ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.273.2004
sp. zn. 6 Azs 273/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. K ., zastoupen JUDr. Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Bartákova
34, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, č. j. 11
Az 72/2003 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne p ř i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátce JUDr. Olze Sovové, Ph.D.,
se ur č uj e odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Odměna
bude poukázána ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Městského soudu
v Praze č. j. 11 Az 72/2003 - 51 ze dne 9. 7. 2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí ministra vnitra č. j. OAM - 589/AŘ - 2001 ze dne 20. 12. 2001, kterým byl
zamítnut stěžovatelův rozklad proti rozhodnutí žalovaného vydanému v I. stupni správního
řízení č. j. OAM - 968/VL - 07 - 04 - 2001 ze dne 5. 3. 2001, jímž bylo rozhodnuto,
že se stěžovatelova žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zároveň bylo rozhodnuto,
že se stěžovateli azyl podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu neuděluje, přitom
na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti, ve lhůtě doplněné, namítá nedostatečná skutková
zjištění žalovaného i posouzení provedené žalovaným. Stěžovatel žádal spolu s manželkou
a nezletilými dětmi o udělení humanitárního azylu. Žalovaný posoudil věc formálně a nevzal
dostatečně v úvahu možnost udělení azylu i z jiných závažných důvodů. Závažným důvodem
jsou kromě skutečností uvedených v původní žalobě i další okolnosti, které vznikly v průběhu
řízení před žalovaným i soudy. Žalovaný si dle stěžovatele neopatřil podklady pro řízení,
které si opatřit měl a mohl. Žalovaný dle stěžovatele nepřihlédl k tomu, že stěžovatel neodešel
do České republiky sám za účelem výdělku, ale s celou rodinou, o kterou řádně pečuje a která
je závislá nejen na jeho podpoře materiální, ale především psychické. Zprávy o zdravotním
stavu dětí a jejich prospěchu a chování, a rovněž o psychickém stavu matky, které si zajistila
až právní zástupkyně stěžovatele v průběhu soudního řízení, jednoznačně vypovídají,
že stěžovatel je výraznou podporou své rodiny. Žalovaný tedy nedodržel základní zásady
správního řízení, tj. zásadu spravedlivého procesu a zásadu zjištění skutečných okolností
případu. Soud měl přihlédnout k výše uvedeným nedostatkům v postupu žalovaného a dále
k těm, které jsou podrobněji konkretizovány v žalobě, a rozhodnutí zrušit. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel navrhuje přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Žalovaný
zamítl stěžovatelovu žádost důvodně, pokud jde o námitku, že nepřihlédl k tomu,
že stěžovatel neodešel za účelem výdělku, ale s celou rodinou, pak tato skutečnost azylově
relevantním důvodem není. Kasační stížnost dle žalovaného není důvodná.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel podal žádost
o udělení azylu již potřetí, tj. poté, kdy jeho předchozím dvěma žádostem nebylo vyhověno.
Ohledně důvodů, pro které žádá o udělení azylu, odkázal na své předchozí žádosti. Stěžovatel
poukazoval na to, že země jeho původu není zemí demokratickou, je tam korupce, pastor
v kostele stěžovateli neodpověděl na otázky, jak má za dané situace postupovat. Děti byly
nemocné, stěžovatel měl za to, že se tak stalo v důsledku černobylské katastrofy. Pro případ
návratu do země svého původu se stěžovatel obává, že s ním bude naloženo jako
s nepohodlným člověkem. Jeho žádost byla žalovaným shledána bezdůvodnou, stěžovatel
neuspěl ani v řízení o rozkladu. Dne 20. 12. 2001 bylo v posledním stupni správního řízení
rozhodnuto o neudělení azylu. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatel v podaném opravném prostředku, projednávaném podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2003 jako žaloba, namítal v obecné rovině porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), přitom se v tomto směru
omezil na citaci příslušných ustanovení. Kromě toho vyjadřoval svůj nesouhlas s tím, jak
se žalovaný vypořádal s odůvodněním pro neudělení azylu z humanitárních důvodů. Městský
soud v Praze stěžovatelovu žalobu zamítl. Jeho rozsudek byl stěžovateli doručen dne
11. 8. 2003, ten jej napadl kasační stížností podanou dne 18. 8. 2003.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“), byla podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud
jde o důvody kasační stížnosti, formálně jsou uvedeny důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tvrzená nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle obsahu kasační stížnosti včetně jejího doplnění však Nejvyšší správní soud neshledává,
že by jakákoli námitka ve vztahu k posouzení některé z právních otázek byla stěžovatelem
uplatněna. Veškerá stěžovatelova argumentace totiž směřuje do postupu žalovaného, přitom
stěžovatel z nich dovozuje, že „... pochybení správního orgánu vedla pak k vadě řízení
před správním soudem, který ... měl ... rozhodnutí zrušit ...“ (článek III. doplnění kasační
stížnosti). Nejvyšší správní soud tak dovozuje, že kasační stížnost míří svým obsahem toliko
na kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy na vady řízení před soudem, který
měl napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení před žalovaným namítané již v žalobě
zrušit, avšak neučinil tak. Aby však byla taková kasační stížnost přípustná, musely by být
konkrétní vady řízení před žalovaným skutečně namítány již v řízení před Městským soudem
v Praze. V této otázce Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak tvrzení obsažená v žalobě
(poukaz na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu bez zřetelné argumentace v tom
směru, proč se stěžovatel domnívá, že tato ustanovení byla porušena, a toliko obecný
nesouhlas s vypořádáním se s otázkou humanitárního azylu), tak tvrzení obsažená v kasační
stížnosti (žalovaný údajně posoudil věc formálně a nevzal dostatečně v úvahu možnost
udělení azylu i z jiných závažných důvodů, závažným důvodem jsou kromě skutečností
uvedených v původní žalobě i další okolnosti, které vznikly v průběhu řízení před žalovaným
i soudy, žalovaný si dle stěžovatele neopatřil podklady pro řízení, které si opatřit měl a mohl)
ve skutečnosti na žádná konkrétní pochybení nepoukazují. Přesto Nejvyšší správní soud
přistoupil na samu hranici příznivosti posouzení obsahu obou podání ve prospěch stěžovatele
a dovodil, že v obou podáních lze nalézt prvky směřující k nedostatkům v dokazování
provedeným žalovaným, byť nekonkretizovaným, a nedostatky směřující k posouzení důvodů
z hlediska udělení humanitárního azylu, a tedy že tvrzení obsažená v kasační stížnosti jsou
věcně týmiž tvrzeními, jakými byly vymezeny žalobní body v řízení před městským soudem.
Z těchto důvodů shledává Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou, byť hraničně.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal v rozsahu
uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
K obsahu kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud za zvláště potřebné nejprve
souhrnně poznamenat, že kasační stížnost představuje opravný prostředek ve správním
soudnictví, jenž může směřovat pouze vůči pravomocnému rozhodnutí příslušného krajského
soudu (v tomto případě Městského soudu v Praze), které je pak zkoumáno, jak již z názvu
tohoto opravného prostředku vyplývá, na principu kasace. V kasační stížnosti proto nelze
uvádět důvody, kterými stěžovatel ve skutečnosti napadá rozhodnutí správního orgánu, pokud
je neuplatnil již v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní kasační
stížností napadáno, tj. pokud tvrzení obsažená v kasační stížnosti ve skutečnosti nesměřují
proti způsobu, jakým se soud v předchozím řízení vypořádal s řádně uplatněnými námitkami
proti postupu správního orgánu.
Tvrdí-li stěžovatel, že žádal spolu s manželkou a nezletilými dětmi o udělení
humanitárního azylu, pak tomuto tvrzení obsah správního spisu nenasvědčuje. Stěžovatel
nežádal samostatně o udělení azylu z humanitárních důvodů, navíc shledal-li žalovaný
stěžovatelovu žádost zjevně bezdůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
pochybil, pokud se k otázce udělení azylu z humanitárních důvodů ve svém rozhodnutí vůbec
vyjadřoval. Pokud totiž shledal žádost bezdůvodnou, měl žádost toliko zamítnout, neboť
pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů podávaných z §13 a §14 zákona
o azylu je určující závěr ohledně absence důvodů podle §12 zákona o azylu, nikoli podle §16
zákona. Brojit samostatně proti neudělení azylu z humanitárních důvodů za situace,
kdy stěžovatelova žádost byla zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. g) zákona, aniž by byl
napaden právě závěr žalovaného ohledně splnění podmínek pro postup podle §16 odst. 1
písm. g) zákona, je tedy vyloučeno. Věcně k témuž závěru dospěl i Městský soud v Praze,
když konstatoval nadbytečnost výrokové části rozhodnutí žalovaného ohledně §13 a §14
zákona o azylu (str. 4 druhý odstavec rozsudku), a způsob, jakým se s námitkou stěžovatele
v tomto směru vypořádal, aprobuje.
Tvrdí-li stěžovatel dále, že žalovaný posoudil věc formálně a nevzal dostatečně
v úvahu možnost udělení azylu i z jiných závažných důvodů, přitom závažným důvodem jsou
kromě skutečností uvedených v původní žalobě i další okolnosti, které vznikly v průběhu
řízení před žalovaným i soudy, pak Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, o jaké
okolnosti má jít. Stěžovatel výslovně poukazuje na skutečnost, že o azyl žádá z týchž důvodů,
ze kterých tak již dvakrát v minulosti činil. Jeho tvrzení, které žalovaný subsumoval pod §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nevyvolalo dle žalovaného potřebu dalšího dokazování, navíc
z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel kdykoli v průběhu správního řízení
jakékoli návrhy na doplnění dokazování učinil, případně by rozsah dokazování provedeného
žalovaným jakkoli napadal. Dovozuje-li stěžovatel, že žalovaný měl přihlédnout
i k okolnostem, které „... vznikly v průběhu řízení před ... soudy“, pak není zřejmé, jaké soudy
má na mysli; pokud má však na mysli soud, který přezkoumával rozhodnutí žalovaného,
pak takové tvrzení trpí logickým rozporem, neboť žalovaný nemohl přihlížet k okolnostem,
které vyšly najevo až při následném přezkumu jeho rozhodnutí (nehledě k tomu, že tyto
okolnosti nejsou nyní stěžovatelem specifikovány). Považuje-li stěžovatel za chybu
žalovaného i skutečnost, že zprávy o zdravotním stavu dětí a jejich prospěchu a chování,
a rovněž o psychickém stavu matky, které si zajistila až právní zástupkyně stěžovatele
v průběhu soudního řízení, jednoznačně vypovídají, že stěžovatel je výraznou podporou
své rodiny, což snad žalovaný neměl zohlednit, pak ani takové tvrzení není důvodné.
Stěžovatel doplnění dokazování v tomto směru v průběhu správního řízení nenavrhoval
a nevyvstala-li ani objektivní potřeba takového doplnění, a tedy skutkový stav byl zjištěn
odpovídajícím způsobem, pak má-li krajský soud v rámci přezkumu vycházet ze skutkového
stavu zjištěného správním orgánem (§75 odst. 1 s. ř. s.), nemohlo zajištění těchto zpráv
v řízení před soudem na posuzování celé věci ničeho změnit. Navíc sám zdravotní stav dětí
a jejich prospěch a chování, stejně jako psychický stav matky, by nebyl důvodem pro jiné
hodnocení ze strany žalovaného, i kdyby tyto zprávy k důkaznímu návrhu stěžovatele byly
součástí podkladů pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení námitek, kterou stěžovatel v kasační
stížnosti řádně uplatnil, uzavírá, že s ohledem na obsah a rozsah žalobních bodů, jak byly
stěžovatelem uplatněny již v žalobě, nelze stěžovatelovým námitkám přisvědčit. Z těchto
důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátce JUDr. Olze Sovové, Ph.D.
odměnu ve výši 2150 Kč (dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a dva režijní paušály
ve výši 75 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu