ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.361.2004
sp. zn. 6 Azs 361/2004 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. D., zastoupen Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem Pardubice, 17.
listopadu 623, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, č. j. 52 Az 309/2003 - 53 ze dne 19. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátce Mgr. Janě Hladíkové, se př i z ná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč. Odměna bude poukázána
ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 52 Az 309/2003 - 53 ze dne 19. 5. 2004,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1618/AŘ - 2002
ze dne 8. 9. 2003 (v napadeném rozsudku je nesprávně uvedeno datum 18. 10. 2001,
je však nepochybné, že jde o rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2003), kterým byl zamítnut
stěžovatelův rozklad a potvrzeno rozhodnutí vydané v I. stupni správního řízení, kterým byl
zamítnut stěžovatelův návrh na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a kterým bylo zároveň rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §13 a §14 zákona
a že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá pochybení, kterých se měl dopustit žalovaný
v průběhu správního řízení, a tvrdí porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
přitom argumentaci omezuje na krácenou citaci právě uvedených ustanovení správního řádu.
Dále stěžovatel tvrdí, že je v zemi svého původu ohrožen na životě, nemá se kam obrátit
se žádostí o pomoc, neboť země jeho původu takové poměry trpí a podporuje je,
přitom splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu. Stěžovatel dále namítá nesprávnou aplikaci §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu
ve spojení s §2 odst. 2 téhož zákona ve znění účinném v době rozhodování žalovaného,
neboť Polsko, které žalovaný a následně i krajský soud považoval za stát splňující podmínky
tzv. třetí bezpečné země, takovým státem ve skutečnosti není, neboť tímto územím
pouze projížděl. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a aby mu vrátil věc k dalšímu řízení. Zároveň stěžovatel
žádá o přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost,
že stěžovateli nebránila žádná objektivní okolnost v tom, aby požádal o azyl v Polsku,
a proto byl dán důvod k zamítnutí jeho žádosti podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Kasační stížnost žalovaný nepovažuje za důvodnou.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení
této právní věci rozhodné skutečnosti: stěžovatel přicestoval na území České republiky
linkovým autobusem ze L., který jel přes Polsko. Cesta trvala asi jeden den, autobus celkem
čtyřikrát zastavoval. Ohledně důvodů, proč nepožádal o udělení azylu v Polsku, stěžovatel
uvedl, že Polsko je příliš blízko, a proto tam není možno schovat se před osobami, které mu
v zemi jeho původu vyhrožovaly, navíc zná mentalitu obyvatel České republiky a „prostě se
mu tady líbí“. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru, že stěžovateli nebránila žádná
objektivní okolnost v tom, aby požádal o azyl v Polsku, a proto jeho žádost o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu zamítl. Proti rozhodnutí vydanému v I. stupni
správního řízení podal stěžovatel rozklad, ten byl však zamítnut a napadené rozhodnutí
potvrzeno. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí
žalovaného vydané v posledním stupni správního řízení napadl stěžovatel žalobou ke
krajskému soudu, v níž namítal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §34 odst. 5 a
§46 správního řádu a uváděl, za jakých okolností opustil zemi svého původu a jak se v České
republice zapojil do práce ukrajinského exilu. V žalobě rovněž vyjádřil lítost nad tím, že jím
uváděné důvody nebyly vzaty v úvahu, což vedlo k jednostrannému posuzování jeho žádosti.
Krajský soud neshledal, že by žalovaný porušil stěžovatelem citovaná ustanovení správního
řádu, přitom jeho námitku směřující do aplikace §12 zákona o azylu, obsaženou v doplnění
žaloby, shledal nedůvodnou, neboť byla-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
bezdůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, nebyly dány podmínky pro zkoumání
naplnění §12, §13 a §91 zákona o azylu. Z těchto důvodů žalobu zamítl. Rozsudek byl
stěžovateli doručen dne 27. 5. 2004 a stěžovatel jej napadl kasační stížností dne 25. 6. 2004.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost je podána osobou
oprávněnou a zda je podána včas. Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený
rozsudek vzešel (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - dále jen „s. ř. s.“),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Pokud jde o otázku, zda byla kasační
stížnost podána včas, pak podle §106 odst. 2 věty první s. ř. s. musí být podána do dvou
týdnů po doručení rozhodnutí. Podle věty poslední téhož ustanovení nelze zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti prominout.
Stěžovateli byla pro řízení o žalobě ustanovena zástupcem advokátka, které byl
rozsudek krajského soudu doručen dne 27. 5. 2004, kasační stížnost byla podána osobně dne
25. 6. 2004. Musí-li být kasační stížnost podle §106 odst. 2 s. ř. s. podána do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí, proti němuž směřuje, pak lhůta pro její podání uplynula dne
10. 6. 2004. Byla-li tedy kasační stížnost podána až dne 25. 6. 2004, stalo se tak po zákonem
stanovené lhůtě, jejíž zmeškání nelze prominout, a byla tak podána opožděně.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud postupoval podle ustanovení §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. a kasační stížnost odmítl, aniž by se mohl
zabývat návrhem na přiznání jejího odkladného účinku.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Byl-li
návrh na zahájení řízení, jímž je v tomto případě kasační stížnost, odmítnut, žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovateli byla usnesením krajského soudu č. j. 52 Az 309/2003 - 72 ze dne
2. 8. 2004 pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka. Podle §35 odst. 7
s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátce Mgr. Janě Hladíkové odměnu ve výši 1075 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení včetně první porady s klientem
podle §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, k tomu ustanovené
advokátce náleží jeden režijní paušál ve výši 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu