ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.341.2004
sp. zn. 6 Azs 341/2004 – 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
stěžovatelky: R. L., zastoupena Mgr. Alešem Hájovským, advokátem, se sídlem nám.
Republiky 57, Tachov, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2004, č. j. 60 Az 119/2003 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne při znává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 5. 11. 2001,
č. j. OAM - 515/VL - 07 - OL3 - 2001, byl zamítnut návrh stěžovatelky na zahájení řízení
o udělení azylu jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“), a dále bylo rozhodnuto, že účastník řízení nesplňuje
důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2, §14 zákona o azylu, a že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podala
stěžovatelka rozklad, o němž rozhodl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 25. 6. 2003,
č. j. OAM - 1617/AŘ - 2002, tak, že napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu potvrdil ve všech částech výroku
a rozklad zamítl.
Proti rozhodnutí ministra vnitra podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu, v níž
namítla, že její žádost o udělení azylu neměla být odmítnuta jako zjevně nedůvodná a správní
orgán se měl důkladně zabývat vlastními důvody, pro něž požádala Českou republiku
o ochranu formou azylu. Uvedla, že v době kdy podávala žádost o azyl v České republice
bylo v platnosti znění zákona, podle něhož se za třetí bezpečnou zemi nepovažovala země
tranzitní. Dále uvedla, že opustila svou zemi původu s úmyslem požádat o azyl v České
republice, nikoliv v Polsku, aniž by v té době mohla znát ustanovení českého azylového
zákona o tzv. třetí bezpečné zemi.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 60 Az 119/2003 - 17 ze dne
20. 5. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutkovým
základem rozhodnutí správních orgánu obou stupňů je zjištění, že stěžovatelka do České
republiky přicestovala přes území Polska, tedy bezpečné třetí země, kde měla možnost
požádat o azyl, ale neučinila tak, aniž by k tomu měla závažné objektivní důvody. Uvedená
skutková zjištění stěžovatelka nezpochybnila ani v žalobě. Vzhledem k námitce stěžovatelky
o pouhém tranzitu Polskem a poukazu na právní úpravu třetí bezpečené země v době podání
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu se krajský soud zabýval podrobně výkladem
ustanovení §2 odst. 2 zákona o azylu, účinného v době od 1. 1. 2000 do 31. 1. 2002. Poukázal
na to, že uvedené ustanovení obsahovalo výjimku, podle níž třetí bezpečnou zemi není stát,
jehož územím cizinec pouze projížděl. Při hodnocení povahu tranzitu stěžovatelky přes území
Polska se krajský soud opřel o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, podle kterého je nutno pojem „projíždění“ interpretovat restriktivním
způsobem. Podstata a smysl azylového řízení jsou založeny na principu, že cizinec
pronásledovaný ve své vlasti má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou
příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva
a svobody. Subjektivní právo na azyl však není právem vybrat si zemi, v níž bude chtít setrvat
a právo azylu uplatnit. Vzhledem k uvedeným skutečnostem není podle názoru krajského
soudu pochyb, že stěžovatelka v Polsku přišla při celní kontrole do styku s polskými státními
orgány, měla zastávky na občerstvení a mohla tudíž o azyl požádat. Stěžovatelka přes území
Polska nejen pouze projížděla, jak má na mysli §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, účinného
v době podání žádosti, ale určitou dobu zde setrvala, přičemž doba a okolnosti případu
umožňovaly podání žádosti o azyl. Správní orgán přitom shromáždil dostatečné množství
podkladů a zpráv, ze kterých správně vyvodil závěr, že Polsko je bezpečnou zemi, kde jsou
dodržována základní práva a svobody, nedochází k pronásledování, mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení či trestu. Krajský soud proto ani v tomto žalobním bodu nemohl
dát stěžovatelce za pravdu.
Konečně krajský soud uvedl, že posuzovat skutečnosti stěžovatelkou uváděné
z pohledu důvodu, pro nějž by bylo možné azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 či §14 zákona
o azylu udělit, není správní orgán povinen (ani oprávněn) v situaci, kdy mu naopak zákon
o azylu výslovně ukládá zamítnout podaný návrh jako zjevně nedůvodný pro některý
z důvodů uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, tedy i z důvodů uvedeného v §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu, jak správní orgán učinil v případě stěžovatelky. Proto také krajský
soud uvedl, že považuje za nadbytečný výrok správního orgánu o nesplnění podmínek
pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka dne 8. 6. 2004
kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především uvedla, že o azyl žádala zejména z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, neboť na území Ukrajiny se necítila bezpečně a jednáním
státních orgánů byla diskriminována. Z tohoto důvodu bylo nemožné i získat zaměstnání a tak
se hmotně zabezpečit a zároveň ztratila i možnost bydlení. Je toho názoru, že správní orgán,
a taktéž i soud, si měl vyžádat podklady z místa jejího bydliště dotazem, zda tvrzení,
která uvádí, odpovídají skutečnosti. Správní orgán podle jejího názoru velmi povrchně
posoudil podmínky podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Domnívá se, že správní orgán
před vydáním rozhodnutí nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, což samozřejmě v sobě
zahrnuje i podmínky, které by byly relevantní k udělení azylu. Závěrem stěžovatelka
požádala, aby soud znovu zvážil důvody uvedené ve stížnosti a v žalobě zejména k ustanovení
§14 zákona o azylu. Uvedla, že si je vědoma, že na udělení azylu z humanitárních důvodů
není právní nárok, je však toho názoru, že právě azyl z humanitárních důvodů lze v jejím
případě použít, poněvadž v případě jeho udělení bude schopna hmotně zabezpečovat nejen
sebe, ale i svoji rodinu, a to způsobem odpovídajícím demokratickému státu, což v případě
Ukrajiny není možné.
Po doplnění kasační stížnosti z 15. 7. 2004 stěžovatelka uvedla, že uplatňuje důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
neboť má za to, že správní orgán při svém rozhodování vycházel z nedostatečných informací
a podkladů pro své vlastní rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v daném případě byl skutečný
stav věci zjištěn dostatečně a postup podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu odůvodňoval.
Žalovaný proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud při tom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatnila stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle
něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízeních před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit.
Správní orgán návrh stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodný
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (stěžovatelka v kasační stížnosti z neznámých
důvodů uvádí, že správní orgán velmi povrchně posoudil podmínky podle §16 odst. 1
písm. g/ zákona o azylu), takže nebylo důvodu, aby zjišťoval stav právního postavení
stěžovatelky na Ukrajině, zejména diskriminaci její osoby z důvodů jejich názorů na poměry
na Ukrajině, jak na to stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje. Pokud jde o projíždění
stěžovatelky Polskem, touto otázkou se krajský soud dostatečným způsobem zabýval
a na jeho výstižné odůvodnění Nejvyšší správní soud odkazuje. K tomu lze pouze dodat, že
pojem „projíždí“ příslušnou zemí ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ve znění
účinném do 31. 1. 2002, je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu podstaty a smyslu celého
azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný
za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy
již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou
garantována jeho základní práva a svobody. Tou je zřejmě zpravidla tzv. bezpečná třetí země
ve smyslu §2 zákona o azylu. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec
bezpečnou třetí zemi pouze projížděl, je skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl reálnou
možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou
ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však právem vybrat si zemi, ve které
žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
K otázce udělení azylu podle §14 zákona o azylu se krajský soud rovněž
vyčerpávajícím způsobem vyjádřil a zejména správně poukázal na to, že správní orgán
nadbytečně rozhodl o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle uvedeného ustanovení.
Pokud je žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nelze totiž současně rozhodovat
o splnění podmínek podle §12 zákona o azylu a na místě není ani výrok podle §13 a §14
zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o ustanovení §12 zákona
o azylu. Pokud tedy v případě stěžovatelky výrok podle §14 zákona o azylu nepřicházel
v úvahu, nemůže se stěžovatelka na soudu domáhat, aby zvážil důvody pro udělení azylu
z humanitárního důvodu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže považoval
rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu