ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.404.2004
sp. zn. 6 Azs 404/2004 - 177
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobců: a) S. B., b) nezl. A. B. , zastoupeni Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem, se
sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vydaného ve spojených věcech č. j. 52 Az
326/2003 - 126 a č. j. 52 Az 3/2004 - 119 ze dne 12. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobců, Mgr. Ervínu Perthenovi, se určuj e odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3500 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce a žalobkyně (dále též jen „stěžovatelé“) kasační stížností napadají rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 52 Az 3/2004 - 119
ze dne 12. 5. 2004 (52 Az 326/2003), který byl vydán ve spojených věcech obou žalobců
a manželky žalobce a) a kterým byla zamítnuta mimo jiné jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM - 7711/VL - 10 - P08 - 2001 ze dne 19. 2. 2003. Tímto rozhodnutím
žalovaného nebyl stěžovatelům udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto o tom,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatelé ve své kasační stížnosti tvrdí nezákonnost, vady řízení
i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a opírají se o kasační důvody podávané z §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Podle stěžovatelů byla v jejich případě splněna podmínka odůvodněného strachu
z pronásledování, a tedy azyl jim měl být udělen. Žalobce a) spolu se svojí manželkou
provozoval cestovní kancelář. Při jejich podnikání však vůči nim byly ze strany státních
orgánů uskutečňovány šikanózní kroky, které měly charakter psychického nátlaku.
Stěžovatelé poukazují na nadměrně přísný dohled, kontrolu dokladů totožnosti, výzvu k tomu,
aby „si připravili 10 000 USD“, hlídkování policejního automobilu před jejich domem,
vysílání falešných zákazníků do cestovní kanceláře, vykonstruované obvinění manželky
žalobce a), žádost o poskytnutí finanční hotovosti, což měl být úplatek, domovní prohlídku
v jejich domě bez souhlasu soudu apod. Obavy ze strany státní policie v zemi původu
stěžovatelů vedla žalobce a) a jeho manželku k rozhodnutí opustit tuto zemi. Nebyla tak
zajištěna ochrana žalobce a), naopak to byl stát, který je pronásledování vystavil. Žalobce a)
a jeho manželka byli příslušníky sociální skupiny podnikatelů a právě pro jejich příslušnost
k této sociální skupině byl na ně vyvíjen nátlak. Ze shora uvedených důvodů měl být žalobci
a) udělen azyl. Stejně jako v případě žalobce a) je podmínka pro udělení azylu splněna
i v případě žalobkyně b).
Stěžovatelé dále namítají pochybení krajského soudu, který dospěl k závěru,
že rozhodnutí o tom, že manželka žalobce a) se dopustila trestného činu, je rozhodnutím,
jehož důvodnost a zákonnost mu nepřísluší posuzovat. V tomto nesprávném právním
posouzení otázky trestného činu manželky žalobce a) shledávají stěžovatelé také nezákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu.
Kromě toho stěžovatelé namítají, že rozhodnutí žalovaného nebylo podepsáno
oprávněnou osobou, neboť povinnou náležitostí rozhodnutí je i podpis oprávněné osoby
a rozhodnutí tedy nelze opatřit podpisem jiné osoby s doložkou „za správnost“, a rozhodnutí
tak nevyjadřuje vůli žalovaného. Z tohoto důvodu stěžovatelé dovozují nicotnost rozhodnutí
žalovaného.
Stěžovatelé také namítají porušení jejich práva vyjádřit se k podkladu a ke způsobu
jeho zjištění ve správním řízení. Taková možnost musí být účastníkovi správního řízení dána
s výslovným poučením, a sice až tehdy, kdy má správní orgán ve správním spisu zařazeny
již všechny podklady, na základě kterých se chystá rozhodnout, a musí být k tomu určen
konkrétní termín. Stěžovatelé nebyli upozorněni na skutečnost, že se žalovaný chystá
rozhodnout, a nemohli tak svého práva vyjádřit se k věci a navrhnout další důkazy využít.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení, přitom žádají, aby podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek. Následně podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 6. 10. 2004 byla
vzata zpět žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, z podání doručeného
Nejvyššímu správnímu soudu dne 16. 11. 2004 lze dovodit, že stěžovatelé na své původní
žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti trvají.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Žádná z námitek,
které stěžovatelé uplatnili, není důvodná, pokud jde o tvrzené porušení práva stěžovatelů
vyjádřit se k podkladu a ke způsobu jeho zjištění ve správním řízení, poukazuje žalovaný
na skutečnost, že žalobce a) se nechtěl s podklady seznámit, naopak jeho manželka tohoto
práva využila a navrhla doplnění dokazování o další listiny, které předložila.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení před žalovaným bylo
zahájeno dne 8. 8. 2001, souběžně bylo vedeno řízení s jeho manželkou. Žalobce a)
ve správním řízení uvedl, že od roku 1990 s manželkou podnikal, v roce 1996 za nimi přišli
neznámí muži a začali je vydírat. Nejdřív jim zaplatili, pak ale odmítli, žalobce a) se pak
obrátil na policii a zjistil, že policie je s vyděrači spojena. Za této situace odcestovali ze země
původu. Žalobce a) dále podrobně popisoval situaci, kdy provozoval parkoviště, které bylo
družstva, jehož předsedou byl jeho tchán. Ten byl neznámými lidmi v roce 1996 vyzván
k tomu, aby předal parkoviště a vzdal se funkce v družstvu. Odmítl to, přitom ten, kdo tento
požadavek uplatnil, byl zástupce ředitele policie ve městě. Následně byly z parkoviště
odcizeny dva automobily, jedno z nich patřilo vysoce postavenému policistovi, který
požadoval náhradu vyšší, než byla cena nového automobilu, tchán žalobce a) nezaplatil a byl
mu obstaven majetek. Přestože soud rozhodl v prospěch tchána, vysoce postavený policista,
jemuž patřilo odcizené vozidlo, neustále požadoval peníze. Vykonstruoval obvinění,
podle něhož měl žalobce a) se svojí manželkou zajistit prokurátorovi dovolenou.
Toto obvinění bylo vyvráceno, policista byl následně ve vazbě. Za to se chtěl pomstít
a od roku 2000 do cestovní kanceláře posílal nastrčené osoby. Následně byla manželka
žalobce a) obviněna a poté odsouzena. Následně se na ni vztahovala amnestie a všichni tedy
ze země svého původu vycestovali. Pokud jde o otázku, zda se žalobce a) obrátil na policejní
orgány, uváděl, že jeho manželka se po prvním telefonátu obrátila na policii, nahlásila
vydírání, ale neuvěřili jí a nevzali jí ani oznámení. Žalobce a) se nikam neobracel. Že jsou
vyděrači spojeni s policií, to žalobce a) dovozoval z toho, že na stejném oddělení byl
vyšetřován případ pomluvy prokurátora a následně případ jeho manželky. Žalovaný dospěl
k závěru, že žádná z uváděných skutečností nenasvědčuje splnění zákonných důvodů
pro udělení azylu podle §12 ani podle §13 zákona o azylu, přitom po posouzení osobní
situace stěžovatelů a poměrů v zemi jejich původu jim žalovaný neudělil azyl ani
z humanitárních důvodů. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že stěžovatelé napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u soudu, v níž namítali, že žalovaný
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a důkazy, které si opatřil, nebyly úplné, čímž
porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále stěžovatelé
v žalobě namítali, že splňují důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně
pro vztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona. Žaloba pak byla doplněna
o námitky do porušení §12 zákona o azylu, §46, 47 odst. 5 a §33 odst. 2 správního řádu.
Krajský soud, který ve spojené věci (včetně obdobné žaloby manželky žalobce a/)
rozhodoval, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, když
stěžovatelům azyl neudělil, neboť jimi uváděné důvody nelze podřadit pod žádný z důvodů
podávaných z §12 ani §13 zákona o azylu, přitom k rozhodnutí o neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 téhož zákona měl dostatek podkladů a meze stanovené
zákonem nepřekročil. Ani porušení procesních předpisů krajský soud neshledal. Rozsudek o
zamítnutí žaloby byl stěžovatelům doručen dne 10. 6. 2004 a stěžovatelé jej napadli kasační
stížností dne 14. 6. 2004.
Stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobami oprávněnými. Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.). Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v mezích uplatněných kasačních důvodů
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítají-li stěžovatelé podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezákonnost rozsudku
spočívající v tom, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku splnění důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, pak Nejvyšší správní soud tuto námitku
neshledává důvodnou. Podle §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/),
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště (písm. b/). Za pronásledování se přitom podle §2 odst. 5 zákona
o azylu pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za situace, kdy krajský
soud z obsahu správního spisu dovodil, že stěžovatelé (resp. žalobce a/) poukazovali
na příkoří, jež však představovala nelegální jednání jednotlivých fyzických osob, nikoli
součást státní politiky, použil správný právní předpis, správnou právní normu, přitom jeho
interpretaci Nejvyšší správní soud aprobuje. Žalobce a) v průběhu správního řízení
poukazoval na skutečnost, že v některých okamžicích jim státní orgány pomohly. Hlavním
důvodem odchodu ze země původu byla obava z vyděračů, kteří byli spojováni s policií.
Žalobce a) však proti postupu vyděračů nebrojil všemi dostupnými prostředky, jež mu právní
řád v zemi jeho původu umožňoval, výslovně uvedl, že on sám se po výhrůžkách, které byly
bezprostředním důvodem odchodu ze země původu, na policii, případně na nadřízení orgány,
neobrátil. Opírala-li se žádost o azyl toliko o potíže s jednotlivci, byť mohli být z okruhu
policistů, pak nemůže být splněna podmínka podávaná z §2 odst. 5 zákona o azylu, tj.
pronásledování ze strany státu, ať již přímé či nepřímé, a důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu nemohou být splněny. Ze skutkového stavu, jak byl zjištěn, nelze ani
zprostředkovaně dovozovat, že by potíže, na které stěžovatelé upozorňují, měly být
považovány za součást státní politiky v zemi jejich původu, tj. že by šlo o jevy buď přímo
orgány veřejné moci vyvolané, podporované či záměrně a vědomě trpěné a nedostatečně
potlačované. Represi ze strany státní moci, jež by byla pronásledováním, nelze spatřovat ani
v hlídkování policejního automobilu před domem, ani ve vysílání falešných zákazníků
do cestovní kanceláře, ani v domovní prohlídce v domě, údajně bez souhlasu soudu. Není-li
splněna podmínka pronásledování ze strany státu, není třeba se zabývat podmínkou
příslušnosti k určité sociální skupině. Pokud tedy v části směřující do aplikace §12 zákona
o azylu shledal krajský soud žalobu nedůvodnou, při posuzování právní otázky důvodů
pro udělení azylu nepochybil.
Namítají-li dále stěžovatelé nesprávný závěr krajského soudu, podle něhož je
rozhodnutí o tom, že manželka žalobce a) se dopustila trestného činu, rozhodnutím, jehož
důvodnost a zákonnost mu nepřísluší posuzovat, v této části Nejvyšší správní soud
přisvědčuje stěžovatelově argumentaci. Za situace, kdy v řízení o udělení azylu je tvrzeno
pronásledování ze strany státu způsobené například tím, že žadatel byl v zemi svého původu
nedůvodně potrestán za trestný čin, který ve skutečnosti nespáchal, což má být právě
projevem takového pronásledování, nelze na okolnosti takového rozhodnutí a priori
rezignovat poukazem na nemožnost přezkoumávat jeho důvodnosti a zákonnosti, jež sama
o sobě při přezkumu správních rozhodnutí jistě platí. Jinými slovy tvrdí-li žadatel o udělení
azylu, že pronásledování ze strany státu bylo vůči němu uskutečněno právě mimo jiné tím,
že byl odsouzen a vězněn, aniž by k tomu bylo důvodu, pak je namístě tato tvrzení posoudit
ve světle jiných skutečností, které žadatel o azyl ve správním řízení uváděl. Za správnou
v této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje argumentaci stěžovatelů, podle níž by
při akceptaci takového přístupu odsouzení politických vězňů ve státech, kde jsou lidé vězněni
pro své politické názory, muselo být považováno za rozhodnutí, z něhož je třeba při soudním
přezkumu rozhodnutí o neudělení azylu vycházet (nikoli zákonné, jak stěžovatelé uvádějí,
neboť jejich zákonnost skutečně být posuzována při soudním přezkumu rozhodnutí
o neudělení azylu nemůže). Přesto však přisvědčení tomuto názoru není důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu. Přihlédne-li Nejvyšší správní soud ke skutečnostem,
že manželka žalobce a) byla obviněna, poté odsouzena, následně se však na ni vztahovala
amnestie, a tedy neprchala společně s žalobcem a) před svým uvězněním, ale podle slov
žalobce a) před vyhrožováním ze strany soukromých osob, a že její uvěznění nebylo
důsledkem pronásledování ze strany státu, jak bylo již shora podáno, a že žádost o udělení
azylu tedy nepředstavuje snahu o hledání nezbytné legální záštity před státní represí v podobě
zřetelně bezdůvodného uvěznění, pak uložení trestu manželce žalobce a) samo o sobě
nemohlo být pro posouzení důvodnosti jeho žádosti o udělení azylu rozhodující.
Respektoval-li tedy Nejvyšší správní soud míru proporcionality, jež musí být v případě
zjišťování míry pochybení krajského soudu ve vztahu k důvodnosti podané kasační stížnosti
zkoumána, pak pro tuto dílčí vadu v úsudku krajského soudu nyní napadený rozsudek
nezrušil.
Námitce absence podpisu oprávněné osoby na rozhodnutí, jež bylo stěžovatelům
doručeno, a z toho dovozované nicotnosti rozhodnutí žalovaného (jíž soud zkoumá vždy
bez ohledu na rozsah námitek, které byly v řízení uplatněny - §76 odst. 2 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud rovněž nepřisvědčuje. Nicotnost (neexistenci) správního aktu totiž způsobují jen
takové vady řízení, které mají za následek, že o správním aktu nelze v daném případě vůbec
hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívají v rozhodování absolutně
nekompetentního orgánu, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem
rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy.
Namítanou vadu formy rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla
založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Ve správním spise je totiž založeno vyhotovení rozhodnutí,
které je řádně podepsáno oprávněnou osobou. Není tak ve skutečnosti pochyb o tom,
že rozhodnutí skutečně vydal ředitel odboru azylové a migrační politiky, tedy osoba
oprávněná. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu namítaná za situace, že součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak
bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí.
Namítají-li pak stěžovatelé, že žalobci a) bylo ve správním řízení před žalovaným
upřeno jeho právo vyjádřit se k podkladu a ke způsobu jeho zjištění, garantované §33 odst. 2
správního řádu, ani tato námitka není důvodnou. Z protokolu o pohovoru konaném dne
13. 9. 2001 vyplývá, že žalobce a) byl vyzván k tomu, aby se seznámil s podklady, které
budou podkladem pro rozhodnutí žalovaného. Nechtěl se s nimi seznámit, poukazoval toliko
na skutečnost, že je mu známo, jaká je situace v zemi jeho původu. Žalovaný tedy
své povinnosti podle §33 odst. 2 správního řádu dostál a nebylo tedy důvodu, aby jeho
rozhodnutí krajský soud pro tuto domnělou procesní vadu rušil a věc žalovanému vracel
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení kasační stížnosti uzavírá, že kasační
stížnost důvodnou není. Z tohoto důvodu ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelům byl usnesením Krajské soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
č. j. 52 Az 3/2004 - 142 ze dne 17. 6. 2004 (52 Az 326/2003) pro řízení o kasační stížnosti
ustanoven zástupcem advokát – Mgr. Ervín Perthen. Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud přiznal tomuto advokátovi odměnu ve výši 3500 Kč (dva úkony právní služby,
každý ve výši 1000 Kč, při společném zastupování dvou osob spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a podání kasační stížnosti snížené o 20 %
a dva režijní paušály ve výši 75 Kč – to vše podle §11 odst. 1 písm. b/ a d/, §12 odst. 4
a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu); samotná kasační stížnost byla
podána sice před ustanovením advokáta zástupcem pro řízení o kasační stížnosti a poté,
kdy předchozí řízení před krajským soudem, v němž byl tentýž advokát ustanoven zástupcem,
bylo právní mocí napadeného rozsudku skončeno, avšak její sepsání následně ustanoveným
zástupcem předešlo potřebě jejího pozdějšího doplňování po ustanovení zástupcem. Z toho
důvodu byla ustanovenému zástupci přiznána odměna i za její podání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu