ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.307.2004
sp. zn. 6 Azs 307/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: T. Q. L., zastoupen JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem
nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze č. j. 46 Az 767/2003 - 24 ze dne 11. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Praze č. j. 46 Az 767/2003 - 24 ze dne 11. 5. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2779/VL - 20 - P18 - 2002 ze dne 23. 4. 2003,
kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen „zákon o azylu“), a kterým bylo zároveň rozhodnuto o tom, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že v průběhu správního řízení
před žalovaným nebyl správně zjištěn skutkový stav, z něhož pak žalovaný vycházel, a sice
stav v zemi jeho původu. V tomto směru stěžovatel navrhuje doplnit řízení o zprávu o situaci
na trhu práce, a konkrétně pak v oblasti, ze které stěžovatel pochází, neboť to souvisí
s tvrzenou motivací stěžovatele, tj. důvodem, proč o azyl žádá. Z tohoto důvodu stěžovatel
navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel rovněž žádá o přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že není důvodu doplňovat dokazování
v tom směru, jak navrhuje stěžovatel, neboť okolnosti na trhu práce v zemi stěžovatelova
původu jsou z hlediska udělení azylu irelevantní. Důvodnost kasační stížnosti popírá
a navrhuje její zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
o udělení azylu požádal v květnu 2002, přitom uvedl, že mu skončila platnost víza
a stěžovatel hodlal v České republice pobývat legálně. V průběhu správního řízení
pak stěžovatel uvedl, že ze země svého původu odcestoval v roce 1994 na Slovensko,
kde se hodlal vyučit obráběčem kovů, učební obor však nedokončil. Následně vstoupil
nelegálně na území České republiky, kde podnikal, v roce 2002 mu za porušení právních
předpisů na úseku podnikání byl odebrán živnostenský list a bylo mu odmítnuto prodloužení
víza. Žalovaný dospěl k závěru, že udělení azylu pro důvody uváděné stěžovatelem nepřichází
v úvahu a že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro konstataci existence překážky
vycestování, a v tomto směru vydal dne 23. 4. 2003 rozhodnutí. Z obsahu soudního spisu
pak vyplývá, že toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou, v níž stěžovatel kromě tvrzení
splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a pro konstataci existence
překážky vycestování namítal procesní pochybení žalovaného, přitom svoji argumentaci
omezil na citaci jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Mimo jiné též tvrdil porušení §32 odst. 1
správního řádu. Krajský soud v Praze však stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 9. 6. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne
22. 6. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána
osobou oprávněnou, přitom je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o uplatněné
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s., stěžovatel formálně odkazuje
na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy na vady řízení před žalovaným, pro které mělo být jeho
rozhodnutí krajským soudem zrušeno, a tomu při nejvyšší míře příznivosti jeho posouzení
odpovídá i samotný obsah kasační stížnosti. Jde tedy o kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Aby byla kasační stížnost z tohoto kasačního důvodu přípustná, musely
by námitky nyní tvrzené odpovídat těm, které již byly uplatněny ve formě žalobních bodů
ke krajskému soudu (§103 odst. 1 písm. b/ a §104 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tedy nyní podstatou
námitky je nedostatek dokazování, jak jej vedl žalovaný, pak tato námitka svojí povahou
odpovídá té, kterou stěžovatel již v žalobě podřadil pod porušení §32 odst. 1 správního řádu,
byť stěžovatel v žalobě ohledně této námitky, jak shora uvedeno, nepodal ničeho nad zákonný
text. I zde přistoupil Nejvyšší správní soud na samu hranici příznivosti posouzení
pro stěžovatele a konstatuje, že kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně
a přípustně uplatněného kasačního důvodu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Namítá-li stěžovatel, že v průběhu správního řízení před žalovaným nebyl správně
zjištěn skutkový stav, z něhož pak žalovaný vycházel, tomuto tvrzení nelze přisvědčit.
Krajský soud vycházel ze spisového materiálu, z něhož vycházel i žalovaný ve správním
řízení. Vůči rozsahu provedených důkazů, jež byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného,
stěžovatel v průběhu řízení ničeho nenamítal. Jak vyplývá z protokolu o pohovoru konaném
dne 27. 3. 2003, stěžovatel poté, kdy byl seznámen s rozsahem podkladů, na základě
kterých bude žalovaný rozhodovat, žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování neučinil,
nechtěl se k nim vyjádřit, dokonce s nimi nechtěl ani seznámit. Navíc stěžovatelova tvrzení
učiněná v průběhu správního řízení, z nichž zřetelně vyplývá snaha legalizovat pobyt
na území České republiky a nikoli hledat legální záštitu před pronásledováním ze strany státu,
jehož je příslušníkem, potřebu dalšího dokazování ze strany žalovaného nevyvolala. Kromě
toho hodlá-li stěžovatel doplňovat dokazování zprávou, z níž by měly vyplynout skutečnosti
ohledně situace na trhu práce v zemi stěžovatelova původu, pak tyto skutečnosti nejsou
pro posouzení důvodnosti jeho žádosti o udělení azylu rozhodnými. Že by bezprostřední
důvody stěžovatele, na základě kterých požádal o udělení azylu, souvisely s jeho
pronásledováním z důvodů, pro které lze udělit azyl (tedy podle §12 až 14 zákona o azylu),
ani že by na základě stěžovatelem uváděných skutečností bylo možno vyslovit existenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, pak v tomto směru stěžovatel v průběhu
správního řízení ničeho netvrdil a žádný návrh na dokazování v tomto směru neučinil.
Za této situace nelze přisvědčit tomu, že by podklady, z nichž žalovaný vycházel, vykazovaly
znaky neúplnosti a že by skutkový stav bylo zapotřebí zjišťovat dále a podrobněji. Žalovaný
na základě dokazování, jehož potřeba z průběhu správního řízení vyplynula, k závěrům
o neexistenci azylově relevantních důvodů mohl dospět důvodně. Považoval-li tedy krajský
soud na základě uplatněných žalobních námitek dokazování, jak je provedl žalovaný,
dostatečným, což vyplývá z toho, že na základě skutkových zjištění v rozsahu důkazů
provedených žalovaným, aniž by pokládal za potřebné jejich doplnění, dospěl
k týmž závěrům ohledně důvodnosti stěžovatelovy žádosti jako žalovaný, pak Nejvyšší
správní soud neshledává v takovém jeho závěru jakékoli pochybení a neztotožňuje
se s názorem stěžovatele, že pro vady řízení před žalovaným v žalobě namítané, spočívající
v nedostatečném rozsahu dokazování, bylo důvodu ke zrušení jeho rozhodnutí.
Nejvyššímu správní soudu tedy po posouzení námitky stěžovatele nezbývá
než uzavřít, že krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného z důvodů nedostatku
dokazování rušit neměl, ani nebylo důvodu jakékoli další dokazování provádět.
Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s.
ji zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu