ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.399.2004
.
sp. zn. 6 Azs 399/2004 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatelky: N. T. H., zastoupena JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem, se sídlem
Velká 2984/23, Ostrava, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
9. 11. 2002, č. j. OAM - 10789/VL - 20 - ZA - 03 - 2001, v řízení o kasační stížnosti
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 369/2003 - 37 ze dne
16. 3. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři z n ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 9. 11. 2002,
č. j. OAM - 10789/VL - 20 - ZA - 03 - 2001, nebyl stěžovatelce udělen azyl z důvodu
nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o azylu“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že stěžovatelka z vlasti vycestovala zejména
z ekonomických důvodů. Žalovaný na základě uvedených informací o zemi původu
stěžovatelky (Vietnam) uvedl, že nepříznivá hospodářská situace v zemi původu stěžovatelky
postihuje bez rozdílu značnou část obyvatelstva země a její dopad na jednotlivce nelze
označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadla rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu. Namítla, že správní orgán
nevyšel při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a zatím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Řízení
před správním orgánem při projednávání žádosti stěžovatelky neposílilo důvěru stěžovatelky
ve správnost rozhodování správního orgánu, přijaté rozhodnutí nepovažuje za přesvědčivé.
Na základě těchto skutečností považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a má za to, že došlo i k nesprávnému právnímu posouzení její žádosti
o udělení azylu v České republice.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 55 Az 369/2003 - 37 ze dne
16. 3. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky
stěžovatelky o nedostatečně zjištěném skutečném stavu věci jsou natolik obecné
a nekonkrétní, že nelze zjistit, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán provádět, a v čem
jsou podle přesvědčení stěžovatelky skutková zjištění neúplná. Poukázal na to, že z žádosti
stěžovatelky a obsahu protokolu s ní sepsaného plynou důvody, které vedly stěžovatelku
k podání žádosti o udělení azylu a s těmito uplatněnými důvody se správní orgán beze zbytku
vypořádal. Závěry, které pak žalovaný z provedeného dokazování vyvodil, nejsou
s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Žalovanému nelze vytýkat neprovedení
dalších důkazů, když ani stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla, v jakém směru
by další dokazování mělo být vedeno a co by případnými novými důkazy mělo být
prokázáno. Stěžovatelkou uplatněné důvody pak podle názoru krajského soudu správní orgán
podrobně hodnotil z pohledu ustanovení §12 zákona o azylu a v souladu se zákonem
odůvodnil své rozhodnutí o neexistenci důvodu pro udělení azylu jak z hledisek
vyplývajících z §12 zákona o azylu, tak z hledisek vyplývajících z §13 a §14 zákona
o azylu a rovněž uvedl neexistenci překážek vycestování uvedených v §91 zákona o azylu.
S těmito závěry se ztotožnil i krajský soud, který po přezkoumání věci dospěl ke shodnému
závěru jako žalovaný správní orgán, že žádný z důvodů uvedených v §12, §13 a §14
zákona o azylu není v případě stěžovatelky dán.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též
„s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti dovozuje, že splnila zákonnou podmínku
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, a to z důvodu vysoké nezaměstnanosti
ve Vietnamu, jež pro její osobu znamená, že není schopna si najít práci a pokud ji získá, pak
je nucena pracovat v nelidských podmínkách. Ve svém důsledku má tato situace za následek,
že stěžovatelka se ocitne v chudobě, to znamená stát se jednou z určité sociální skupiny
občanů, kteří nemají prostředky na obživu. Pokud žalovaný označil argumentaci stěžovatelky
za prázdné tvrzení a navrhoval zamítnutí žaloby, pak jen toto konstatování podle
stěžovatelky potvrzuje tu skutečnost, že žalovaný se jednotlivými důvody, jež náleží
k ekonomickým těžkostem, i dopady ekonomických těžkostí na osobu stěžovatelky podrobně
nezabýval. Krajský soud při posuzování situace, do které by se stěžovatelka dostala při
návratu do Vietnamu, nevzal na zřetel, že stěžovatelce při návratu do vlasti hrozí ponižující
podmínky, tj. že by se ocitla v určité sociální skupině, v podmínkách extrémní chudoby.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti správní orgán odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
.
Pokud stěžovatelka dovozuje, že splnila zákonnou podmínku pro udělení azylu z důvodu
vysoké nezaměstnanosti ve Vietnamu, tak s nemožností poskytnout takový azyl stěžovatelce
se správní orgán (i soud) náležitě vypořádal. Z uvedených důvodů žalovaný proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 2, 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti jako důvod kasační stížnosti výslovně uplatnila
pouze důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož kasační stížnost lze podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Vzhledem k tomu, že v kasační stížnosti stěžovatelka dovozuje,
že splnila zákonnou podmínku pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, lze dovodit,
že uplatňuje i důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož kasační stížnost lze
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konkrétně neuvádí, v čem spatřuje nedostatečná skut-
ková zjištění provedená správním orgánem, pouze z jejího poukazu na „Zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu z října 2002“, kde je
mimo jiné uvedeno, že ve Vietnamu je vysoká nezaměstnanost, především na venkově,
lze dovodit, že podle názoru stěžovatelky se správní orgán touto objektivní skutečností
nezabýval ve vztahu ke stěžovatelce. K tomu lze uvést, že žalovaný měl k dispozici „Zprávu
Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu
za rok 2001“, v níž se konstatuje, že mnozí občané v izolovaných venkovských oblastech,
hlavně příslušníci etnických menšin v severních hornatých regionech a v centrálních
pobřežních regionech žijí i nadále v extrémní chudobě. Důvodem vycestování stěžovatelky
z Vietnamu byly zejména ekonomické důvody, které stěžovatelka v průběhu správního řízení
zmínila, a správní orgán správně vyšel z toho, že nepříznivá hospodářská situace
ve Vietnamu, která postihuje bez rozdílu značnou část obyvatelstva země, nepředstavuje
pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Ve shodě s krajským soudem má i Nejvyšší
správní soud za to, že žalovaný o žádosti stěžovatelky na udělení azylu rozhodl na základě
dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a správně usoudil, že stěžovatelkou uváděné
důvody nezakládají nárok na udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Ze všech shora
uvedených důvodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl o vlastní kasační
stížnosti, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu
vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu