ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.254.2004
sp. zn. 6 Azs 254/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: I. K ., zastoupen JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem, se sídlem Kalefova 404,
Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2003, č. j. OAM - 10303/VL - 10 - P15 -
2001, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
10. 2. 2004, č. j. 46 Az 843/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se ne př i zn ává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Zdeňku Mikovi, se sídlem Kalefova 404, Mladá
Boleslav, se odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti
ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“)
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel si svou žádostí o azyl chtěl pouze
legalizovat pobyt v České republice a vyhnout se potížím s romskými spoluobčany,
které fyzicky napadl poté, co mu rozbili auto a policie při vyšetřování věci nebyla úspěšná.
Žalovaný po zhodnocení stěžovatelových výpovědí neshledal splnění podmínek výše
uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné
lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Praze, v níž zejména namítal nedostatečné zjištění
skutkového stavu žalovaným a navrhoval doplnění dokazování.
Rozsudkem tohoto soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 46 Az 843/2003 - 20, byla žaloba
stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Poukázal dále na skutečnost, že ani stěžovatelova
obava z trestního stíhání za fyzické napadení Roma nezakládá opodstatněnou obavu
z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného
o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu, zároveň požaduje veřejné projednání věci a ustanovení tlumočníka do ukrajinského
jazyka. Dále uvádí, že žalovaný při svém rozhodování nebral v úvahu zejména §32 odst. 4
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“), a to tím
způsobem, že nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, které tudíž nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Stěžovatel dále konstatuje, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů. Je
toho názoru, že mu měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Dovolává
se čl. 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, podle kterého nikdo nesmí být
mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. V souvislosti
s rozhodnutím žalovaného o neexistenci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Cruz Varas z roku 1991
a věc Vilvarajah z roku 1991). V kasační stížnosti dále poukazuje na metodiku vysokého
komisaře pro uprchlíky, podle níž i skutečnost, že někdo nebyl podroben pronásledování
může v kombinaci s obecným ovzduším nejistoty v zemi původu vést k závěru, že byl žadatel
v zemi původu pronásledován. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro
nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., kasační stížnost je tedy přípustná.
K žádosti stěžovatele, kterou se domáhá, aby bylo ve věci nařízeno jednání, Nejvyšší
správní soud uvádí, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li
dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu
předložený správní i soudní spis obsahuje dostatek podkladů rozhodnutí, aniž by bylo
potřebné nařizovat ústní jednání.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou
správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je
ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů
nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního uvážení žalovaným nebo
o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele a důvod hodný zvláštního
zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Tato námitka stěžovatele tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byl stěžovatel ve své vlasti pronásledován či se takového pronásledování
opodstatněně obával z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jejich
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před
takovým jednáním. Příkoří, jemuž se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbá, tj. potíže
s romskými spoluobčany, není jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným,
státními orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným. Jde
toliko o obtíže páchané ze strany soukromých osob. Tento závěr ohledně nesplnění podmínek
pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním základních principů,
na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního
postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení
azylu v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi ze strany státu. V případě
stěžovatele tak nezbývá než uzavřít, že z jeho vyjádření učiněných u žalovaného nevyplynuly
skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo o represi uskutečňovanou ze strany
státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatele ze zákonem stanovených důvodů
pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy, pokud by stát stěžovatele před
pronásledováním cíleně nechránil, a to i za situace, kdy obecná situace v dané zemi vykazuje
nižší úroveň ekonomických i společenských jistot než v České republice. Ani sám stěžovatel
ostatně takové skutečnosti v průběhu řízení netvrdil. Ke stejnému závěru došel zdejší soud
i ve vztahu k posouzení případné existence překážek vycestování podle §91 zákona o azylu,
neboť krajský soud své závěry podrobně, přesvědčivě a v souladu se zákonem odůvodnil.
Nejsou důvodné stěžovatelovy námitky spočívající v porušení čl. 3 Úmluvy o lidských
právech a základních svobodách, neboť ve světle obou výše uvedených judikátů Evropského
soudu pro lidská práva by v jeho případě musela být splněna podmínka, že vyhoštěním (zde
povinností opustit území České republiky) bude vystaven reálnému riziku mučení nebo
nelidského či ponižujícího zacházení. Krajský soud správně dovodil, že stěžovateli
bezprostředně nehrozí trest nepodmíněného odnětí svobody, když z jeho výpovědí vyplynulo,
že dosud trestán nebyl a žádné problémy s policií a státními orgány ve své vlasti dosud neměl.
Institut překážek vycestování neslouží k ochraně osob, které se vyhýbají trestu za obecné
kriminální činy.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu, lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu
dostačující. Krajský soud proto nepochybil, když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právnímu zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven k jeho žádosti
pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 843/2003 - 43,
nebyla přiznána, jelikož Nejvyšší správní soud z obsahu spisu nezjistil žádný úkon právní
služby, který by byl právním zástupcem učiněn, a ani sám zástupce přes výzvu soudu
provedené úkony nespecifikoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu