ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.396.2004
.
sp. zn. 6 Azs 396/2004 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: R. S., zastoupen Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2002, č. j.
OAM - 626/LE - 04 - 06 - 2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, č. j. 55 Az 203/2003 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM - 626/LE - 04 - 06 - 2002 ze dne
15. 5. 2002 nebyl žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze
podřadit důvodům pro udělení azylu. Správním orgánem nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl
na území Svazové republiky Jugoslávie pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod tak, jak stanoví ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu. Obavu stěžovatele
z potrestání za nenastoupení k výkonu vojenské služby také nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu ve smyslu ustanovení zákona o azylu. Rovněž obava stěžovatele, který
se hlásí k srbské národnosti, a má strach z pomsty kosovských Albánců, muslimů a jiných
náboženských skupin, nebyla shledána jako důvod pro udělení azylu.
.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal stěžovatel v zákonné lhůtě opravný
prostředek (ten je nyní posuzován jako žaloba), v němž správnímu orgánu vytýkal nesprávné
skutkové i právní závěry a dále také částečnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť ohledně
některých výroků není zcela zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil. V případě
vyhýbání se vojenské službě stěžovatel namítl, že se nejednalo o pouhý výkon prezenční
služby, ale o účast ve válečném konfliktu, který měl s ohledem na svou etnickou,
náboženskou a národnostní podstatu mnohem brutálnější průběh, než obvyklé válečné
konflikty. Ozbrojené síly se totiž neúčastnily pouze vojenských operací, ale významným
způsobem zasahovaly proti civilnímu obyvatelstvu a podílely se na etnických čistkách.
Stěžovatel žalovanému vytkl, že nezohlednil, že celé mezinárodní společenství odsoudilo
tehdejší postup jugoslávských ozbrojených sil jako agresi, při níž byla spáchána řada
válečných zločinů, které jsou dodnes odhalovány a postihovány. Pokud žalovaný uvedl,
že stěžovateli nehrozí za vyhýbání se vojenské službě výrazný trest, nebylo zohledněno,
že nešlo o pouhou službu, ale v podstatě o dezerci z válečného konfliktu. Se závěry
žalovaného stěžovatel nesouhlasil ani v případě obavy z etnického násilí v Kosovu. I když
je podle stěžovatele nesporné, že etnické násilí v Kosovu není výsledkem oficiální státní
politiky, poukázal na to, že faktický stav je ovšem takový, že státní moc není schopna srbskou
menšinu v Kosovu ochránit.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 55 Az 203/2003 - 46 ze dne
29. 4. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že v případě
vyhýbání se vojenské služby, stěžovatel nebyl řádně k výkonu vojenské služby povolán,
nemohlo tudíž v jeho případě jít o dezerci z válečného konfliktu. V případě obav stěžovatele
z etnického násilí v Kosovu krajský soud uvedl, že stěžovatel mohl vyhledat státní ochranu
v jiné části země své státní příslušnosti. Etnické násilí je vždy lokalizováno určitým územím,
proto, pokud byla bezprostředně skutečně hrozící obava z etnického násilí, měl stěžovatel
využít nejbližší možné ochrany na území Srbské republiky, která by mu byla bezesporu
poskytnuta.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti opakuje svoje námitky uvedené již v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu a krajskému soudu vytýká, že závěr o tom, že nebyl povolán do bosenského
konfliktu byl postaven pouze na skutečnosti, že nepředložil povolávací rozkaz, aniž by byla
např. zhodnocena jeho tvrzení o tom, že měl zprávy o hledání jeho osoby ze strany armády
v místě bydliště nebo že mu v roce 1994 jugoslávské orgány odmítly vydat cestovní pas s tím,
že má odejít do války. Krajský soud proto podle stěžovatele neodstranil vady rozhodnutí
žalovaného spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Pokusil se tuto vadu částečně napravit
tím, že nedostatek skutkových úvah žalovaného nahradil vlastní skutkovou úvahou, na níž
žalovaný své rozhodnutí vůbec nepostavil, a sice, že z absence důkazů povolávacím rozkazem
lze dovodit, že stěžovateli účast ve válečném konfliktu vůbec nehrozila a tudíž mu ani nehrozí
postih za to, že se konfliktu vyhnul. Podle názoru stěžovatele je soud v řízení o správní žalobě
oprávněn přezkoumávat skutkové závěry správního orgánu, nemůže ale sám vytvářet nové
vlastní skutkové závěry, a tím nahrazovat chybějící odůvodnění správního rozhodnutí. Pokud
jde o obavu stěžovatele z etnického násilí, stěžovatel je přesvědčen, že závěr soudu neobstojí
z důvodu právních. Nesprávný je podle něho výklad §12 písm. b) zákona o azylu, podle
kterého nelze udělit azyl v případě, že kvalifikované nebezpečí žadateli hrozí pouze v části
území daného státu. Takový závěr by podle stěžovatele znamenal, že je po žadateli
vyžadováno, aby opustil svůj domov a v podstatě v pozici uprchlíka aktivně hledal pomoc
v jiné části země bez jakéhokoliv zázemí či ekonomické a sociální vazby. Takový postoj více
.
méně podporuje jev vnitrostátního uprchlictví, který je právě na území bývalé Jugoslávie tolik
rozšířen.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal
na správní spis a na vydané rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil stížnostní důvody podle ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil se závěry Krajského soudu
v Brně a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze
zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit,
anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
.
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Ostravě právní otázku v předcházejícím
řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že Krajský soud v Brně správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá nárok
na udělení azylu podle §12, že správní orgán správně posoudil otázku případného udělení
azylu podle §14 zákona o azylu, a že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele se krajský soud náležitým
a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. K důvodům
uvedeným krajským soudem lze dodat, že stěžovatel vycestoval z tehdejší Jugoslávie v roce
1992 za účelem turistiky, nikoliv proto, že by se chtěl vyhýbat nástupu výkonu vojenské
služby a tím i případné účasti ve válečných událostech v bývalé Jugoslávii. Případné
vyhýbání se výkonu vojenské služby nelze pak podřadit pod žádný z důvodů podle §12
zákona o azylu, které odůvodňují udělení azylu. Názor krajského soudu, že v případě obavy
z etnického násilí v určité části země lze vyhledat státní ochranu v jiné části země, je zcela
logický, naopak za zcela nepřípadné lze považovat, aby v takovýchto případech, osoby,
jichž se obava z etnického násilí týká, odcházely ze země a žádaly o udělení azylu v jiné zemi.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky
stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Brně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu