ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.301.2004
sp. zn. 6 Azs 301/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: R. S . zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15
Az 200/2003 - 21 ze dne 12. 11. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne při zná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem č. j. 15 Az 200/2003 - 21 ze dne 12. 11. 2003, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 8299/VL - 11 - P11 - 2001 ze dne 17. 7. 2002.
Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl, zároveň bylo
rozhodnuto o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti, k výzvě soudu řádně doplněné, namítá
nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající v nesprávném právním
posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně.
Stěžovatel popisuje situaci, v níž opouštěl zemi sv ého původu, zejména uvádí, že se dostal
do finančních potíží, začali jej pronásledovat vymahači fiktivních dluhů, ti jej ohrožovali
na zdraví i na životě, pokud stěžovatel hodlal využít pomoci u příslušných orgánů v zemi
svého původu, pak zjistil, že i tyt o orgány jsou napojeny na zločinecké struktury, a tedy
stěžovatel neměl šanci zajistit ochranu své osoby. Stěžovatel v této souvislosti dovozuje, že je
u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatel nepatří
do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur. Na základě právě uvedeného stěžovatel
namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Kromě toho stěžovatel namítá i vady řízení před žalovaným, kte rý
neprovedl dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno
spravedlivě rozhodnout. Krajský soud pak ponechal dle stěžovatele bez povšimnutí
skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi
svého původu. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud se měl na základě jím podané žaloby
zabývat i dodržením procesních předpisů v řízení před žalovaným, což neučinil, a dovozuje
z toho kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navíc stěžovatel namítá nesprávné
posouzení splnění podmínky překážky vycestování, neboť stěžovateli v případě návratu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, přitom bude-li zjištěno, že v České
republice požádal o udělení azylu, bude podroben persekuci. Ze všech shora uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel požádal o přiznání odkladného
účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel
v průběhu správního řízení argumentoval tím, že byl v zemi svého původu pronásledován
vymahači fiktivních dluhů, aniž by v zemi svého původu ke své ochraně využil postupů,
které mu umožňuje tamní právní řád. Nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, přitom případná hrozba ze strany soukromých osob nenaplňuje
žádnou z taxativně vymezených překážek vycestování podle §91 zákona. Žalovaný tak
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení této
právní věci rozhodné skutečnosti: stěžovatel v průběhu řízení před žalovaným uvedl, že zemi
svého původu opustil v srpnu roku 2001 poté, kdy neznámí pachatelé vykradli bar v blízkosti
stěžovatelova domu a majitelé baru požadovali po stěžovateli náhradu škody. Požadovali
peněžitou částku 5000 USD a vyhrožovali zabitím stěžovatele a zapálením jeho domu. Za této
situace stěžovatel ze země svého původu odcestoval. Z přílohy k protokolu o pohovoru
konaném dne 29. 5. 2002 vyplývá, že stěžovateli byl předložen seznam podkladů, z nichž
žalovaný při svém rozhodování vycházel, stěžovatel se s nimi nechtěl seznámit, nechtěl
se k nim vyjádřit ani navrhnout jejich doplnění. Dne 17. 7. 2002 žalovaný rozhodl tak,
že stěžovateli azyl neudělil a vyslovil neexistenci překážky vycestování. Z obsahu soudního
spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal
za právního stavu účinného do 31. 12. 2002 opravný prostředek, který byl po 1. 1. 2003
projednáván jako žaloba. Stěžovatel tvrdil, že nesouhlasí „se zastavením azylového řízení“,
poukazoval na své potíže se soukromými osobami v zemi svého původu a namítal nebe zpečí,
které mu ze strany těchto osob hrozí. Krajský soud stěžovatelovo podání posoudil jako
žalobu, jíž napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, a vyslovil se k nesplnění důvodů
pro udělení azylu i ke konstataci neexistence překážky vycestování. Rozsudek byl stěžovateli
doručen dne 12. 2. 2004. Dne 25. 2. 2004 bylo krajskému soudu doručeno podání, kterým
stěžovatel „požadoval přezkoumání a žádal o odvolání ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem“, následně byl vyzván, aby upřesnil, čeho se domáhá, když již ve věci bylo
pravomocně rozhodnuto, na což stěžovatel reagoval doplněním kasační stížnosti podaným dne
30. 3. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Přestože podání došlé soudu dne
25. 2. 2004 nebylo jako kasační stížnost označeno, navíc ani z jeho obsahu nevyplývalo,
že by se mělo jednat o kasační stížnost, Nejvyšší správní soud přistoupil na samu hranici
příznivosti posouzení stěžovatelova podání a dovodil, že tímto podáním stěžovatel
ve skutečnosti reagoval na doručení rozsudku krajského soudu s jediným možným úmyslem,
tj. zpochybnit jej, a tedy že jde o základ kasační stížnosti, který byl dne 30. 3. 2004
odpovídajícím způsobem doplněn. Bylo-li přitom prvotní stěžovatelovo podání učiněno
ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku, pak Nejvyšší správní soud v této
otázce uzavírá, že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je přípustná, neboť se stěžovatel dovolává kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že ka sační
stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající
v nesprávném právním posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost o udělení azylu byla podána zjevně
nedůvodně, což následně opírá o popis situace v zemi původu stěžovatele před jeho odjezdem
do České republiky, pak napadá závěr krajského soudu, který ve skutečnosti nebyl učiněn.
Krajský soud nedospěl k závěru, že stěžovatelova žádost o udělení azylu byla podána zjevně
nedůvodně, a neaplikoval tedy §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Aplikace tohoto
ustanovení mu ostatně ani nepříslušela, neboť nepřezkoumával na základě podaného
opravného prostředku stěžovatele, posuzovaného jako žaloba, rozhodnutí žalovaného, jímž by
žalovaný konstatoval zjevnou nedůvodnost stěžovatelovy žádosti, nýbrž posuzoval,
zda žalovaný postupoval správně, když vyslovil, že nejsou splněny podmínky pro udělení
azylu podle §12 až 14 zákona o azylu a že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
podle §91 téhož zákona. Nebylo-li tedy ze strany krajského soudu důvodu k aplikaci §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, pak by se mohl dopustit nezákonnosti právě tím, že by jej
aplikoval. V této právní věci však krajský soud správně nepoužil §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Namítá-li nyní stěžovatel nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky, zda je možno na stěžovat ele vztáhnout
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, přitom toto ustanovení krajský soud neaplikoval
a aplikovat neměl, nemohl se stěžovatelem tvrzené nezákonnosti dopustit. Tato námitka tedy
není důvodná, aniž by se Nejvyšší správní soud musel nutně zabývat dalšími dílčími
tvrzeními stěžovatele v rámci tohoto kasačního důvodu. Přesto však Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tvrdí-li stěžovatel, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, pak ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Poukazoval -li stěžovatel již
v průběhu správního řízení na svoje potíže se soukromými osobami, tj. s vymahači
neexistujících dluhů, aniž by se pokusil tyto potíže vyřešit za pomoci místních úřadů v zemi
svého původu, pak nemůže být splněna podmínka pronásledování. Pronásledováním je totiž
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není
schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. S přihlédnutím
k článku 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951
a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne
31. 1. 1967 tak Nejvyšší správní soud dovozuje, že důvodem udělení azylu v případě represe
musí být skutečnost, že jde o represi uskutečňovanou ze strany státu. To ze skutkových
zjištění, jak je učinil žalovaný, dovodit nelze.
Za důvodnou nepovažuje Nejvyšší správní soud ani námitku stěžovatele
(jím subsumovanou pod kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.) v tom
směru, že se měl krajský soud zabývat i dodržením procesních předpisů v řízení
před žalovaným. Přezkumná činnost krajského soudu v řízeních o žalobách proti rozhodnutím
správních orgánů je vázána zásadou dispoziční, přitom rozsah přezkumu je determinován
žalobními body, jež byly u soudu ve lhůtě uplatněny. Jinými slovy: krajský soud
přezkoumává napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů (§75
odst. 2 věta první s. ř. s.). Omezil-li se stěžovatel v žalobě na tvrzení, že nesouhlasí
„se zastavením azylového řízení“, přičemž poukazoval na své potíže se soukromými osobami
v zemi svého původu a namítal nebezpečí, které mu ze strany těchto osob hrozí, pak námitku
směřující k nedostatečnému rozsahu dokazování v řízení před žalovaným z takto formulované
žaloby ani při nejvyšší míře posouzení ve prospěch stěžovatele dovozovat nelze. Stěžovatel
tedy v tomto směru přezkumnou činnost krajského soudu neurčil a krajský soud nepochybil,
pokud se procesními otázkami řízení před žalovaným nezabýval.
Pokud stěžovatel namítá i nesprávné posouzení splnění podmínky překážky
vycestování, neboť stěžovateli v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení, pak ani tuto námitku Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou.
Krajský soud se k této otázce samostatně vyslovil a učinil tak ve stejné míře obecnosti,
jak byla stěžovatelem v žalobě uplatněna. Tu musí Nejvyšší správní soud nutně vyjít
z formulace žaloby, a tedy z obecně formulovaného žalobního bodu zahrnujícího generální
nesouhlas s rozhodnutím žalovaného bez uvedení konkrétních argumentů svědčících
důvodnosti takového nesouhlasu. Neuváděl-li stěžovatel konkrétní důvody, které dle jeho
názoru svědčily ve prospěch konstatace existence překážky vycestování, nad rámec těch, které
již uvedl v průběhu správního řízení (stěžovatel dokonce ani nesouhlas s konstatací
neexistence této překážky výslovně nenamítal), pak nebylo, k čemu by se nad rámec obsahu
spisu ohledně správnosti aplikace §91 žalovaným krajský soud vyjadřoval. Dovodil-li krajský
soud z obsahu žaloby, že je napadán i závěr ohledně překážky vycestování, provedl-li
vyhodnocení případné existence takové překážky, byť v obecnější rovině, a dospěl-li
ke shodnému závěru jako žalovaný, pak Nejvyšší správní soud s ohledem na uplatněný
žalobní bod v takovém postupu krajského soudu pochybení neshledává.
Namítá-li stěžovatel konečně v kasační stížnosti vady řízení před žalovaným, který
neprovedl dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno
spravedlivě rozhodnout, pak tato námitka nenalézá svoji oporu ve stěžovatelově žalobě.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., na které stěžovatel v souvislosti s tímto svým tvrzením
odkazuje, jsou kasačním důvodem tvrzené vady řízení před krajským soudem spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, jeho rozhodnutí zrušit. V žalobě
však stěžovatel žádné pochybení žalovaného ohledně rozsahu dokazování nenamítal. Je-li
přitom podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná mimo jiné také kasační stížnost, která se opírá
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl, a stěžovateli přitom nic nebránilo již v řízení před krajským
soudem tvrdit, že žalovaný při svém rozhodování neprovedl dostatečné dokazování, v této
části nezbývá než kasační stížnost shledat podle §103 odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou. Touto námitkou se tedy Nejvyšší správní soud nemohl zabývat.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní
soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu