ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.323.2004
sp. zn. 6 Azs 323/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. S . – O., zastoupen Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem, se sídlem Brno,
Joštova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 1076/2003 -
23 ze dne 27. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalovanému se ne při zná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ostravě č. j. 24 Az 1076/2003 - 23 ze dne 27. 5. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2808/VL - 10 - HA08 - 2002 ze dne 3. 2. 2003,
kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že důvody, které jej vedly k odchodu ze země
jeho původu, jsou pro udělení azylu dostatečnými. Stěžovatel odešel ze země svého původu
ze zdravotních důvodů (astma způsobené drsným mongolským klimatem) a z obav o svůj
život a o život své manželky. Stěžovatel zranil soupeře v boxu, který zraněním podlehl.
Soupeřův bratr ukradl stěžovateli v Rusku doklady, ten to nahlásil na ruské policii,
avšak bratrovi zemřelého se podařilo utéct. Následně byl odsouzen, ale stěžovateli vyhrožuje,
že dokud bude živ, bude stěžovatele pronásledovat. Stěžovatel se za této situace rozhodl
požádat o pracovní vízum, které mu bylo uděleno, následně však nebylo prodlouženo
a stěžovatel přišel o práci. Kromě toho stěžovatel namítá, že správní řízení před žalovaným
trpělo vadami, pro které měl jeho rozhodnutí krajský soud zrušit nebo vyslovit jeho nicotnost.
Stěžovateli nebyla dána možnost, ab y se vyjádřil k podkladům, na základě kterých žalovaný
rozhodoval, navíc rozhodnutí žalovaného vykazuje vady podle §47 odst. 5 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nebylo podepsáno oprávněnou
osobou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž žádá, aby jím podané
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na závěru, že důvody st ěžovatelem uváděné
nelze podřadit pod azylově relevantní důvody a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel
již od počátku správního řízení před žalovaným uváděl skutečnosti, jakými nyní argumentuje
v kasační stížnosti. Poukazoval na své potíže s bratrem osoby, které stěžovatel při boxu
způsobil smrtelné zranění, na vyhrožování z jeho strany a ze strany jeho přátel, na své
poškození v důsledku prokletí šamanů, také uváděl své zdravotní problémy. V České
republice žije od roku 1997, o azyl požádal dle svého vyjádření z důvodu legalizace pobytu.
Žalovaný dospěl k závěru, že tyto důvody nejsou těmi, pro které by měl být stěžovateli azyl
udělen, a v tomto směru vydal dne 3 . 2. 2003 své rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud dále
zjistil z obsahu soudního spisu, stěžovatel toto rozhodnutí napadl žalobou, ve které namítal
porušení jednotlivých procesních ustanovení správního řádu, podle nichž bylo vedeno správní
řízení před žalovaným, když se omezil na citaci příslušných ustanovení, jejichž porušení
namítal, a dále porušení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel dle jeho názoru splňoval
podmínky pro udělení azylu, a to minimálně pro konstataci existence překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Krajský soud však stěžovatelovu žalobu zamítl. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 2. 7. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 8. 7. 2004.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost
kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační důvody, pak stěžovatel for málně sice uvádí
kasační důvody podávané z §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s, svá tvrzení pod tato jednotlivá
ustanovení však nesubsumuje. Podle obsahu kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud
dovodil, že tvrdí-li stěžovatel, že důvody, které jej vedly k odchodu ze země jeho původu,
jsou pro udělení azylu dostatečnými, přitom jde o zdravotní důvody a obavu z pronásledování
soukromými osobami v zemi svého původu (bratrem zemřelého boxera a jeho přáteli),
pak zřetelně směřuje k tvrzené nezákonnosti rozsudku krajského soudu, a tedy ke kasačnímu
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Námitky vad řízení před žalovaným, tj. tvrzení,
že stěžovateli nebyla v průběhu správního řízení před žalovaným dána možnost,
aby se vyjádřil k podkladům, na základě kterých žalovaný rozhodoval, a že rozhodnutí
žalovaného nebylo podepsáno oprávněnou osobou, Nejvyšší správní soud podle jejich obsahu
podřadil pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o posléze uvedený kasační důvod opírající se o §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., pak vada řízení před žalovaným může být podle §103 odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4
s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti přípustně namítána pouze tehdy, pokud již byla neúspěšně
namítána v předchozím řízení před krajským soudem. Namítá-li nyní stěžovatel procesní
pochybení, jichž se měl žalovaný v průběhu správního řízení dopustit tím, že mu v průběhu
správního řízení nedal možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, tato námitka odpovídá té,
kterou stěžovatel uplatnil již v řízení před krajským soudem, a je tedy nyní přípustná.
Pokud jde však o námitku směřující do absence podpisu oprávněné osoby, ta nebyla
u krajského soudu uplatněna v řádné lhůtě, jak krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl.
Pokud by se ovšem tato skutečnost ukázala pravdivou, absence podpisu oprávněné osoby
by přivodila nicotnost rozhodnutí žalovaného, jíž by soud musel vyslovit ex offo i nad rámec
stěžovatelovy argumentace. Proto se i touto otázkou musí Nejvyšší správní soud nyní zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky
je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci
právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak
správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně
použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu),
ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu. Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy
žaloby o to, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by nasvědčov aly tomu, že by v zemi
svého původu byl vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, použil
správný právní předpis a správnou právní normu a nesprávnosti se nedopustil
ani při interpretaci. Opírá-li totiž stěžovatel svoji žádost o azyl toliko o své potíže zdravotního
charakteru a potíže se soukromými osobami, a tuto skutečnost ostatně výslovně potvrzuje
i v kasační stížnosti, pak nejde o pronásledování ze strany státu, ať již přímé či nepřímé,
a důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nemohou být splněny. Krajský soud
tedy konstatací tohoto závěru při posuzování právní otázky důvodů pro udělení azylu
nepochybil. Ani ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou existence důvodů
pro konstataci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud žádnou
nesprávnost neshledává. Stěžovatel žádné konkrétní důvody svědčící existenci překážky
vycestování v žalobě neuvedl a zabýval-li se jimi žalovaný a shledal-li jeho závěr krajský
soud správným, ani takovému jeho postupu nelze ničeho podstatného vytknout.
V těchto právních otázkách tedy krajský soud použil správný právní předpis a v jeho rámci
správnou právní normu, přitom nesprávnosti se nedopustil ani při výkladu. Z těchto důvodů
nelze první ze stěžovatelových námitek přisvědčit.
Vyjadřoval-li se Krajský soud v Ostravě dále k azylovým důvodům podle §14 zákona
o azylu, činil tak nad rámec, jímž byla jeho přezkumná činnost s ohledem na žalobní body
vymezena. Stěžovatel totiž namítal porušení §12 zákona o azylu, resp. splnění azylových
důvodů podle §12 zákona o azylu, nikoli azylových důvodů podle §14 zákona. Namítá-li
tedy stěžovatel nyní v kasační stížnosti splnění důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu a neuplatnil-li tuto námitku již v řízení před krajským soudem, ač mu v tom nic
nebránilo, v této části je jeho kasační stížnost podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou
a Nejvyšší správní soud se touto dílčí námitkou zabývat nemůže.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, podle níž neměl možnost vyjádřit se ve správním
řízení k podkladu rozhodnutí a jíž stěžovatel směřuje ke kasačnímu důvodu podávanému
z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak toto jeho tvrzení nemá oporu v obsahu správního spisu.
Z přílohy k protokolu o pohovoru, který se konal dne 10. 1. 2003, vyplývá, že žalovaný sdělil
stěžovateli, jaké podklady má k dispozici. Stěžovatel se nechtěl seznámit s jejich obsahem,
ani se k nim nehodlal vyjádřit, ani nenavrhoval jejich doplnění. Z toho tedy vyplývá,
že možnost ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu stěžovateli dána byla. Dospěl-li krajský
soud k témuž závěru, pak nebylo důvodu ke zrušení rozhodnutí žalovaného a tato námitka
je tedy nyní nedůvodnou.
Konečně pokud jde o nicotnost rozhodnutí žalovaného z důvodu absence podpisu
oprávněné osoby na rozhodnutí žalovaného, ani v této otázce Nejvyšší správní soud žádné
pochybení krajského soudu neshledává. Nicotnost (neexistenci) správního aktu totiž způsobují
jen takové vady řízení, které mají za následek, že o správním aktu nelze v daném případě
vůbec hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívají v rozhodování absolutně
nekompetentního orgánu, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem
rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy.
Namítanou vadu formy rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla
založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Ve správním spisu je totiž založeno vyhotovení rozhodnutí,
které je řádně podepsáno oprávněnou osobou. Není tak ve skutečnosti pochyb o tom,
že rozhodnutí skutečně vydal ředitel odboru azylové a migrační politiky, tedy osoba k jeho
vydání oprávněná. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu na tom vyhotovení
rozhodnutí, jež bylo stěžovateli doručeno, za situace, že součástí správního spisu
je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné,
nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení všech stěžovatelem řádně
uplatněných námitek, a nad jejich rámec také na základě posouzení skutečností, jež by mohly
přivodit nicotnost rozhodnutí žalovaného, uzavírá, že v posouzení právních otázek krajským
soudem neshledal nesprávnost, jež by mohla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí, neshledal
vady řízení před žalovaným, pro které by měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit,
ani neshledal nicotnost rozhodnutí žalovaného.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu