zjištěných skutečností, které nemohl nahradit předpoklady, domněnkami
a úvahami. Reálně neexistující skutečnosti se přitom dle stěžovatele projevily u hodnocení
situace v zemi stěžovatelova původu a v hodnocení jeho osobní situace. Žalovaný také
překročil meze správního uvážení tam, kde nebral v úvahu novelu zákona o pobytu cizinců
na území České republiky. Rozhodnutí žalovaného je tedy rozhodnutím rutinním,
nevycházejícím z objektivně zjištěné skutkové podstaty konkrétní věci, a ve svém důsledku
rozhodnutím překračujícím meze možného správního uvážení. Stěžovatel dále připouští,
že nebyl v zemi svého původu pronásledován způsobem, jak to vyžaduje §12 zákona o azylu,
na druhou stranu se však nemohl obrátit na jakoukoli instituci se svojí žádostí o pomoc
z důvodu provázání příslušných orgánů s mafií. Stěžovatel má strach z pronásledování
ze strany kriminálních živlů v zemi svého původu a má za to, že jsou dány důvody zvláštního
zřetele k udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Pronásledováním se rozumí ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna příslušnými úřady. I v rozhodnutí žalovaného
je uvedeno, že volby v zemi stěžovatelova původu v roce 1999 nesplnily významný počet
volebních požadavků O. V tamní ústavě je zakotveno nezávislé soudnictví, avšak činnost
soudů byla narušována politickými zásahy a korupcí a je neefektivní. Ze shora uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje zrušení kasační stížností napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu, který jej vydal, k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost
o udělení azylu dne 2. 10. 2002 poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění z České
republiky. V průběhu správního řízení uváděl, že zemi svého původu opustil z důvodu
svých problémů s mafií. V roce 1993 pracoval jako policista a podílel se na zadržení dvou
příslušníků mafie, kteří byli poté odsouzeni. Ještě v době soudního řízení s těmito osobami
bylo stěžovateli vyhrožováno ze strany jiných příslušníků mafie, kteří po stěžovateli
požadovali peněžitou částku 10 tisíc USD jako odškodnění za to, že se podílel na dopadení
členů mafie. Vyhrožovali i jeho manželce a znásilnili jeho dceru. Stěžovatel však nic nehlásil,
přestože v té době ještě pracoval u policie. V únoru 2001 opustil zemi svého původu
a po uplynutí doby povoleného pobytu požádal o azyl. Žalovaný dospěl ve správním řízení
k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl
ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, a neuvedl žádnou
konkrétní obavu pro případ svého návratu do země původu, kterou by bylo možno považovat
za odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelova žádost tak
byla jako zjevně nedůvodná rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 10. 2002 zamítnuta.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel rozhodnutí
žalovaného napadl opravným prostředkem, který byl po nabytí účinnosti s. ř. s. (1. 1. 2003)
projednán jako žaloba. V průběhu řízení před krajským soudem stěžovatel v obecné rovině
poukazoval na porušení §3, §32, §33 a §46 správního řádu a §12, §16 a §91 zákona
o azylu. Krajský soud však jeho žalobu zamítl, neboť i soud dospěl shodně s žalovaným
k závěru, že správní orgán měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti stěžovatelovy
žádosti, že se nedopustil v obecné rovině namítaných vad řízení a že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že stěžovatel by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Bylo tedy důvodu rozhodnout
o zamítnutí stěžovatelovy žádosti jako zjevně nedůvodné. Rozsudek krajského soudu byl
stěžovateli doručen dne 31. 5. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Uvádí-li stěžovatel formálně kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., pak obsah kasační stížnosti takto vymezeným kasačním důvodům
neodpovídá. Je-li v kasační stížnosti tvrzena definice pronásledování, přiznává-li stěžovatel,
že není pronásledován způsobem, jak to vyžaduje §12 zákona o azylu a vyjadřuje-li
svůj názor, že jeho případ je případem hodným zvláštního zřetele podle §14 zákona o azylu,
pak takové tvrzení samo o sobě ani v kontextu se zbylým obsahem kasační stížnosti
nepředstavuje kasační důvod, jenž by směřoval k tvrzeným vadám řízení před krajským
soudem, které by měly spočívat v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťováním byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), nebo jenž by
směřoval k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu či k jiné vadě řízení před ním
(§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), přitom Nejvyšší správní soud neshledává, že by tato tvrzení
představovala jiný z kasačních důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s. Podle §104 odst. 4 s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná mimo jiné také tehdy, opírá-li se jen o jiné důvody, než které
jsou uvedeny v §103 s. ř. s. V této části se kasační stížnost o takový jiný důvod, lze-li vůbec
takto izolovaně podaná tvrzení za důvod kvalifikovat, opírá a v této části tak není kasační
stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud se tedy touto částí kasační stížnosti nemohl
zabývat.
Tvrdí-li stěžovatel ve zbylém obsahu kasační stížnosti, že žalovaný při svém
rozhodování překročil meze správního uvážení, neboť nebral v úvahu novelu zákona o pobytu
cizinců na území České republiky, že nezjistil řádně skutkový stav věci a že jeho rozhodnutí
nemá ve správním spisu oporu, pak jde o tvrzení, které míří na pochybení, k němuž mělo dojít
v průběhu správního řízení před žalovaným. Mohlo by se tedy jednat o tvrzení
subsumovatelné pod kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podmínkou
přípustného uplatnění vady řízení před žalovaným nyní v řízení o kasační stížnosti je však
skutečnost, že jde o takovou vadu řízení, která byla důvodně vytýkána již v řízení
před krajským soudem, a soud, který ve věci rozhodoval, měl pro tuto vadu napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit. Pochybení žalovaného, jehož se měl ve správním řízení
dopustit, tak nelze poprvé uplatnit až v řízení o kasační stížnosti.
Tvrzení o tom, že žalovaný při svém rozhodování překročil meze správního uvážení,
však neodpovídá žádné z námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem.
Je-li podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná mimo jiné také kasační stížnost, která se opírá
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl, a mohl-li stěžovatel tvrzení o tom, že žalovaný při svém
rozhodování překročil meze správního uvážení, uplatnit již před krajským soudem, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu, než i v této části považovat kasační stížnost podle §103 odst. 1
písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou. Ani tímto tvrzením se tak Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat; nebylo tedy ani důvodu, aby zjišťoval, jakou novelu a v jakých
otázkách má stěžovatel na mysli.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, podle níž krajský soud vycházel ve svém
rozhodnutí ze skutkového stavu zjištěného žalovaným, avšak jeho skutková zjištění nemají
oporu ve spisech, tato námitka věcně odpovídá té ze stěžovatelem uplatněných námitek, která
již byla obsažena v žalobě ke krajskému soudu, a sice že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí
a že rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, které stěžovatel uplatnil obecným
poukazem na §32, §33 a §46 správního řádu. V této části, byť Nejvyšší správní soud
přistoupil až na samu hranici příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti pro stěžovatele,
lze tedy kasační stížnost považovat za přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
tohoto řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Zjistil-li žalovaný, že bezprostředním důvodem pro podání žádosti o udělení azylu
byla skutečnost, že stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění (z odpovědi na otázku č. 21
v rámci žádosti ze dne 2. 10. 2002 vyplývá vztah příčinné souvislosti mezi udělením
správního vyhoštění a podáním žádosti o azyl), a že bezprostředním důvodem předchozího
opuštění země stěžovatelova původu byla skutečnost, že stěžovatel měl obavy vyplývající
z výhrůžek soukromých osob a z vymáhání peněz („odškodnění“) za podíl na uvěznění člena
mafie, aniž by stěžovatel tvrdil, že se alespoň pokusil obrátit se se svými problémy
na policejní orgány, jichž byl v době uskutečňování výhrůžek a vymáhání peněz ostatně sám
členem, pak měl skutečně dostatek podkladů pro posouzení důvodnosti stěžovatelovy žádosti
z pohledu aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatel v průběhu správního
řízení netvrdil žádnou skutečnost, ze které by pro žalovaného vyplynula potřeba dalšího
dokazování ohledně situace v zemi stěžovatelova původu či jeho osobní situace. Z protokolu
o pohovoru konaném dne 10. 10. 2002 vyplývá, že stěžovatel uvedl všechny důvody,
pro které žádal o azyl (odpověď na otázku č. 39), přitom skutečnosti, které stěžovatel uvedl
zejména v odpovědi na jasně formulované otázky žalovaného č. 2 až 18 (okolnosti, za nichž
se stěžovatel rozhodl zemi svého původu opustit), nenasvědčovaly žádnému z důvodů,
pro jejichž podrobnější zjištění by bylo zapotřebí vést žalovaným další dokazování. Navíc
z toho dokazování, jež bylo žalovaným, již provedeno, nedůvodnost stěžovatelovy žádosti
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu vyplynula. Stěžovatel kromě toho v průběhu
správního řízení žádné návrhy na doplnění dokazování nečinil a nic nehodlal do spisu doložit.
Za tohoto stavu tedy dle Nejvyššího správního soudu nebylo důvodu, aby krajský soud
k uplatněným žalobním bodům směřujícím do nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci
žalovaným jeho rozhodnutí rušil.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení této námitky, jež jako jediná byla
stěžovatelem v kasační stížnosti řádně uplatněna a jež tak jako jediná byla přípustnou,
uzavírá, že tato námitka důvodnou není. Ze shora uvedených důvodů tedy kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší
správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu