ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.303.2004
sp. zn. 6 Azs 303/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: H. K., zastoupena JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem Příbram,
Zahradnická 140, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az
92/2004 - 23 ze dne 30. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalovanému se ne při zná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 24 Az 92/2004 - 23 ze dne 30. 4. 2004, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3689/VL - 11 - HA14 - 2003 ze dne 5. 1. 2004,
kterým nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto
o tom, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že krajský soud, který ve věci rozhodoval,
nesprávně posoudil právní otázky a nesprávně vyhodnotil skutkový stav. Stěžovatelka trvá
na skutečnostech, která uvedla v dosavadních řízeních před žalovaným i před krajským
soudem, zejména na tom, že má velké obavy z návratu do země svého původu, neboť její
odlišná sexuální orientace je pro ukrajinské spoluobčany nepřijatelná, přitom stěžovatelka
na území České republiky našla životní partnerku, která také žádá o azyl. Tato situace staví
stěžovatelku do nové životní situace, kdy společný návrat stěžovatelky a její partnerky
do země jejich původ u není možný. Krajský soud dle stěžovatelky otázku udělení azylu
hodnotil z jiného pohledu, než z pohledu běžného života ženy odlišné sexuální orientace žijící
na Ukrajině. Stěžovatelka má za to, že v dosavadním řízení nebyl zcela objasněn skutkový
stav věci. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kromě toho
stěžovatelka navrhuje přiznání odkladného účinku jí podané kasační stížnosti.
Žalovaný namítá, že se zabýval stěžovatelkou tvrzenými důvody v souladu
se zákonem o azylu a nemohl věc hodnotit z pohledu běžného života ženy odlišné sexuální
orientace žijící na Ukrajině, jak požaduje stěžovatelka. Navíc stěžovatelka neuvedla,
v čem konkrétně spatřuje pochybení žalovaného a soudu, když tvrdí, že skutkový stav nemá
oporu ve spise. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka požádala o azyl
z toho důvodu, že již déle se svojí přítelkyní nemohla v zemi svého původu pobývat.
Nemohly tam v klidu žít, jednou je zadržela policie a stěžovatelce byly kladeny dotazy,
proč nežije normálním životem jako žena. Stěžovatelka odpovídala, že byla vdaná, měla
manžela, ale nemohla s ním žít, že je jí dobře s její přítelkyní a chce žít s ní. Po třech hodinách
po jejím zadržení ji policie propustila. Důvodem podání žádosti o udělení azylu,
kterou stěžovatelka podala poté, kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění, je tedy snaha žít zde
v klidu s přítelkyní. Žalovaný dne 5. 1. 2004 stěžovatelčinu žádost zamítl, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádný z důvodů, pro které by jí měl být azyl udělen,
a rozhodl o neexistenci překážky vycestování. Ze soudního spisu pak vyplývá,
že proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, v níž namítala procesní pochybení
žalovaného a nedostatky jeho rozhodnutí a uváděla, že se nechce cítit ponižována, na policii
si nestěžovala, neboť nevěděla kam, a navíc nevěří, že by se cokoli změnilo. Krajský soud
však její žalobu zamítl, neboť shodně s žalovaným dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla
azylově relevantní důvody, navíc v postupu žalovaného neshledal ani stěžovatelkou namítané
procesní vady. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 7. 6. 2004,
ta jej napadla kasační stížností podanou dne 18. 6. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o důvody, o které stěžovatelka kasační stížnost opírá,
pak přestože formálně uvádí důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že fakticky míří toliko na nesprávné posouzení právní otázky splnění
důvodů pro udělení azylu, což lze subsumovat pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Pokud jde o vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak by jimi mohly být
takové vady řízení, jež by spočívaly v tom, že by žalovaný porušil procesní ustanovení,
jimiž je upraveno správní řízení, takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
jeho rozhodnutí, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušit. V tomto směru však stěžovatelka žádné tvrzení Nejvyššímu správnímu soudu
nepředkládá, navíc její nijak nespecifikované tvrzení ohledně nedostatečně zjištěného
skutkového stavu žalovaným je vnitřně rozporné, když na jedné straně stěžovatelka obecně
uvádí, že skutkový stav nemá oporu ve spise, avšak na druhé straně uvádí, že trvá
na skutečnostech, které již uvedla ve správním řízení před žalovaným (a které oporu
ve spisech mají). Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost shledává přípustnou toliko
pokud jde o uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť jen takový
kasační důvod je podle obsahu kasační stížnosti skutečně uplatňován.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 s. ř. s., vázán řádně uplatněným důvodem podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Právní otázkou,
jež měla být dle stěžovatelky posouzena nesprávně, je otázka splnění podmínek pro udělení
azylu. Nejvyšší správní soud se proto zaměřil na posouzení, zda důvody, které stěžovatelka
v řízení před žalovaným uváděla, lze podřadit pod důvody podávané z §12 zákona o azylu
či nikoli. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba rozumět ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelčina původu
nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Pokud stěžovatelka namítá, že chce žít se svojí pří telkyní, avšak v zemi svého
původu je vystavena dotazům policie, když musí vysvětlovat, proč žije konkrétním způsobem,
a posměškům, aniž by využila zákonem zaručených možností se proti jednání, jež jí působí
příkoří, bránit, pak bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelka ví, kam by se měla obrátit,
či nikoli, a na skutečnost, zda stěžovatelka má za to, že by jí někdo pomohl, či nikoli, není
splněna podmínka podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť nelze dovodit,
že by stěžovatelka byla pronásledována státem, a to přímo či nepřímo. Za tohoto stavu
tedy není třeba zabývat se dalšími podmínkami a souvislostmi §12 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu. Rovněž není splněna ani základní podmínka odůvodněného strachu z pronásledování
podávaná z §12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a za těchto okolností se nelze zabývat dalšími
podmínkami, jež by jinak bylo zapotřebí zkoumat (důvody rasové, náboženské či národnostní,
příslušnost k sociální skupině nebo zastávání politických názorů) a jejich příčinnou souvislostí
se strachem z pronásledování. Dospěl-li k témuž závěru i krajský soud, pak jeho závěr
Nejvyšší správní soud aprobuje, neboť je zcela v souladu se základními principy,
na nichž je azylové zákonodárství postaveno a ve světle kterých je třeba i samotný zákon
o azylu vykládat. Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne
28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku
dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení azylu musí být skutečnost, že jde o represi
ze strany státu. V případě stěžovatelky však tato podmínka splněna není.
Nejvyšší správní soud neshledává ani nezákonnost, jež by spočívala v tom,
že by krajský soud nesprávně posoudil právní otázku splnění podmínek vyplývajících z §13
a §14 zákona o azylu. Neměla-li stěžovatelka v zemi svého původu jiné potíže než ty,
že ji policie na tři hodiny zadržela a vyptávala se jí na její osobní život, aniž by se proti jejím
dotazům stěžovatelka právními prostředky ohradila, přitom požádala-li stěžovatelka o udělení
azylu až poté, kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění, a sice za účelem možností žít
zde se svojí přítelkyní, pak krajský soud aplikoval správný právní předpis, správnou právní
normu a vyložil ji způsobem, v němž Nejvyšší správní soud žádnou nesprávnost neshledává.
To platí i ve vztahu k otázce překážky vycestování, neboť z vyjádření stěžovatelky učiněných
v průběhu správního řízení, na nichž výslovně setrvala i v kasační stížnosti, nevyplývá splnění
žádné z podmínek podávaných z §91 zákona o azylu, pro které by neplatila povinnost
ukončení pobytu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud tedy na základě shora uvedeného uzavírá, že v posouzení
právních otázek krajským soudem neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost
jeho rozhodnutí. Byť lze obecně chápat důvody, které stěžovatelku vedly k využití právních
prostředků směřujících k zajištění možnosti nadále pobývat na území České republiky se svojí
přítelkyní, krajský soud v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného tyto důvody
nemohl shledat azylově relevantními. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náležel o žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu