ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.263.2004
sp. zn. 6 Azs 263/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalob k yně: I. B., zastoupena JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou, se sídlem Přívozská 10,
Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az
1652/2003 – 20 ze dne 5. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Aleně Lasotové,
se př i z ná v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč. Odměna
bude poukázána ustanovené zástupkyni do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 24 Az 1652/2003 – 20 ze dne 5. 3. 2004, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2749/VL - 10 - 16 - 2003 ze dne
20. 6. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaného byla stěžovatelčina žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně bezdůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti formálně namítá kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí,
že krajský soud, který ve věci rozhodoval, posoudil věc v rozporu s platným právním řádem,
konkrétně v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kromě toho
stěžovatelka navrhuje, aby jí podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ponechal kasační stížnost bez vyjádření.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelčiným
bezprostředním důvodem k podání žádosti o udělení azylu byla skutečnost, že dlužila svým
věřitelům polovinu půjčky, a tedy v České republice hodlala zbylou částku vydělat. V zemi
stěžovatelčina původu je velmi špatně placená práce. Stěžovatelka tedy pracovala v České
republice, při práci ji však přistihli a stěžovatelce bylo uděleno správní vyhoštění. Žalovaný
ve správním řízení dospěl k závěru, že stěžovatelčina žádost je zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť jedinými důvody její žádosti byla ekonomická situace,
a nepříznivé důsledky uděleného správního vyhoštění. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, v níž namítala
porušení některých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů (správního řádu), a dále tvrdila, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, a to minimálně pro konstataci existence překážky vycestování podle §91
téhož zákona. Krajský soud však její žalobu zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že skutečnosti, které stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla,
nenasvědčují tomu, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů podávaných z §12
zákona o azylu. Proto dle krajského soudu rozhodl žalovaný správně, když stěžovatelčinu
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
zamítl. Krajský soud zároveň neshledal porušení stěžovatelkou uváděných ustanovení
správního řádu. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 22. 3. 2004 a ta jej
napadla dne 1. 4. 2004 kasační stížností.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu
vzešel (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody, pro které je kasační stížnost
podávána, pak stěžovatelka sice výslovně formálně odkazuje na důvody podle §103 odstavce
1 písmen a) až d) s. ř. s., obsah kasační stížnosti však takovému formálnímu odkazu
neodpovídá. Má-li Nejvyšší správní soud důsledně posuzovat kasační stížnost podle jejího
obsahu, pak jediné, co stěžovatelka v kasační stížnosti věcně namítá, je nesprávná aplikace
zákona o azylu, neboť tvrdí, že „krajský soud ... posoudil uvedenou kauzu v rozporu
s platným právním řádem ...“, přitom jediným předpisem, který byl krajským soudem
s ohledem na vymezení žalobních bodů, které determinovaly rozsah jím realizovaného
soudního přezkumu, věcně aplikován, byl právě zákon o azylu. Přistupuje-li tedy Nejvyšší
správní soud až na samu hranici příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti
pro stěžovatelku, pak dovozuje, že stěžovatelka mířila na zákonnost napadeného rozsudku,
přitom nezákonnost dovozovala z nesprávné aplikace zákona o azylu. Z tohoto důvodu tedy
Nejvyšší správní soud, vědom si velkorysosti svého závěru, považuje kasační stížnost
za přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
uplatněného kasačního důvodu, který z obsahu kasační stížnosti dovodil (§109 odst. 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poukazovala-li stěžovatelka na svůj dluh vůči věřitelům v zemi svého původu
a omezila-li důvody své žádosti toliko na snahu vydělat si v České republice peníze, z nichž
by svůj dluh uhradila, přitom při pohovoru konaném dne 14. 6. 2003 výslovně do protokolu
uvedla, že nechce v České republice zůstat, chce jen vydělat peníze a jet domů (odpověď
na otázku žalovaného č. 11), pak je zřetelné, že neuvedla nic, co by nasvědčovalo, že by
v zemi svého původu mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Pronásledováním je totiž ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Ze žádného z tvrzení stěžovatelky, jimiž odůvodňovala v průběhu správního řízení
svoji žádost o udělení azylu, nelze dovozovat existenci prvku represe ze strany státu, a to ani
nepřímé. Stěžovatelčina tvrzení z pohledu aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
potřebu dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvolala, neboť aplikace toho ustanovení
je důvodná tehdy, pokud žadatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, přitom splnění těchto podmínek
bylo v případě stěžovatelky zřejmé. Žalovaný tedy aplikoval §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu důvodně a krajský soud nepochybil, pokud takovému závěru žalovaného přisvědčil.
Je nepochybné, že azylové zákonodárství neslouží jako prostředek, s jehož využitím lze v cizí
zemi toliko získat peněžní prostředky na úhradu dluhu vůči soukromým osobám. Z tohoto
důvodu tedy stěžovatelčinu tvrzení obsaženému v kasační stížnosti ohledně posouzení věci
krajským soudem v rozporu s právním řádem nelze ani zčásti přisvědčit.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatelčina námitka důvodnou není.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátce JUDr. Aleně Lasotové
odměnu ve výši 1075 Kč (jeden úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení ve výši 1000 Kč a jeden režijní paušál ve výši 75 Kč
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - §11 odst. 1 písm. b/ a §12 odst. 3
advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu