ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.313.2004
sp. zn. 6 Azs 313/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. U., zastoupen Mgr. Karlem Benešem, advokátem, Karla IV. 430, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 62 Az 3/2004 - 23 ze dne
28. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nep ři z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Karlu Benešovi, se př i z ná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč. Odměna bude poukázána
ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ostravě č. j. 62 Az 3/2004 - 23 ze dne 28. 4. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 6507/VL - 11 - 04 - 2003 ze dne 6. 1. 2004,
jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti dovozuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že krajský soud,
který ve věci rozhodoval, se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí správního
spisu, tj. nezabýval se tím, zda žalovaný zjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a zda si za tím účelem opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, jak mu ukládá §32 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Dále stěžovatel uplatňuje tvrzení proti žalovanému, a sice že jeho rozhodnutí postrádá
formální náležitosti, neboť z něj nevyplývá, čím se při rozhodování řídil, které skutečnosti
byly podkladem jeho rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při použití právního předpisu. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud, stejně jako žalovaný,
se nezabýval tím, zda v případě stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu podle §13
a §14 zákona o azylu, přitom se omezil na obecné a ničím nepodložené konstatování,
že stěžovateli v zemi původu žádné pronásledování nehrozí, aniž by se v souvislosti s aplikací
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu vypořádal s pojmem „zjevně nedůvodně“. V dosavadním
řízení navíc nebylo zkoumáno, zda Ukrajina je státem, který splňuje podmínky definice třetí
bezpečné země, krajský soud se navíc nevypořádal s definicí pronásledování a jeho rozsudek
je z tohoto důvodů nepřezkoumatelný. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje
zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení,
zároveň žádá o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádř ení navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro neodstranitelné
vady podání, přitom poukazuje na absenci údaje o zastoupení a na to, že stěžovatel
z pobytového střediska, jehož adresu uvádí, odešel, případně její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu zejména následující
pro posouzení této právní věci rozhodující skutečnosti: stěžovatel v průběhu správního řízení
před žalovaným uváděl, že ze země svého původu vycestoval z toho důvodu, že si půjčil
peníze, které nemohl vrátit. Dlužil tedy věřiteli, ten požadoval splacení stěžovatelova dluhu
a začal stěžovateli vyhrožovat. Stěžovatel pracoval v zemi svého původu v zemědělství, nebyl
tam však dostatek práce a i přes výkon práce v Polsku stěžovatel na splacení dluhu nevyd ělal.
Odjel proto do České republiky, kde chtěl vydělat peníze, potřeboval tu však legalizovat svůj
pobyt. Problémy se státními orgány v zemi svého původu stěžovatel neměl. Žalovaný
ve správním řízení dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl skutečnosti, kte ré by svědčily
o tom, že by v zemi svého původu mohl být vystaven pronásledování, a na základě §16
odst. 1 písm. g) stěžovatelovu žádost zamítl. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní
soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného stěžovatel napadl žalobou, v níž uvedl, že s ním
nesouhlasí, že ještě jednou žádá o přezkoumání své žádosti a že prosí, aby z lidského pohledu
nebyla jeho prosba zamítnuta, přitom poukázal na skutečnosti, které uvedl v průběhu
správního řízení. Krajský soud z takto podané žaloby dovodil, že stěžovatel zpochybňoval
zákonnost postupu žalovaného při aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, zabýval
se tedy přezkumem v takto vymezeném rozsahu a žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru,
že §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byl žalovaným aplikován důvodně. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 8. 6. 2004, ten jej napadl kasační stížností dne 14. 6. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o důvody, o které stěžovatel svoji kasační stížnost opírá, které se promítají
v přípustnosti kasační stížnosti, pak tvrdí-li stěžovatel, že rozhodnutí žalovaného postrádá
formální náležitosti, neboť z něj nevyplývá, čím se při rozhodování řídil, které skutečnosti
byly podkladem jeho rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při použití právního předpisu, tato námitka přípustnou není. Tato námitka nenalézá
své opory v žalobě, jíž stěžovatel vymezil rozsah přezkumné činnosti krajského soudu.
Podstatou kasačního důvodu podávaného z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je tvrzení vad řízení
před žalovaným, pro které mělo být jeho rozhodnutí k uplatněným žalobním bodům soudem
zrušeno, avšak nestalo se tak, přitom stěžovatel nezrušení rozhodnutí žalovaného
z jím v žalobě uplatněných důvodů vytýká soudu, proti jehož rozhodnutí kasační stížnost
směřuje. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je pak kasační stížnost nepřípustná mimo jiné tehdy,
pokud se opírá o jiné důvody, které nebyly uplatněny v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být nyní přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Mohl-li tedy stěžovatel vadu spočívající
v absenci formálních náležitostí, jak nyní tvrdí, namítat již v řízení před krajským soudem
a neučinil-li tak, pak v této části je jeho kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou a Nejvyšší správní soud se jí nemohl zabývat.
Ve zbylé části shledává Nejvyšší správní soud kasační stížnost přípustnou.
Proto napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích řádně uplatněného kasačního
důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrdí-li stěžovatel, že se krajský soud nezabýval tím, zda žalovaný zjistil přesně
a úplně skutkový stav věci a zda si za tím účelem opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
jak mu ukládá §32 odst. 2 správního řádu, pak tato jeho námitka důvodnou není,
neboť k takovému přezkumu krajským soudem nebyly dány důvody. Podle §75 odst. 2 s. ř. s.
je rozsah přezkumné činnosti soudů rozhodujících ve správním soudnictví o žalobách
proti rozhodnutím správních orgánů vymezen žalobními body, nad které nelze zásadně soudní
přezkum realizovat. Neučinil-li stěžovatel otázku rozsahu podkladů rozhodnutí ani přesnost
a úplnost skutkových zjištění žalovaného předmětem přezkumu, když se omezil toliko
na nesouhlas s rozhodnutím žalovaného, tj. nesouhlas s tím, jak žalovaný „věcně“ rozhodl,
což krajský soud se značnou mírou příznivosti pro stěžovatele posoudil jako námitku
směřující do zákonnosti postupu žalovaného při aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
(tedy ve skutečnosti do důvodnosti aplikace tohoto ustanovení), pak nebylo důvodu,
aby krajský soud svoji přezkumnou činnost realizoval ve vztahu k dodržení procesních
předpisů. Dovodil-li krajský soud na základě žalovaným zjištěného skutkového stavu
důvodnost aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, pak se nutně musel zabývat otázkou,
zda takový závěr vyplývá ze skutkových zjištění, jak je učinil žalovaný. Dospěl-li
přitom k tomu, že takový závěr na základě těch skutkových zjištění, jak je učinil žalovaný,
učinit lze, pak tímto zjištěním byl naplněn rámec přezkumu, jak jej stěžovatel vymezil
v žalobě.
Pokud dále stěžovatel namítá, že v dosavadním řízení navíc nebylo zkoumáno,
zda Ukrajina je státem, který splňuje podmínky definice třetí bezpečné země, a že krajský
soud se navíc nevypořádal s definicí pronásledování ani s otázkou zjevné bezdůvodnosti
stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, pak ani těmto námitkám nelze přisvědčit.
Pokud totiž podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná tehdy, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a dovodil-li z obsahu
stěžovatelovy žaloby, jak shora uvedeno, že stěžovatel směřuje do zákonnosti aplikace
tohoto ustanovení, pak nebylo důvodu zabývat se otázkou, zda je Ukrajina státem splňujícím
podmínky definice třetí bezpečné země či nikoli. Tato otázka by byla podstatnou tehdy,
pokud by žalovaný své rozhodnutí opřel o §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Tak tomu však v daném případě nebylo. Pokud jde o otázku pronásledování v zemi
stěžovatelova původu, touto otázkou se krajský soud v rozsahu, jak bylo třeba s ohledem
na obsah a rozsah žalobních bodů uplatněných stěžovatelem (důvodům nezákonnosti
rozhodnutí žalovaného, jež stěžovatel v jeho rozhodnutí spatřoval), zabýval. Sám stěžovatel
v žalobě nesprávný výklad pojmu pronásledování či jiná pochybení při jeho aplikaci
nenamítal, a tedy aproboval-li krajský soud při přezkumu zákonnosti aplikace §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu závěry žalovaného, a tím potvrdil závěr o zjevné bezdůvodnosti
stěžovatelovy žádosti, neboť ta jediná je pro aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
rozhodující, nebylo třeba, aby se této otázce věnoval odděleně a samostatně. Stěžovatel
ostatně ani nyní v kasační stížnosti neuvádí, jak se měl krajský soud s definicemi
pronásledování i zjevné bezdůvodnosti stěžovatelovy žádosti dále a podrobněji ve vztahu
k žalobním bodům podaným stěžovatelem krajskému soudu vypořádávat. Ani v této části
tedy není kasační stížnost důvodná.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud, stejně jako žalovaný, se nezabýval tím,
zda v případě stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu. Z hlediska posouzení této námitky se musí Nejvyšší správní soud nutně nejprve
zabývat otázkou, zda krajský soud přistoupil k aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
důvodně, neboť jen tak může posoudit, zda bylo třeba zabývat se splněním podmínek
pro udělení azylu podávaných z §13 a §14 zákona o azylu či nikoli. Podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná tehdy,
jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště (písm. b/).
Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení setrval na konstataci důvodů, pro které o azyl
požádal, směřujících k legalizaci pobytu v České republice a k vydělání peněžních prostředků
na vrácení dluhu věřiteli stěžovatele, pak tato tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohl
být v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
ani že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Stěžovatel neuvedl, že by hodlal uplatňovat politická práva, že by mu v tom bylo bráněno
a že by dokonce byl za jejich uplatňování pronásledován. Stěžovatel rovněž nepoukazoval
na skutečnosti, které by jakkoli mohly odůvodnit jeho případné obavy z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. V takovém případě tedy byly zřetelně dány
důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Posoudil-li tuto právní otázku krajský
soud shodně, pak v tomto jeho posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává.
Dospěl-li přitom krajský soud k závěru, že aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byla
důvodná, neměl se samostatně zabývat splněním podmínek podávaných z §13 a 14 zákona
o azylu, což také nečinil. Pokud totiž nebyly s ohledem na stěžovatelova tvrzení učině ná
v průběhu správního řízení samostatně posuzovány důvody podle §12 zákona o azylu, toliko
bylo shledáno, že stěžovatel neuvedl ničeho, co by svědčilo o tom, že by byť jen mohl být
vystaven pronásledování, jak má na mysli §12 zákona o azylu, což je závě r pro aplikaci §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu dostačující, nebylo důvodu posuzovat splnění podmínek
podávaných z §13 ani §14 zákona o azylu. Pro rozhodování žalovaného o udělení azylu
z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je určující z ávěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s odkazem na §16 odst. 1 písm. g) zákona samostatně zjišťovány nejsou, a proto krajský soud
nepochybil, pokud se jimi vůbec nezabýval. Ze všech právě uvedených důvodů
není stěžovatelova námitka absence posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle §13
a §14 zákona o azylu důvodnou.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již samostatně
nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání jejího odkladného účinku.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl k jeho žádosti pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát. JUDr. Věra Bedrníková po svém ustanovení usnesením krajského soudu
č. j. 62 Az 3/2004 - 32 ze dne 23. 6. 2004 žádný úkon právní služby neučinila,
a proto jí odměna nebyla přiznána. Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal
odměnu advokátovi Mgr. Karlu Benešovi, který byl stěžovateli následně ustanoven usnesením
krajského soudu č. j. 62 Az 3/2004 - 40 ze dne 16. 7. 2004, a sice ve výši 1075 Kč (jeden
úkon právní služby ve výši 1000 Kč a jeden režijní paušál ve výši 75 Kč podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení - §11 odst. 1 písm. b/ advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu