ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.371.2004
sp. zn. 6 Azs 371/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: H. L. S., zastoupen Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem Školní 1238,
Černošice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5.
2004, č. j. 30 Az 369/2003 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 369/2003 - 28 ze dne
31. 5. 2004 se zrušuj e a věc se mu vr ac í k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 30 Az 369/2003 - 28 ze dne 31. 5. 2004, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 4733/VL - 19 - P13 - 2002 ze dne 29. 9. 2003,
kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný v průběhu právního řízení porušil
§3 odst. 4 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, neboť podklady, ze kterých
vycházel, nemohou být dostatečné pro posouzení stěžovatelova případu, neboť většina
podkladů rozhodnutí nemá se stěžovatelovým případem žádnou souvislost. Tak je tomu
například ohledně skutečnosti, že strana R. je jednou z oficiálně registrovaných politických
stran v zemi se zastoupením ve vládě a v parlamentu a že pronásledování jejích
členů je vyloučené. Stejně tak je pro posouzení stěžovatelovy situace relevantní aplikace
příslušných zákonů, nikoli jejich samotné přijetí. Žalovaný nevedl žádná šetření za účelem
zjištění, jak jsou zákony platné v zemi jeho původu prosazovány a uplatňovány v reálném
životě. Podklady, na základě kterých by posoudil vnitřní poměry země stěžovatelova původu,
si žalovaný neopatřil. Kromě toho stěžovatel namítá, jak se žalovaný vypořádal s důvody
pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, neboť v jeho rozhodnutí
absentují úvahy o tom, z jakých podkladů vycházel a jak je vyhodnotil. Uvádí-li krajský soud,
že se stěžovatel nedomáhal udělení azylu z humanitárních důvodů, pak stěžovatel poukazuje
na skutečnost, že stěžovatel požádal o udělení azylu za situace, kdy v jeho zemi probíhala
válka, aniž by znal a mohl znát nějaké rozlišení forem či druhů azylu. Dále stěžovatel namítá,
že krajský soud se ve svém rozsudku nevypořádal se dvěma zprávami, které stěžovatel
předložil soudu k prokázání svých tvrzení o nedostatečném zjištění skutkového stavu, a sice
se zprávou Amnesty International ze dne 29. 3. 2004 a s článkem od Valérie Thorin ze dne
5. 1. 2004, a z toho dovozuje jeho nepřezkoumatelnost. Na základě těchto skutečností
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zároveň žádá přiznání odkladného účinku jím podané kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její důvodnost popírá. Věcně setrvává
na svém závěru, k němuž dospěl ve správním řízení, a ohledně namítaného nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se s podklady,
na základě kterých žalovaný rozhodoval, neseznámil, ač mu to bylo umožněno. Návrhy
na doplnění dokazování neučinil. Proto žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
poukazoval při pohovoru na svůj původ (na severu země byla nebezpečná situace, stěžovatel
byl na seznamu lidí, které „vojáci sbírali“, popíral, že by byl svědkem přestřelek), původně
na počátku správního řízení poukazoval na strach o život v souvislosti s probíhající občanskou
válkou, konkrétně popisoval, jak byl účastníkem přestřelky. Žalovaný ve správním řízení
dospěl k závěru, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byly obavy o jeho život
v důsledku probíhající občanské války, ostatní tvrzení, tj. stěžovatelem později uplatněná
a původní stěžovatelova tvrzení vyvracející, žalovaný nepovažoval za věrohodná. Občanská
válka však již v zemi jeho původu neprobíhá. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že důvody,
které stěžovatel uvedl, nelze podřadit pod žádný z azylově relevantních důvodů, a stěžovateli
azyl neudělil, zároveň dospěl k závěru, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou,
ve které namítal porušení jednotlivých procesních ustanovení správního řádu, podle nichž
bylo vedeno správní řízení před žalovaným, když se omezil na citaci příslušných ustanovení,
jejichž porušení namítal (§3 odst. 3 a 4 a §32 odst. 1 správního řádu), a dále porušení §12
a §91 zákona o azylu, neboť stěžovatel dle jeho názoru splňoval podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu a pro konstataci existence překážky vycestování. Krajský soud
žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná. Rozsudek krajského soudu byl
stěžovateli doručen dne 24. 6. 2004, ten jej dne 7. 7. 2004 napadl kasační stížností.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost
kasační stížnosti s ohledem na uplatněné kasační důvody, pak stěžovatel formálně uvádí
kasační důvody podávané z §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s, čemuž obecně odpovídá také
obsah kasační stížnosti. Kasační stížnost považuje Nejvyšší správní soud za přípustnou,
s výjimkou dále uvedenou. Pokud jde o kasační důvod opírající se o §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., a sice o nedostatečné vypořádání se s podmínkami pro udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu, jak nyní stěžovatel tvrdí, pak Nejvyšší správní soud
předesílá, že vada řízení před žalovaným může být podle §103 odst. 1 písm. b) a §104 odst. 4
s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti přípustně namítána pouze tehdy, pokud již byla neúspěšně
namítána v předchozím řízení před krajským soudem. Skutečnost, že by stěžovatel v tomto
směru proti rozhodnutí žalovanému brojil již v řízení před krajským soudem, z obsahu žaloby
nevyplývá. V této části je tedy kasační stížnost nepřípustná.
Ve zbylé části Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou. V rozsahu
zbylých kasačních důvodů tedy napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že podklady, ze kterých vycházel, nemohou být
dostatečné pro posouzení stěžovatelova případu, neboť většina podkladů rozhodnutí nemá
se stěžovatelovým případem žádnou souvislost, pak Nejvyšší správní soud shodně
se stěžovatelem dospívá k závěru, že u některých skutečností, o něž žalovaný své rozhodnutí
opírá, lze souvislost s tím, jak v dané věci rozhodl, dovodit stěží. Tak je tomu právě ohledně
konstatace žalovaného, že strana R. je jednou z oficiálně registrovaných politických stran
v zemi se zastoupením ve vládě a v parlamentu a že pronásledování jejích členů je vyloučené,
neboť stěžovatel poukazoval na to, že opustil zemi svého původu v důsledku obav
z probíhající občanské války. Za situace, kdy tyto žalovaným v jeho rozhodnutí uvedené
skutečnosti s případem stěžovatele nijak nesouvisí, zůstává jedinou skutečností, o niž bylo
jeho rozhodnutí opřeno, tvrzení žalovaného, jež přijal následně i krajský soud v napadeném
rozsudku, že občanská válka v zemi stěžovatelova původu již skončila. Takový závěr byl
učiněn toliko na základě informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 9. 2003
poskytnuté na dotaz žalovaného ze dne 9. 9. 2003, podle níž m. j. země stěžovatelova původu
prochází etapou národního usmíření, politická, jakož i bezpečnostní situace, se postupně
zklidňuje, ve městě A. vypukly počátkem léta lokální nábožensky i etnicky motivované
nepokoje, které byly řešeny v rámci celkového uklidnění situace a neměly by se opakovat.
Stěžovatel byl však s podklady, na základě kterých žalovaný rozhodoval, seznámen již dne
17. 3. 2003. Z toho je zřejmé, že stěžovatel se s těmito podklady nemohl seznámit a reagovat
na ně případně již v průběhu správního řízení před žalovaným. Poprvé mohl tedy tyto
žalovaným tvrzené skutečnosti zjistit až z rozhodnutí žalovaného, přitom reagoval-li na ně
v žalobě ke krajskému soudu tak, že navrhoval, aby dokazování bylo soudem doplněno o dvě
zprávy o situaci v zemi stěžovatelova původu, pak tyto důkazy provedeny nebyly, aniž by
krajský soud vyložil, proč se tak stalo. V tomto ohledu tedy pochybil nejen žalovaný, ale
i krajský soud, pokud stěžovatelem navrhované dokazování neprovedl, aniž by zdůvodnil,
proč tak neučinil. S ohledem na shora popsané skutečnosti, tj. že stěžovatel tvrdil, že opustil
zemi svého původu v důsledku obav z probíhající občanské války, zatímco žalovaný tvrdil, že
občanská válka již skončila, což dovodil z podkladu rozhodnutí, který nebyl součástí spisu
v době, kdy se s ním stěžovatel měl možnost seznámit (tj. dne 17. 3. 2003), mohlo mít
stěžovatelem navrhované dokazování na posouzení věci rozhodující vliv.
Ze shora uvedeného tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že skutkový stav věci
s ohledem na stěžovatelova tvrzení, jimiž odůvodňoval svoji žádost o udělení azylu, nebyl
žalovaným zjištěn natolik přesně, že by na jeho základě bylo možno rozhodnout o tom,
že stěžovatel podmínky pro udělení azylu a pro konstataci existence překážky vycestování
nesplňuje. Žalovaný tedy nedostál své povinnosti podávané z §32 odst. 1 správního řádu
a krajský soud, který k podané žalobě realizoval přezkum rozhodnutí žalovaného, považoval
rozsah, v němž byl skutkový stav zjištěn, za dostatečný, přitom rezignoval na vypořádání se
s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Takový postup krajského soudu se zřetelně
neslučuje s pravidly fér procesu a s povinností soudu řádně ve správním soudnictví
přezkoumat rozhodnutí správního orgánu v mezích uplatněných žalobních bodů; byť byla
námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu stěžovatelem v žalobě uplatněna ve vysoké
míře obecnosti, kasační stížnost je třeba nyní považovat za důvodnou. K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší správní soud i se zohledněním skutečností, jež jsou mu známy z jeho činnosti,
tj. že bezpečnostní situace v zemi stěžovatelova původu je v průběhu let 2002 až 2005
neustále nestabilní. Poslední dohoda mezi znepřátelenými stranami byla uzavřena v P.
při jednáních uskutečněných ve dnech 3. 4. 2005 až 6. 4. 2005, jejichž výsledkem byla
deklarace o ukončení konfliktu a odzbrojení znepřátelených stran. O bezpečnostní nestabilitě
v zemi stěžovatelova původu rovněž svědčí několik rezolucí rady bezpečnosti OSN, v jejichž
důsledku jsou na tomto území přítomny síly OSN.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení kasační stížnosti uzavírá, že shledal
podstatnou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel,
nemá oporu ve spisech, přitom krajský soud měl z tohoto důvodu jeho rozhodnutí zrušit,
případně dokazování doplnit způsobem, jak stěžovatel v žalobě navrhoval, a poté posoudit,
zda výsledky dokazování závěru, k jakému dospěl žalovaný, odpovídají či nikoli. To však
krajský soud neučinil.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
důvodnou a napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský
soud ve svém novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
člen senátu určený dle rozvrhu práce
provést jednotlivý potřebný úkon v době
překážky v práci předsedkyně senátu
JUDr. Milady Tomkové