ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.382.2004
sp. zn. 6 Azs 382/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. B., zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Masná 8,
Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34
Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 109/VL - 20 - 02 - 2003 ze dne 21.
1. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24
Az 845/2003 - 23 ze dne 21. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu Mgr. Faridu Alizeyi, se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava,
se při znává odměna za zastupování žalobce ve výši 2558,50 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 1. 2003, č. j. OAM - 109/VL - 20 - 02 - 2003, byl
zamítnut návrh žalobce (dále jen „stěžovatel“) na zahájení řízení o udělení azylu v České
republice jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu správního
řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu stěžovatele byly problémy
s bývalou manželkou a jejími známými – vyděrači, kteří po něm prostřednictvím výhrůžek
požadovali peníze a byt, a dále snaha o legalizaci pobytu v České republice. Dle rozhodnutí
žalovaného tak neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2004, č. j. 24 Az 845/2003 - 23,
byla žaloba stěžovatele zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že důvody uváděné
stěžovatelem, tj. chování vymahačů, nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Jejich chování bylo motivováno snahou získat finanční prostředky a pokud při tom
používali nezákonné praktiky, měl se žalobce obrátit na příslušné orgány a použít příslušných
právních nástrojů ochrany v zemi původu. Mezinárodní právní ochrana formou azylu může
být žadateli poskytnuta pouze v případě, že využil příslušných prostředků, které mu právní řád
jeho vlasti k ochraně práv a svobod poskytuje, což v případě stěžovatele učiněno nebylo.
Stěžovatel tedy, dle názoru krajského soudu, neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování, a to z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Žalovaný proto správně zamítl jeho žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu. V ní krajskému soudu vytýká, že se v řízení a následném rozhodnutí řádně
nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou jednak součástí správního spisu a jednak vyšly
najevo v rámci řízení před soudem, tedy nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu. Stěžovatel dále uvádí, že správní orgán při svém rozhodování
nebral v úvahu zejména §32 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném
znění (dále jen „správní řád“), a to tím způsobem, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní
orgán dle stěžovatele rovněž vůbec nebral v úvahu §3 odst. 4 správního řádu,
neboť rozhodnutí správního orgánu nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Stěžovatel dále konstatuje, že z rozhodnutí žalovaného není patrné, čím se při rozhodování
řídil, tj. které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Jak správní orgán, tak soud se v rámci
přezkoumávání předcházejícího řízení omezil pouze na přezkoumání důvodů vylučující
udělení azylu dle §12 zákona o azylu a rovněž pouze na obecná a ničím nepodložená
konstatování, že stěžovateli v zemi původu žádné pronásledování nehrozí. V této souvislosti
stěžovatel zdůrazňuje, že ani správní orgán, ani soud se dostatečně nevypořádal s pojmem
„nedůvodně“, neboť bez jeho jasné definice nemohl s jistotou dospět k závěru, že skutečnost,
že je pronásledován neznámými osobami a za použití fyzického násilí a vyhrožování smrtí byl
donucen přenechat jim svůj majetek, nespadá právě do kategorie pojmu pronásledování,
neboť ve skutečnosti nesmí být dle Ústavy Ukrajiny porušováno vlastnické právo občanů.
Soudu rovněž vytýká, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody, které pro udělení azylu
uváděl ve vztahu k §2 odst. 1 písm. a), protože neprozkoumal zda Ukrajina je státem,
který splňuje definice bezpečné země původu. Krajský soud se také, dle názoru stěžovatele,
nevypořádal s definicí pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 6 zákona o azylu a ani
ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, čímž své rozhodnutí učinil z uvedených
důvodů nepřezkoumatelným.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Obecné námitky stěžovatele
o porušení ustanovení správního řádu správním orgánem jsou nedůvodné. Stěžovatel nijak
neprokazuje své přesvědčení o nesprávném posouzení právní otázky soudem a nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu správním orgánem. Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Námitky stěžovatele nalézají oporu
ve tvrzeních, kterými proti rozhodnutí žalovaného brojil již v žalobě, byť se v ní jeho
argumentace omezila na citaci ustanovení správního řádu. Tato tvrzení jsou tedy namítána
dle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustně.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o udělení
azylu dne 9. 1. 2003, jako důvod své žádosti uvedl, že je ohrožen život jeho i jeho nastávající
ženy ze strany přátel jeho bývalé ženy, kteří ho opakovaně bili, vymáhali velké částky peněz.
Dále znásilnili jeho nastávající ženu. V protokolu o pohovoru tyto důvody dále konkretizoval.
Uvádí také, že se obrátil o pomoc na policie, kde napsal oznámení o tom, že mu vyhrožují
vyděrači a jeho bývalá manželka. Do jeho odjezdu mu však nedali žádné vyjádření. Vyšší
složky policie nekontaktoval a na jiné státní orgány či nevládní organizace se neobrátil. Jako
další důvod své žádosti o azyl stěžovatel uvedl snahu o legalizaci svého pobytu v České
republice.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může přitom spočívat v aplikaci
nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci
správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně interpretovaného.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Ten vyžaduje jako podmínku
pro udělení azylu, že žadatel o azyl je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, resp. má odůvodněný strach z takového pronásledování či z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině. Pojem
pronásledování je vymezen v §2 odst. 6 tohoto zákona tak, že jde o ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v tomto ustanovení určeného státu. To,
že stěžovatel neuspěl ve snaze řešit své problémy jedním oznámením policejním složkám
a do svého odjezdu neobdržel vyjádření, nelze považovat za podporu či trpění vyděračských
aktivit ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu nejsou potíže se soukromými osobami v domovském státě důvodem
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žádný z jím tvrzených
důvodů nelze podřadit pod §12 zákona o azylu, neunesl stěžovatel břemeno tvrzení
a žalovaný správně posoudil jeho žádost jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b), podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je toho
názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které sdělila sama
stěžovatelka. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla
ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí žalovaného
bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Správní orgán musí umožnit žadateli o azyl
sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není
jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Tímto způsobem
žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatel to ani
netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu omezován
při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval. Stěžovatel tím, že svoji žádost odůvodnil
problémy s vyděrači a snahou o legalizaci svého pobytu v České republice, ani netvrdil
důvody podřaditelné pod §12 zákona o azylu, a tudíž neunesl břemeno tvrzení.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu má správní orgán povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona
zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikován pod číslem 181/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna právnímu zástupci stěžovatele, který mu byl ustanoven k jeho žádosti
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2004, č. j. 24 Az 845/2003 - 32, byla
stanovena za dva právní úkony právní služby (převzetí zastoupení a doplnění kasační
stížnosti) na základě §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1966 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve výši 2000 Kč. Výše hotových výdajů byla stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
taktéž za dva úkony právní služby ve výši 150 Kč. Podle §35 odst. 7 s. ř. s. a §37 odst. 1 a §
47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, byla odměna zvýšena o částku
408,50 Kč, která představuje daň z přidané hodnoty, kterou je právní zástupce stěžovatele
povinen z přiznané odměny za zastoupení a náhrad hotových výdajů odvést státu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu