ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.340.2004
sp. zn. 6 Azs 340/2004 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob c ů: a) L. T., b) nezl. Y. T., zastoupen žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, oba
zastoupeni Mgr. Janou Hansalanderovou, advokátkou, se sídlem Husovo nám. 22, Rakovník,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1112/CU - 06 - P13 - 2001 ze dne 25. 3. 2003, v řízení o
kasační stížnosti žalobců sub. a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az
553/2003 - 43 ze dne 9. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Mgr. Janě Hansalanderové, advokátce, se sídlem Husovo nám. 22, Rakovník,
se př i z ná v á odměna za zastupování žalobců ve výši 1750 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 3. 2003, č. j. OAM - 1112/CU - 06 - P13 - 2001,
nebyl žalobcům (dále jen „stěžovatelé“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), s tím, že se na ně nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný
uvedl, že Ukrajinu stěžovatelka opustila ještě před narozením nezletilého stěžovatele, protože
následovala svého manžela a cítila se být ohrožena ze strany vyděračů, měla finanční potíže
a neměla práci, což nelze výše uvedeným ustanovením zákona o azylu podřadit.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
ve které uvádí, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho
vydal nezákonné rozhodnutí. Dále rozvedla, že její syn Y. se má v ČR podrobit vážné operaci,
ona sama nemá na Ukrajině kde bydlet a cítí se ohrožena na životě místní mafií. Ve vlasti by
byla pronásledována jako příslušnice blíže nespecifikované sociální skupiny. Zároveň
vyslovila žádost o projednání případného udělení azylu dle §14 zákona o azylu.
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelů
zamítnuta jako nedůvodná. Soud se v odůvodnění svého rozsudku přiklonil k názoru
žalovaného, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že byla
ve vlasti pronásledovaná z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu či že má z takového
pronásledování důvodné obavy. Za pronásledování nelze podle něj považovat případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají a čelí jim,
nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt. K udělení azylu z humanitárních důvodů
soud uvádí, že na jeho udělení není právní nárok a je na posouzení správního orgánu, nakolik
konkrétní okolnosti uváděné žadatelem o udělení azylu posoudí jako okolnosti hodné
zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Praze. Uvádí, že jsou v zemi původu ohroženi na životě.
Namítají, že v jejich případě byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu ve smyslu
§14 zákona o azylu a správní orgán nevedl řízení řádně, nedostatečně zjistil skutkový stav
a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Citují rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a dále příručku k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků vydanou Vysokým komisařem pro uprchlíky v lednu 1992.
Stěžovatelé tak namítají nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), a vady řízení před správním orgánem dle §103 odst. 1 písm. b),
přičemž pro tyto vytýkané vady měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit. Tato tvrzení
nalézají svoji oporu ve stěžovatelčiných tvrzeních, kterými proti rozhodnutí žalovaného
brojila již v žalobě. Jsou tedy tato tvrzení nyní namítána podle 104 odst. 4 s. ř. s. přípustně.
Kasační stížností se tedy Nejvyšší správní soud mohl zabývat.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její důvodnost, protože
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy.
Stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Při posuzování námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. došel zdejší soud k závěru,
že soud ani správní orgán nepochybil, neboť aplikoval správní právní předpis, který správně
po právní stránce vyhodnotil a na základě toho došel k závěru, že stěžovatelé podmínky §12
zákona o azylu nesplňují. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
na svou konstantní judikaturu, podle které skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není
bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani
důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona). Není proto důvodná
námitka stěžovatelky, že tato skutečnost měla být zohledněna při rozhodování o udělení azylu
podle uvedených ustanovení. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatelka sama sebe
označovala za příslušnici na Ukrajině ohrožené sociální skupiny, tuto však nijak blíže
nespecifikovala. Určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou
společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného,
nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských
práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří.
I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení
azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího
vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země,
případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou
neschopné zajistit účinnou ochranu (srov. rozsudek publikovaný pod číslem 364/2004 Sb.
NSS). Žádnou z výše uvedených podmínek však stěžovatelé nesplňují a žalovaný nepochybil,
když stěžovatelům azyl neudělil.
K námitce stěžovatelů, že správní orgán a posléze i krajský soud nesprávně zhodnotil
možnosti pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, zdejší soud
konstatuje: Podle tohoto ustanovení lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nemá žadatel
o azyl na udělení tohoto udělení azylu subjektivní právo (právní nárok).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti
svědčící o překročení mezí správního uvážení správním orgánem nebo o jeho zneužití, neboť
žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatelů a důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu neshledal. I tato námitka stěžovatelů tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud konečně neshledal pochybení krajského soudu při aplikaci §91
zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení neplatí povinnost ukončit pobyt, pokud by byl
cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo
jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu,
není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně
samostatnosti. Stěžovatelé neuvádí žádný důvod, který by směřoval k závěru, že budou
ve vlasti ohroženi z důvodů uvedených v §91 citovaného zákona. Jelikož jak správní orgán,
tak i krajský správně zjistil, že v případě stěžovatelů není dána překážka vycestování dle §91
zákona o azylu, neboť v řízení nebyly zjištěny a ani z kasační stížnosti žádné skutečnosti
nevyplývají, které by k tomuto závěru vedly, nelze jim ani v tomto směru vytknout žádné
pochybení. I tato námitka stěžovatelů je proto nedůvodná.
Pro všechny výše uvedené závěry si správní orgán opatřil dostatek podkladů,
které jsou součástí spisu, a tím zjistil dostatečně a přesně skutkový stav věci. V řízení
před žalovaným Nejvyšší správní soud neshledal žádné vady vytýkané stěžovateli v žalobě
i kasační stížnosti, a proto neshledal důvodným ani kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než kasační
stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 ve spojení s §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, ostatně mu
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Odměna právní zástupkyni stěžovatelů, která jim byla ustanovena k jejich žádosti
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2004, č. j. 46 Az 553/2003 - 65, byla
stanovena za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení a poradě s dvěma
klienty na základě §12 odst. 4, §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 1000 Kč (snížených o 20 %) za každou zastupovanou osobu. Výše hotových výdajů
byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž za jeden úkon právní služby
ve výši po 75 Kč, celkem tedy 1750 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne js ou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu