ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.360.2004
sp. zn. 6 Azs 360/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce:
I. D ., zastoupen JUDr. Vladimírem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem Běluňská 258/68,
Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, č. j. 24 Az 2356/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne při znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Vladimíru Vlčkovi, CSc., se sídlem Běluňská 258/68,
Praha 9, se p ři znává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti
ve výši 2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 2501/VL - 07 - HA08 - 2003 ze dne
20. 11. 2003 nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena
překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím,
že stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by představovaly
pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy. Zmínil pouze drobné potíže s kazašskými
obyvateli jeho vlasti, problémy s bydlením a splácením dluhu na Ukrajině a dále snahu
o legalizaci pobytu v České republice. Žalovaný tak po zhodnocení stěžovatelových výpovědí
neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
v níž namítal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ukládajících procesní povinnosti správnímu orgánu. Tyto své námitky však nijak blíže
nekonkretizoval. Dále namítal porušení §12 a §91 zákona o azylu.
Rozsudkem uvedeného soudu ze dne 25. 3. 2004, č. j. 24 Az 2356/2003 - 25, byla
žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovateli azyl pro nesplnění podmínek zákona o azylu neudělil, jelikož jím uváděné
skutečnosti nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu z něho ve smyslu §12
tohoto zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry žalovaného o nesplnění podmínek
pro udělení azylu dle §13 a 14 a o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu. V jejím textu pouze znovu uvedl tvrzená porušení jednotlivých ustanovení správního
řádu a konstatoval, že při projednávání opravného prostředku došlo k pochybení. Zároveň
požádal o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů a přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Prostřednictvím ustanoveného zástupce dále doplnil, že žalovaný nezjistil
úplně a přesně skutkový stav vě ci při posuzování situace v Kazašské republice, zejména
s ohledem na diskriminaci některých národnostních menšin. Za pronásledování lze považovat
též opatření působící psychický nátlak nebo jiná podobná jednání, pokud jsou trpěna orgány
v zemi původu, a která se proto výrazně promítají v existenčních možnostech příslušníků
menšin. V této souvislosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s povrchním hodnocením situace
v Kazašské republice, tak jak je uvedeno v žalovaným použité informaci Ministerstva
zahraničních věcí České republiky, a odkázal na další četné materiály dokumentující stav
v Kazašské republice (např. materiály Amnesty International), z nichž vyplývá složitost
situace menšin ve stěžovatelově vlasti. Proto tvrdí, že došlo k vadám řízení spočívajícím
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nebyla dostatečně zjištěna
a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí žalovaného měl zrušit. Tím je dán kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a tedy kasační stížnost
je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítal porušení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato
skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené
rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný musí umožnit
žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení
o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Skutkový stav tak byl
zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatři l, jsou pro posouzení daného případu
dostačující.
Ke konkrétním námitkám vůči informacím českého Ministerstva zahraničních věcí
a případnému použití dalších informačních zdrojů zdejší soud konstatuje, že aby mohla být
tato námitka přípustně namítána a aby tak Nejvyšší správní soud mohl přistoupit k posouzení
její důvodnosti, musel by stěžovatel namítat nyní tutéž vadu řízení před žalovaným, jakou již
namítal v řízení před Krajským soudem v Ostravě. Pokud by ji namítal nově až nyní v řízení
o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud by se jí podle §103 odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4
s. ř. s. nemohl zabývat. Předpokladem přípustnosti námitky vůči postupu žalovaného
ve správním řízení nyní v řízení o kasační stížnosti je tedy uplatnění takové vady správního
řízení již v řízení před krajským soudem ve formě žalobního bodu. Žalobní body musí
podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které
žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné. Námitky,
o které nyní stěžovatel opírá kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., by věcně
mohly odpovídat té z obecně formulovaných námitek, kterou stěžovatel uplatnil v řízení
před krajským soudem a která směřovala do porušení §32 odst. 1 správního řádu, pokud
by tento poukaz na příslušné ustanovení správního řádu byl doplněn i skutkovými tvrzeními,
jež by odpovídala tvrzením, jež nyní stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti. Bylo-li
stěžovatelovo tvrzení ohledně porušení §32 odst. 1 správního řádu shledáno žalobním bodem,
pak námitky, které v tomto směru stěžovatel nyní uplatňuje v kasační stížnosti, takto obecně
vymezený žalobní bod zřetelně přesahují. Proto ohledně této námitky Nejvyšší správní soud
uzavírá, že se opírá o jiné důvody, a sice zřetelně konkrétněji vymezené, než které byly
uplatněny v řízení před Krajským soudem v Ostravě, ač v předcházejícím soudním řízení
uplatněny být mohly, a Nejvyšší správní soud se jí tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže
zabývat. V této části tedy Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené důvody tvrzené ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven k jeho žádosti usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, č. j. 24 Az 2356/2003 - 35, byla stanovena
za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti)
na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši
2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu taktéž
za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč. Celkem tedy 2150 Kč. Protože ustanovený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7
s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí
408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši
2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu