ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.294.2004
sp. zn. 6 Azs 294/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. M ., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az
118/2003 - 17 ze dne 20. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalovanému se ne při zná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 60 Az 118/2003 - 17 ze dne 20. 5. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2026/AŘ - 2002 ze dne 31. 7. 2003, kterým byl zamítnut
stěžovatelův rozklad a potvrzeno rozhodnutí vydané v I. stupni správního řízení, kterým byl
zamítnut stěžovatelův návrh na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým
bylo zároveň rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
a že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení otázky, zda je možno
na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost
o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel popisuje situaci, v níž opouštěl
zemi svého původu, zejména uvádí, že se dostal do finančních potíží a že nebyl schopen
zajistit legálními způsoby prostředky pro svoji obživu. Žádal-li stěžovatel o zajištění
zaměstnání či sociálních dávek, byl státními orgány odmítnut. Stěžovatel v této souvislosti
dovozuje, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť
stěžovatel patří do sociální skupiny nezaměstnaných, kteří nemají žádné hmotné zabezpečení
a stát, z něhož pochází, tuto situace toleruje, resp. ji sám podporuje. Na základě právě
uvedeného stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Dále stěžovatel uvádí, že je-li mu
vytýkáno, že nepožádal o azyl v Polsku, pak k tomu reálnou možnost neměl. Při vstupu
do Polska měl obavu, že jej tam nepustí, na výstupu pak formality probíhaly výlučně
s českými celníky. Kromě toho stěžovatel namítá i vady řízení před žalovaným, který
neprovedl dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno
spravedlivě rozhodnout. O tuto skutečnost stěžovatel opírá kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Krajský soud nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu. Dále stěžovatel namítá,
že krajský soud se měl na základě jím podané žaloby zabývat i dodržením procesních
předpisů v řízení před žalovaným, což neučinil, a dovozuje z toho kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zároveň stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel
před vstupem do České republiky pobýval na území Polska, měl tam možnost svobodně
se pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů tohoto státu, a tedy mohl o azyl
požádat. Žalovaný tak navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení této
právní věci rozhodné skutečnosti: stěžovatel v průběhu řízení před žalovaným uvedl, že zemi
svého původu opustil v květnu roku 2000 poté, kdy měl potíže s prodloužením zbrojního
pasu, příslušné orgány hodlali ze stěžovatele udělat psychi cky labilního člověka, navíc
stěžovatel nemohl získat odpovídající práci. Do České republiky cestoval přes Polsko
mikrobusem, v průběhu cesty přes Polsko bylo uskutečněno několik zastávek. Na otázku, proč
nepožádal o azyl v Polsku, stěžovatel odpověděl, že chtěl do České republiky; nic mu přitom
nebránilo, aby o azyl požádal již v Polsku. Od příjezdu do České republiky (tj. od května
2000) do podání žádosti o udělení azylu (říjen 2000) stěžovatel pracoval u Berouna,
o možnosti požádat o azyl se dozvěděl až později. Žalovaný po provedeném řízení v I. stupni
dospěl k závěru, že stěžovatelova žádost o udělení azylu je zjevně bezdůvodná a podle §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a proto ji zamítl. Zároveň vyslovil, že stěžovatel nesplňuje
důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a že se na něj
nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Rozklad, který proti tomuto
rozhodnutí stěžovatel podal, byl ve II. stupni správního řízení zamítnut a napadené rozhodnutí
potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž namítal nesprávné
posouzení skutkového stavu a uváděl, že zemi svého původu opustil v důsledku mimořádně
tíživých životních podmínek, že o azyl v Polsku nepožádal proto, že o této možnosti nevěděl
a že sice je si vědom toho, že podmínky pro udělení azylu v České republice nesplňuje, avšak
žádá, aby byla jeho žádost posouzena podle §14 zákona o azylu. Krajský soud stěžovatelovu
žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaný aplikoval §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu důvodně, a proto se žalovaný splněním podmínek pro udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a pro konstataci existence překážka vycestování zabýval nad rámec
své povinnosti, a tedy jeho rozhodnutí není třeba v této části věcně přezkoumávat. Rozsudek
krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 16. 6. 2004, ten jej napadl kasační stížností dne
28. 6. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou, přitom byla podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť se stěžovatel dovolává kasačních důvodů
podávaných z §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající
v nesprávném právním posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost o udělení azylu byla podána zjevně
nedůvodně, což následně opírá o popis situace v zemi původu stěžovatele před jeho odjezdem
do České republiky, pak tomuto jeho tvrzení nelze přisvědčit. Pokud jde o důvodnost samotné
aplikace §16 odstavce 1 písm. e) zákona o azylu, ohledně té Nejvyšší správní soud
konstatuje, že toto ustanovení bylo aplikováno důvodně a správně. Podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou
zemi původu, nebude -li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat
nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení §2 odst. 2 citovaného
zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště,
ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit
a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven
pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. V této právní
věci nebylo stěžovatelem nijak zpochybněno, že do České republiky přicestoval mikrobusem
jedoucím ze země jeho původu přes Polsko, kde mikrobus opakovaně zastavoval. Stěžovatel
tedy měl jak na těchto zastávkách, tak při kontrolách na hranicích, faktickou možnost
o udělení azylu požádat, avšak neučinil tak. Stěžovatel tedy přicestoval do České republiky
z Polska, přitom vyhodnotil-li žalovaný a poté i krajský soud Polsko jako bezpečnou zemi,
pak tu skutečně důvody pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti o udělení azylu existují.
Stěžovatel nezpochybňuje hodnocení Polska jako bezpečné země, přitom skutečnost,
že stěžovatel v průběhu cesty přes Polsko nevěděl o tom, že tam může o azyl požádat,
je irelevantní. Obstát nemůže ani tvrzení o obavách, že stěžovatele nepustí do Polska
(při vjezdu na jeho území), resp. o tom, že jej odbavovali pouze čeští celníci (při výjezdu
z jeho území), a to jak z toho důvodu, že tato tvrzení nijak nezpochybňují stěžovatelovu
možnost požádat na území Polska o azyl, navíc však i z toho důvodu, že možnost požádat
o azyl existovala na zastávkách v průběhu cesty přes Polsko.
Tvrdí-li tedy nyní stěžovatel, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny nezaměstnaných, pak ani toto jeho tvrzení
není ve vztahu k důvodům, pro které byla jeho žádost o udělení azylu zamítnuta, tvrzeními
jakkoli relevantními. Ustanovením §12 zákona o azylu se žalovaný při zjištění důvodu
podávaného z §16 odst. 1 písm. e) téhož zákona zabývat neměl, a učinil-li tak, potom
pochybil, avšak nikoli v míře, která by jeho rozhodnutí mohla učinit nezákonným
(což stěžovatel v žalobě ostatně ani netvrdil) či dokonce nicotným. Pro rozhodování
žalovaného o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona
je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azy lu podle §12 zákona o azylu. Tyto
důvody však při zamítnutí žádosti s odkazem na §16 odst. 1 písm. e) zákona zjišťovány
nejsou, a proto žalovaný pochybil, pokud se jimi vůbec zabýval. Totéž ostatně platí
pro konstatování neexistence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Rozhodujícím
však Nejvyšší správní soud v této souvislosti shledává, že aplikaci §12 zákona o azylu
stěžovatel předmětem přezkumu krajského soudu neučinil, když sám připouštěl nesplnění tam
stanovených podmínek pro udělení azylu a dožadoval se toliko přezkoumání důvodů
podle §14 zákona o azylu, a tedy krajský soud nemohl pochybit při hodnocení splnění
podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, když tyto podmínky
nehodnotil a hodnotit neměl.
Námitky nesprávného posouzení splnění podmínek pro aplikaci §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu a §12 písm. b) téhož zákona tak ze shora uvedených důvodů nejsou
důvodnými.
Za důvodnou Nejvyšší správní soud nepovažuje ani další stěžovatelovu námitku,
že krajský soud se měl na základě jím podané žaloby zabývat i dodržením správního řádu
v řízení před žalovaným. Přezkumná činnost krajského soudu v řízeních o žalobách proti
rozhodnutím správních orgánů je vázána zásadou dispoziční, přitom rozsah přezkumu
je determinován žalobními body, jež byly u soudu ve lhůtě uplatněny. Krajský soud tedy
přezkoumává napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů (§75
odst. 2 věta první s. ř. s.). Stěžovatel v žalobě obecným způsobem namítal nesprávné
posouzení skutkového stavu, přitom krajský soud zřetelně vyložil, že skutkový a právní stav
byl zjištěn dostatečně, přitom aplikace §16 odstavce 1 písm. e) zákona o azylu odpovídá
provedeným zjištěním. Nejvyšší správní soud odmítá stěžovatelovo tvrzení obsažené
v kasační stížnosti, podle něhož mu bylo vytýkáno, že uvedl konkrétní ustanovení správního
řádu, aniž by k nim přiřadil konkrétní skutkové důvody, neboť nic takového z napadeného
rozsudku nevyplývá. Nesměřovala-li stěžovatelova žaloba do konkrétních procesních
pochybení žalovaného, tj. nenamítal-li stěžovatel vady řízení, pak nebylo důvodu, aby se jimi
krajský soud zabýval. Nečinil-li tak, potom nepochybil.
Namítá-li stěžovatel konečně, že žalovaný provedl nedostatečné dokazování, pak
tomuto jeho tvrzení neodpovídá žádná z námitek, jež byly uplatněny již v řízení
před krajským soudem. Je-li kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná mimo jiné
tehdy, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl, přitom uplatnění takové námitky před krajským
soudem stěžovateli nic nebránilo, pak v této části shledává Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou. Touto námitkou se tedy tento soud zabývat
nemohl.
Po posouzení všech přípustných námitek stěžovatele, které stěžovatel řádně uplatnil,
tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu