ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.348.2004
sp. zn. 6 Azs 348/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci
stěžovatele: G. A., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45,
Praha 1, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 5. 2004, č. j. 6 Az 12/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne při znává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 17. 12. 2003,
č. j. OAM - 6363/VL - 10 - P15 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevtahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného
zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že stěžovatel zemi původu
(Etiopii) opustil v roce 1987 za účelem studia. V roce 1996 mu skončila platnost cestovního
dokladu, kterou mu na Etiopské ambasádě odmítli z neznámého důvodu prodloužit. Důvodem
jeho žádosti o udělení azylu je tudíž potřeba získat doklady a legalizovat si tak pobyt
na území České republiky. Správní orgán vyšel z toho, že uvedené problémy stěžovatele
nejsou důvodem pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu, kterou
napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu. Stěžovatel namítl porušení ustanovení
§3 odst. 3, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3 správního řádu a dále porušení §14 a §91 zákona
o azylu. Stěžovatel se domnívá, že splňuje předpoklady pro udělení azylu z humanitárních
důvodů a dále se domnívá, že u něj existuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu, neboť v jeho zemi panují takové poměry, které mu nedovolují navrátit se tam zpět.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Az 12/2004 - 19 ze dne
24. 5. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem
uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit
a stěžovatel tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány žádné
překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťovaní byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit
podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Městskému soudu dále vytýká, že o věci rozhodl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení
jednání, přestože stěžovatel s tímto postupem nesouhlasil. Z odůvodnění napadeného
rozsudku není patrné, jakým způsobem byl zjištěn souhlas stěžovatele a jakým způsobem byl
vůbec vyzván a poučen. V tom stěžovatel spatřuje jak rozpor se zákonem, tak porušení
zákona při řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 2, 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud při tom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když stejně
jako v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu namítá vady řízení v řízení před správním
orgánem a to, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, nebo že při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon
v ustanoveních o řízeních před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Ve shodě s Městským soudem v Praze má Nejvyšší
správní soud za to, že žalovaný o žádosti stěžovatele na udělení azylu rozhodl na základě
dostatečně zjištěného skutečného stavu věci. Lze rovněž souhlasit s tím, že závěr rozhodnutí
žalovaného o tom, proč stěžovatelem uváděné důvody nezakládají nárok na udělení azylu
pak správní orgán na základě zjištěného skutečného stavu věci v souladu se zákonem o azylu,
dostatečně odůvodnil. V případě udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu,
ten lze udělit pouze v případě hodného zvláštního zřetele, přičemž zákon nestanoví podmínky
pro jeho udělení. Proto na něj není právní nárok a zůstává tak pouze na režimu správního
uvážení posoudit důvody žadatele o azyl. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný
zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu,
a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán
řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud sám
z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho
pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Důvodnou nebyla shledána ani stěžovatelova námitka, že nesouhlasil s tím,
aby v řízení před Městským soudem v Praze bylo rozhodováno bez nařízení jednání.
Stěžovatel dne 6. 4. 2004 převzal výzvu soudu, v níž byl poučen, že podle §51 odst. 1 s. ř. s.
může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím
souhlasí. Přitom se má za to, že souhlas byl udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou
týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním. V uvedené
lhůtě stěžovatel svůj nesouhlas s projednáním věci bez jednání neprojevil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl o vlastní kasační stížnosti,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu