ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.342.2004
sp. zn. 6 Azs 342/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: A. Š ., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem
Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 34/2004 - 30 ze dne 11. 6. 2004
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 59 Az 34/2004 - 30 ze dne 11. 6. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 82/LE - B02 - B03 - 2004 ze dne 16. 2. 2004, kterým byla
zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení otázky, a sice v tom, zda je
možno na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova
žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel popisuje situaci, v níž
opouštěl zemi svého původu, zejména uvádí, že začal být pronásledován pro svoji kurdskou
národnost. Stěžovatel v této souvislosti dovozuje, že je u něj dán důvod k udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu. Na základě právě uvedeného stěžovatel namítá kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Kromě toho stěžovatel namítá i vady řízení před žalovaným, který neprovedl
dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno spravedlivě
rozhodnout. Žalovaný nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu. Dále stěžovatel s odkazem na §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud posoudil nesprávně právní otázku, zda správní
řízení předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Navíc stěžovatel namítá
nesprávné posouzení splnění podmínky překážky vycestování, neboť stěžovateli v případě
návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, přitom bude-li zjištěno,
že v České republice požádal o udělení azylu, bude podroben persekuci. Ze všech shora
uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel navrhuje přiznání
odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ponechal kasační stížnost bez vyjádření.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení této
právní věci rozhodné skutečnosti: stěžovatel opustil zemi svého původu v lednu 2004, neboť
v oblasti, ze které pochází, po válce nikdo nežije a stěžovatel tam neměl co dělat. U dcery žít
nemohl, proto přicestoval do České republiky. Odtud vycestoval do Rakouska, kde byl
zadržen tamními policejními orgány, které jej vrátily zpět do České republiky. Důvodem
žádosti o udělení azylu je skutečnost, že nemá kde žít, umí však pracovat a chtěl by žít
v České republice. V zemi svého původu měl problémy s policejními orgány v roce 1977
a s Ázerbajdžánci v roce 1979; ti jej zbili pálkou, protože byl Kurd. V případě návratu
do země svého původu se ničeho neobává, ale byl by tam sám a nechce se tam vrátit.
Žalovaný stěžovatelovu žádost zamítl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť
dospěl k závěru, že byla podána zjevně nedůvodně. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, v níž uvedl, že zemi svého
původu byl nucen opustit v důsledku mimořádně tíživých životních okolností a s vědomím
bezvýchodnosti své situace. Stěžovatel uvedl, že si vědom toho, že důvody, pro které žádal
o udělení azylu, neodpovídají podmínkám stanoveným pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a požádal o posouzení možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu, a sice s ohledem na svoji tíživou životní situaci. Po lhůtě pro podání žaloby,
dne 11. 3. 2004, pak své podání doplnil námitkami směřujícími do procesních pochybení
žalovaného a do nesprávného posouzení podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Následně dne 22. 3. 2004 opět učinil stěžovatel vůči soudu další podání, kterým
popisoval situaci, za které zemi svého původu opouštěl. Krajský soud tedy v rámci řádně
uplatněného žalobního bodu posoudil toliko stěžovatelovu situaci ve vztahu k otázce
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a dospěl k závěru, že způsob, jakým
se žalovaný s ohledem na důvod zamítnutí stěžovatelovy žádosti s touto otázkou vypořádal,
byl dostačujícím, resp. dokonce nadbytečným. Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 30. 6. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 14. 7. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o kasační důvody a jejich přípustné uplatnění, k těm Nejvyšší
správní soud předesílá, že kasační stížnost směřuje proti rozhodnutím krajských soudů, přitom
stěžovatel v ní může namítat toliko skutečnosti, jimiž ve skutečnosti míří na způsob, jakým
krajský soud rozhodl o námitkách, jež byly proti předchozímu rozhodnutí žalovaného
uplatněny v žalobě, přitom stěžovatelova tvrzení musí být subsumovatelná pod některý
z kasačních důvodů podávaných z §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s., jinak je kasační stížnost
podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatel míří na kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že k asační
stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky, a sice v tom, zda je možno
na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost
o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně, pak tato jeho námitka není důvodnou proto,
že krajský soud se správností aplikace §16 odst. 1 písm. g) s. ř. s. nezabýval, neboť tato
otázka nebyla učiněna předmětem jeho přezkumu. Domáhal -li se stěžovatel toliko přezkumu
závěru žalovaného ohledně neudělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu, aniž by nedůvodnost žádosti ve vztahu k §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byla
stěžovatelem v žalobě namítána, pak krajský soud postupoval správně, když se vyslovil toliko
k rozsahu přezkumu úvahy žalovaného v případech aplikace §14 zákona o azylu a když
následně úvahu žalovaného ohledně §14 zákona o azylu označil za nadbytečnou.
Nezabýval-li se tedy krajský soud otázkou splnění podmínek pro aplikaci §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, pak se nemohl dopustit nezákonnosti při posuzování této otázky. Tato
stěžovatelova námitka je tedy nedůvodná.
Pokud stěžovatel dovozuje, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, pak v této části kasační stížnosti musí Nejvyšší správní soud aplikovat §104
odst. 4 s. ř. s. a tuto část kasační stížnosti označit za nepřípustnou. Námitka splnění podmínek
pro udělení azylu totiž mohla být namítána již v řízení před krajským soudem, avšak nebyla
(stěžovatel dokonce výslovně prohlásil, že si nesplnění této podmínky je vědom).
Neuplatnil-li tedy stěžovatel tuto námitku již v řízení před krajským soudem, ač ji uplatnit
mohl, nemůže se touto námitkou nyní Nejvyšší správní soud zabývat.
Obdobný závěr Nejvyšší správní soud konstatuje i ohledně další stěžovatelovy
námitky, jíž je námitka vad řízení před žalovaným, který dle stěžovatele neprovedl dostatečné
dokazování a nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu. Je -li podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou mimo jiné kasační stížnost, která se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno (tedy před krajským soudem),
ač tak učinit mohl, přitom v uplatnění této námitky stěžovateli nic nebránilo, ani v této části
není kasační stížnost přípustnou a Nejvyšší správní soud se ani tuto námitkou nemohl
zabývat.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou, pak tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje proti rozsahu přezkumu,
jak jej provedl krajský soud (a nelze tedy aplikovat shora podané pravidlo vyplývající z §104
odst. 4 s. ř. s. ohledně možnosti uplatnění této námitky již v řízení před krajským soudem),
není však důvodnou. V žalobě stěžovatel žádné procesní vady nenamítal (stalo se tak až
podáním ze dne 11. 3. 2004, které bylo učiněno až po lhůtě 15 dnů k podání žaloby stanovené
v §32 odst. 1 zákona o azylu, na níž odkazuje §71 odst. 2 s. ř. s., která uplynula dne
10. 3. 2004) a krajský soud, jehož přezkumná činnost je podle §75 odst. 2 s. ř. s.
determinována včas uplatněnými žalobními body, se tedy touto otázkou zabývat neměl.
Neučinil-li stěžovatel otázku procesních pochybení předmětem přezkumu krajským soudem,
pak se touto otázkou krajský soud nezabýval a zabývat ani neměl, a tedy ne mohl tuto právní
otázku posoudit nesprávně, jak nyní stěžovatel namítá. Tato námitka stěžovatele tedy není
důvodnou.
Totéž lze konstatovat ohledně poslední stěžovatelovy námitky, která směřuje
do nesprávného posouzení splnění podmínky překážky vycestování krajským soudem.
Neučinil-li stěžovatel otázku překážky vycestování předmětem přezkumu krajským soudem,
pak se touto otázkou krajský soud nezabýval a zabývat ani neměl. V takovém případě ani tuto
právní otázku nemohl krajský soud posoudit nesprávně, jak nyní stěžovatel namítá. Ani tato
námitka tedy není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není zčásti přípustná a zčásti důvodná. V nepřípustné části se Nejvyšší
správní soud kasační stížností nezabýval (§104 odst. 4 s. ř. s.) a ve zbylé části ji jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení, které
by přesáhly běžné náklady jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 7 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. nebyla
přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu