ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.394.2004
sp. zn. 6 Azs 394/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: U. R., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 59 Az 53/2003 - 19 ze dne
20. 10. 2003,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 20. 10. 2003,
č. j. 59 Az 53/2003 - 19, se zruš u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 20. 10. 2003, č. j. 59 Az 53/2003 - 19,
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 5. 6. 2002, č. j. OAM - 191/VL - 11 - P16 - 2002,
jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení o udělení azylu podle §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Důvodem ke zrušení rozhodnutí stěžovatele pro vady řízení a vrácení věci k dalšímu
řízení bylo, že v daném případě nebylo předvolání k pohovoru před správním orgánem
žalobci řádně doručeno a nebyla tak splněna podmínka opakovaného nedostavení se žalobce
k pohovoru ve smyslu §25 písm. d) zákona o azylu pro zastavení řízení, neboť stěžovatel
nerespektoval při svém rozhodování ustanovení §24 zákona o azylu. Podle názoru krajského
soudu správní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, zda a jakým způsobem se stěžovatel
pokusil doručit obě předvolání k pohovoru účastníka řízení do vlastních rukou podle
ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu, a proto bez splnění této podmínky nelze postupovat
podle odst. 2 a odst. 3 citovaného §24 zákona.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nezákonnost podle citovaného ustanovení s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném výkladu správně aplikovaného právního předpisu. Stěžovatel dále uvádí,
že postupoval v souladu s ustanovením §24 zákona o azylu, když předvolání k pohovorům
uložil v pobytovém středisku, kde byl žalobce hlášen k pobytu. Stěžovatel mimo jiné svůj
názor opírá o právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2003, sp. zn. 3 Azs 3/2003, na nějž odkazuje. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména následující
pro posouzení této právní věci rozhodující skutečnosti: žalobce požádal dne 6. 1. 2002
o udělení azylu v P. V. L. Jako důvod žádosti uvedl, že z Běloruska odešel kvůli obavám
z mafie, na území České republiky chce legalizovat svůj pobyt a jít studovat na vysokou
školu. Z uvedeného přijímacího střediska odešel dne 1. 2. 2002 do P. J. Dne 13. 5. 2002 byl
žalobce správním orgánem předvolán k pohovoru ve věci řízení o azylu na den 24. 5. 2002.
Z důvodu, že se toto předvolání k pohovoru nepodařilo žalobci doručit do vlastních rukou,
bylo uloženo v A. B. p. B. – J. a oznámení o uložení písemnosti bylo vyvěšeno na úřední
desce v době od 13. 5. 2002 do 23. 5. 2002. Žalobce byl opakovaně předvolán k pohovoru na
den 4. 6. 2002 přípisem ze dne 24. 5. 2002, tato písemnost byla opět uložena v A. J. a
oznámení bylo vyvěšeno v době od 24. 5. 2002 do 3. 6. 2002, a to vzhledem k tomu, že se
žalobce dlouhodobě nezdržoval v místě, kde byl hlášen k pobytu a místo jeho pobytu není
známo. Jak vyplývá z evidenční karty doložené ve správním spisu, žalobce svévolně odešel
z P. J. dne 10. 5. 2002 a vrátil se do něho dne 7. 6. 2002. Dne 8. 7. 2002 opět svévolně
pobytové středisko opustil a vrátil se dne 10. 7. 2002. V záznamech evidenční karty jsou pak
další údaje o pohybu žadatele o azyl, a to až po záznam o jeho svévolném odchodu dne 8. 7.
2002. Po dobu, kdy žalobce svévolně odešel z P. J., neměl správní orgán k dispozici údaj o
místu jeho pobytu. Dne 5. 6. 2002 vydal správní orgán pod č. j. OAM - 191/VL - 11 - P16 -
2002 rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení podle §25 písm. d) zákona o
azylu z toho důvodu, že žalobce opakovaně nedbal výzev, aby se dostavil k ústnímu jednání
(k pohovoru). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě opravný prostředek
k Vrchnímu soudu v Praze.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že o opravném prostředku
žalobce rozhodl ve smyslu platné právní úpravy účinné od 1. 1. 2003 příslušný Krajský soud
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 20. 10. 2003, č. j. 59 Az 53/2003 - 19,
tak, že napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil
k dalšímu řízení z důvodu, že k zastavení řízení podle §25 písm. d) zákona o azylu nebyly
naplněny podmínky, neboť předvolání k pohovoru před správním orgánem žalobci nebylo
řádně doručeno a nebyla tak splněna podmínka opakovaného se nedostavení žalobce
k pohovoru.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost
je tak podána osobou oprávněnou. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne
3. 12. 2003, kasační stížnost byla podána dne 11. 12. 2003, a tedy kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je přípustná, neboť byl uplatněn kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu
kasační stížnosti, vázán jejími důvody, přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Klíčovou k posouzení Nejvyšším správním soudem je otázka splnění podmínek
pro uložení výzev, aby se žalobce dostavil k pohovorům v rámci správního řízení, postupem
podle §24 zákona o azylu, když stěžovatel předvolání k pohovorům uložil v pobytovém
středisku, kde byl žalobce hlášen k pobytu. Pokud by totiž tyto podmínky podávané z §24
odst. 2 a §24 odst. 3 zákona o azylu splněny byly, pak je nutné mít za to, že žalobce byl řádně
vyzván a nedostavil-li se k pohovoru, pak stěžovatel zastavil řízení podle §25 písm. d)
zákona o azylu důvodně. Pokud by tyto podmínky splněny nebyly, potom by výzvy
stěžovatele nebyly žalobci řádně doručeny a stěžovatel by zastavit řízení podle §25 písm. d)
zákona o azylu zákonně nemohl.
Podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o azylu se písemnost, kterou se nepodařilo
doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen
k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo
azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím
nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10-ti dnů
od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl. Podle §24 odst. 3 téhož zákona se tímto způsobem písemnosti doručují
i po hodnověrném zjištění, že se žadatel o azyl dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen
k pobytu a místo jeho pobytu není známo.
Stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, když podle ustanovení §24 odst. 2
zákona o azylu předvolání k pohovoru uložil v pobytovém středisku, neboť zde byl žalobce
hlášen k pobytu. Předvolání bylo v souladu se zákonem vyvěšeno na úřední desce
v pobytovém středisku, doručení předvolání k pohovoru proto bylo provedeno řádně.
V souladu s ustanovením §25 písm. d) zákona o azylu pak stěžovatel řízení zastavil,
neboť byly splněny obě podmínky citovaného ustanovení, a to, že se žalobce opakovaně bez
vážného důvodu nedostavil k pohovoru, ke kterému byl v souladu se zákonem předvolán.
Tuto situaci zavinil sám žalobce, který svévolně opustil pobytové středisko, takže předvolání
k pohovoru bylo podle zákona vyvěšeno na úřední desce v tomto středisku. Pokud žalobce
tvrdil, že se o předvolání nedozvěděl, nelze tuto skutečnost přičíst k tíži správnímu orgánu,
neboť svévolným opuštěním místa pobytu dal najevo, že se o další řízení nezajímá.
Ze shora uvedeného důvodu tedy Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 20. 10. 2003,
č. j. 59 Az 53/2003 - 19, podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pokud jde o náklady řízení o kasační stížnosti, rozhodne o nich podle §110 odst. 2
s. ř. s. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve svém novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu