ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.250.2004
sp. zn. 6 Azs 250/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce:
V. P., zastoupen JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Husova 602, Turnov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az 240/2003 – 24 ze dne
27. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 28 Az 240/2003 – 24 ze dne 27. 4. 2004, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 6854/VL - 11 - P06 - 2001 ze dne
19. 12. 2002. Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl, přitom bylo
dále vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť krajský soud, který
ve věci rozhodoval, nesprávně posoudil právní otázku splnění podmínek pro udělení azylu.
Stěžovatel navíc tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť je
kontradiktorním. Na jedné straně jsou v něm popisovány zjištěné skutečnosti, které jsou
kvalifikovány jako ekonomické a rodinné. Na druhé straně hodlal stěžovatel v zemi svého
původu podnikat a situace zde je tak neutěšená, že jakýkoli podnikatel je bezprostředně
po zahájení podnikatelské činnosti kontaktován nezákonnými strukturami organizovaného
zločinu a okamžitě vydírán. Tyto skutečnosti byly stěžovateli známy a nebyl tedy schopen
zahájit podnikatelskou činnost v oboru stavební práce, v této situaci odcestoval do České
republiky, kde by rád podnikal. Stěžovatel dovozuje, že důvodem jeho žádosti o udělení azylu
je uplatňování jeho politických práv a svobod, totiž svobodně podnikat a nebýt vydírán
nestátními strukturami, které stát nezvládá. Proto měl být stěžovateli azyl udělen, neboť
je dán důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel tedy navrhuje zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, zároveň
žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, neboť má za to, že důvody
pro udělení azylu nebyly v případě stěžovatele naplněny. Navrhuje proto odmítnutí kasační
stížnosti (není v ní totiž uvedeno datum doručení napadeného rozsudku) nebo její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel svoji
žádost o udělení azylu odůvodnil neutěšenou rodinnou situací (rodiče spolu nebydleli, otec
stěžovatele nechtěl, matka pila a stěžovatele vyhodila z domu apod.) a nemožností získat
zaměstnání. Do České republiky stěžovatel přicestoval přes Polsko, pobýval zde asi čtyři a půl
měsíce načerno a pak požádal o azyl. Problémy s policejními ani s jinými státními orgány
v zemi svého původu stěžovatel neměl. Žalovaný stěžovateli azyl neudělil, neboť dospěl
k závěru, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byla špatná situace v rodině,
která vyplývala z alkoholismu stěžovatelovy matky a rozvrácení manželství jeho rodičů,
a nedostatek pracovních příležitostí. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou
formulářového typu, v níž poukazoval na porušení vyjmenovaných ustanovení správního řádu
a na porušení §12 a §91 zákona o azylu. Argumentačně se stěžovatel omezil toliko na citaci
příslušných zákonných ustanovení, jejichž porušení namítal. Krajský soud však žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by byl v zemi svého původu
pronásledován způsobem, jak má na mysli §12 zákona o azylu, kromě toho nebyly splněny
podmínky pro vyslovení existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu;
nad rámec uplatněných žalobních bodů se soud vyslovil i ohledně důvodů pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 25. 5. 2004 a ten jej
napadl kasační stížností dne 2. 6. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla
podána dne 2. 6. 2004 a byla tedy podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel vytýká
krajskému soudu nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky splnění
podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu; jde o kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Tvrdí-li stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku v důsledku nesprávného
posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
soudem v předcházejícím řízení, pak nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu
při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy
jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého
právní předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval
správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu.
Nejvyšší správní soud se zaměřil na posouzení, zda důvody, které stěžovatel v řízení
před žalovaným uváděl, lze podřadit pod důvody podávané z §12 zákona o azylu či nikoli.
Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud
tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení před žalovaným výslovně poukázal
na skutečnost, že jeho rodiče spolu nebydleli, otec stěžovatele nechtěl, matka pila
a stěžovatele vykázala z domu, a dále na nemožnost získat zaměstnání v zemi svého původu,
přitom v průběhu správního řízení výslovně uváděl, že potíže se státními orgány v zemi svého
původu neměl, a z odpovědi na předposlední dotaz žalovaného při pohovoru konaném
dne 14. 11. 2002 zřetelně vyplývá, že důvodem jeho žádosti není nic jiného než rodinná
a ekonomická situace a snaha legalizovat svůj pobyt v České republice, pak existenci
pronásledování ani odůvodněnosti strachu z pronásledování podle §12 zákona o azylu
ve spojení s §2 odst. 6 téhož zákona nic nenasvědčuje. Ze žádného z tvrzení stěžovatele,
jimiž odůvodňoval v průběhu správního řízení svoji žádost o udělení azylu, nelze dovozovat
existenci jakéhokoli prvku represe, tím spíše nelze hovořit o represi ze strany státu. Tvrdí-li
tedy nyní stěžovatel, že se krajský soud dopustil nezákonnosti při posuzování stěžovatelem
uváděných důvodů z hlediska splnění podmínek pro udělení azylu podávaných z §12 zákona
o azylu, neboť stěžovatel je pronásledován z důvodu uplatňování politických práv a svobod,
pak této námitce přisvědčit nelze. V průběhu správního řízení ani v řízení před krajským
soudem totiž stěžovatel žádné pronásledování způsobené uplatňováním jeho politických práv
a svobod neuváděl, přitom ani z kontextu jím uváděných skutečností jej dovodit nebylo
možno. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis a správnou právní normu, přitom
způsob, jakým ji vyložil, Nejvyšší správní soud aprobuje. Tvrdí-li pak stěžovatel v kasační
stížnosti skutečnost, že hodlal začít podnikat, avšak z důvodu nečinnosti státní moci v zemi
svého původu nemohl, pak jde o zcela novou skutečnost, kterou v předchozím řízení
neuváděl, a proto Nejvyšší správní soud k této skutečnosti podle §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl
přihlížet.
Namítá-li stěžovatel dále nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu
pro jeho kontradiktornost, která má údajně spočívat v tom, že na jedné straně jsou v rozsudku
popisovány zjištěné skutečnosti, které jsou kvalifikovány jako ekonomické a rodinné,
ale na druhé straně hodlal stěžovatel v zemi svého původu podnikat a situace zde je tak
neutěšená, že jakýkoli podnikatel je bezprostředně po zahájení podnikatelské činnosti
kontaktován nezákonnými strukturami organizovaného zločinu a okamžitě vydírán,
pak žádnou takovou kontradiktornost Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku
neshledává. Krajský soud se údajným úmyslem stěžovatele začít podnikat a jeho okolnostmi
nezabýval a zabývat ani nemohl, neboť nic takového stěžovatel ve správním řízení ani v řízení
před ním netvrdil, jak je shora uvedeno. Již z tohoto důvodu není zřejmé, v čem má
kontradiktornost napadeného rozsudku spočívat. Navíc za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost by bylo možno považovat takové rozhodnutí soudu rozhodujícího
v předchozím řízení, z jehož výroku by nebylo možno zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok by byl vnitřně rozporným.
Žádné takové důvody nepřezkoumatelnosti však Nejvyšší správní soud neshledává, přitom
ve vztahu ke stěžovatelově tvrzení zdůrazňuje, že ve výroku napadeného rozsudku není žádný
rozpor obsažen.
Nejvyšší správní soud tedy na základě shora uvedeného uzavírá, že stěžovatelova
námitka nezákonnosti ani jeho tvrzení ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
důvodnými nejsou. Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší
správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu