ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.405.2004
sp. zn. 6 Azs 405/2004 - 202
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: N. P., zastoupena Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké
náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vydaného ve spojených věcech č. j. 52 Az 3/2004 -
119 a č. j. 52 Az 326/2003 - 126 ze dne 12. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Ervínu Perthenovi, se určuj e odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vydaný ve spojených věcech č. j.
52 Az 326/2003 - 126 ze dne 12. 5. 2004 (52 Az 3/2004), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 7712/VL - 10 - P08 - 2001 ze dne 19. 2. 2003. Tímto
rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto o tom,
že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského
soudu, jeho nepřezkoumatelnost a vady řízení; opírá se o kasační důvody podávané z §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Podle stěžovatelky byla v jejím případě splněna podmínka odůvodněného strachu
z pronásledování, a tedy azyl jí měl být žalovaným udělen. Stěžovatelka spolu se svým
manželem provozovali cestovní kancelář. Při jejich podnikání však vůči nim byly ze strany
státních orgánů uskutečňovány šikanózní kroky, které měly charakter psychického nátlaku.
Stěžovatelka poukazuje na nadměrně přísný dohled, kontrolu dokladů totožnosti, výzvu
k tomu, aby „si připravili 10 000 USD“, hlídkování policejního automobilu před jejich
domem, vysílání falešných zákazníků do cestovní kanceláře, její vykonstruované obvinění,
žádost o poskytnutí finanční hotovosti, což měl být úplatek, domovní prohlídku v jejich domě
bez souhlasu soudu apod. Obavy ze strany státní policie v zemi stěžovatelčina původu vedly
stěžovatelku k rozhodnutí opustit společně se svým manželem a dcerou tuto zemi. Nebyla v ní
zajištěna ochrana stěžovatelky, naopak to byl právě stát, který ji pronásledování vystavil.
Stěžovatelka byla příslušníkem sociální skupiny podnikatelů a právě pro její příslušnost k této
sociální skupině byl na ni vyvíjen nátlak. Ze shora uvedených důvodů měl být stěžovatelce
udělen azyl.
Pokud jde o další námitky, stěžovatelka namítá pochybení krajského soudu, který
dospěl k závěru, že rozhodnutí o tom, že se dopustila trestného činu, je rozhodnutím, jehož
důvodnost a zákonnost mu nepřísluší posuzovat. V tomto nesprávném právním posouzení
otázky trestného činu stěžovatelky je tedy shledávána další nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu. Kromě toho stěžovatelka namítá, že rozhodnutí žalovaného nebylo
podepsáno oprávněnou osobou, neboť povinnou náležitostí rozhodnutí je i podpis oprávněné
osoby a rozhodnutí tedy nelze opatřit podpisem jiné osoby s doložkou „za správnost“,
a rozhodnutí tak nevyjadřuje vůli žalovaného. Z tohoto důvodu stěžovatelka dovozuje
nicotnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka také namítá porušení jejího práva vyjádřit se
k podkladu a ke způsobu jeho zjištění ve správním řízení. Taková možnost musí být
účastníkovi správního řízení dána s výslovným poučením, a sice až tehdy, kdy má správní
orgán ve správním spisu zařazeny již všechny podklady, na základě kterých se chystá
rozhodnout, a musí být k tomu určen konkrétní termín. To bylo stěžovatelce upřeno. Dále
stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelným z toho
důvodu, že v něm bylo rozhodnuto toliko o nákladech řízení účastníků řízení, jejich zástupce,
tlumočníka, nikoli však státu.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka rovněž požádala o to, aby jí podané kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek. Následně podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne
6. 10. 2004 byla vzata zpět žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, z podání
doručeného Nejvyššímu správnímu soudu dne 16. 11. 2004 lze dovodit, že stěžovatelka
na své původní žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti trvá.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Žádná z námitek,
které stěžovatelka uplatnila, není důvodná, pokud jde o tvrzené porušení práva vyjádřit se
k podkladu a ke způsobu jeho zjištění ve správním řízení, poukazuje žalovaný na skutečnost,
že stěžovatelce toto právo upřeno nebylo, stěžovatelka tohoto práva dokonce využila
a navrhla doplnění dokazování o další listiny, které předložila.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení před žalovaným bylo
se stěžovatelkou zahájeno dne 8. 8. 2001, souběžně bylo vedeno řízení s jejím manželem.
Stěžovatelka ve správním řízení popisovala situaci, jak s manželem podnikali, jak za nimi
přišli neznámí muži a začali je vydírat. Nejdřív jim zaplatili, pak ale odmítli, obrátili se
na policii a zjistili, že policie je s vyděrači spojena. Manžel stěžovatelky provozoval
parkoviště, které bylo družstva, jehož předsedou byl stěžovatelčin otec. Ten byl neznámými
lidmi v roce 1996 vyzván k tomu, aby předal parkoviště a vzdal se funkce v družstvu. Odmítl
to, přitom ten, kdo tento požadavek uplatnil, byl zástupce ředitele policie ve městě. Následně
byly z parkoviště odcizeny dva automobily, jedno z nich patřilo vysoce postavenému
policistovi, který požadoval náhradu vyšší, než byla cena nového automobilu, otec
stěžovatelky nezaplatil a byl mu obstaven majetek. Přestože soud rozhodl v prospěch jejího
otce, vysoce postavený policista, jemuž patřilo odcizení vozidlo, neustále požadoval peníze.
Vykonstruoval obvinění, podle něhož měla stěžovatelka se svým manželem zajistit
prokurátorovi dovolenou. Toto obvinění bylo vyvráceno, policista byl následně ve vazbě.
Za to se chtěl pomstít a od roku 2000 do cestovní kanceláře posílal nastrčené osoby. Následně
byla stěžovatelka obviněna a poté odsouzena. Následně se na ni vztahovala amnestie a všichni
tedy ze země svého původu vycestovali. Jak stěžovatelka uvedla, bezprostředním důvodem
jejího vycestování ze země původu byl anonymní požadavek na zaplacení 5 tisíc USD,
po němž se stěžovatelka na policii neobracela, neboť to dle jejího názoru nemělo smysl;
všichni jsou údajně provázáni. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru, že žádná
z uváděných skutečností nenasvědčuje splnění zákonných důvodů pro udělení azylu
podle §12 ani podle §13 zákona o azylu, přitom po posouzení osobní situace stěžovatelky
a poměrů v zemi jejího původu jí žalovaný neudělil azyl ani z humanitárních důvodů.
Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí
žalovaného žalobou u soudu, v níž namítala, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci a důkazy, které si opatřil, nebyly úplné, čímž porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1,
§33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Dále stěžovatelka v žalobě namítla, že splňuje důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování
podle §91 téhož zákona. Žaloba pak byla následně doplněna o konkretizaci žalobních bodů.
Krajský soud, který ve spojené věci (včetně obdobné žaloby manžela a dcery stěžovatelky)
rozhodoval, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovatelce azyl neudělil, neboť jí uváděné důvody nelze podřadit pod žádný z důvodů
podávaných z §12 ani §13 zákona o azylu, přitom k rozhodnutí o neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 téhož zákona měl dostatek podkladů a meze stanovené
zákonem nepřekročil. Ani porušení procesních předpisů krajský soud neshledal. Rozsudek
o zamítnutí žaloby byl stěžovatelce doručen dne 10. 6. 2004 a stěžovatelka jej napadla kasační
stížností dne 14. 6. 2004.
Stěžovatelka byla jedním z účastníků řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102
s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v mezích uplatněných kasačních
důvodů přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatelka podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezákonnost rozsudku
spočívající v tom, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku splnění důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, pak Nejvyšší správní soud tuto námitku
neshledává důvodnou. Podle §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/),
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště (písm. b/). Za pronásledování se přitom podle §2 odst. 5 zákona
o azylu pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za situace, kdy krajský
soud z obsahu správního spisu dovodil, že příkoří, která byla na ní v době, kdy podnikala,
páchána, představovala sice jednání nelegální, avšak jednání jednotlivých fyzických osob
a nikoli jednání představující součást státní politiky v zemi stěžovatelčina původu, použil
správní právní předpis, správnou právní normu, přitom jeho interpretaci Nejvyšší správní soud
aprobuje. Žalovaný v průběhu správního řízení dovodil, že státní orgány v zemi stěžovatelčina
původu stěžovatelce v některých případech fakticky „pomohly“, když shledaly oprávněnými
její stížnosti, případně odvolání proti rozhodnutí. Příslušné oprány se tak stížnostmi
stěžovatelky zabývaly, ve způsobu, jakým k řešení přistoupily, nelze shledávat azylově
relevantní důvody. V těchto otázkách se tedy s hodnocením situace, jak je provedl krajský
soud, Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Hlavním důvodem stěžovatelčina odchodu ze země
jejího původu byla obava z vyděračů, kteří byli spojováni s policií. Spojitost se však
neprokázala. Opírala-li se tedy žádost o azyl toliko o potíže s jednotlivci, byť mohli být
z okruhu policistů, pak nemůže být splněna podmínka podávaná z §2 odst. 5 zákona o azylu,
tj. pronásledování ze strany státu, ať již přímé či nepřímé, a důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu nemohou být splněny. Ze skutkového stavu, jak byl zjištěn, nelze
ani zprostředkovaně dovozovat, že by potíže, na které stěžovatelé upozorňují, měly být
považovány za součást státní politiky v zemi jejich původu, tj. že by šlo o jevy buď přímo
orgány veřejné moci vyvolané, podporované či záměrně a vědomě trpěné a nedostatečně
potlačované. Represi ze strany státní moci, jež by byla pronásledováním, nelze spatřovat ani
v hlídkování policejního automobilu před domem, ani ve vysílání falešných zákazníků
do cestovní kanceláře, ani v domovní prohlídce v domě, údajně bez souhlasu soudu. Není-li
splněna podmínka pronásledování ze strany státu, není třeba se zabývat podmínkou
příslušnosti k určité sociální skupině. Pokud tedy v části směřující do aplikace §12 zákona
o azylu shledal krajský soud žalobu nedůvodnou, při posuzování právní otázky důvodů
pro udělení azylu nepochybil.
Namítá-li dále stěžovatelka nesprávný závěr krajského soudu, podle něhož je
rozhodnutí o tom, že se dopustila trestného činu, rozhodnutím, jehož důvodnost a zákonnost
mu nepřísluší posuzovat, v této části Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelčině
argumentaci. Za situace, kdy v řízení o udělení azylu je tvrzeno pronásledování ze strany státu
způsobené například tím, že žadatel byl v zemi svého původu nedůvodně potrestán za trestný
čin, který ve skutečnosti nespáchal, což má být právě projevem takového pronásledování,
nelze na okolnosti takového rozhodnutí a priori rezignovat poukazem na nemožnost
přezkoumávat jeho důvodnosti a zákonnosti, jež sama o sobě při přezkumu správních
rozhodnutí jistě platí. Jinými slovy, tvrdí-li žadatel o udělení azylu, že pronásledování
ze strany státu bylo vůči němu uskutečněno právě mimo jiné tím, že byl odsouzen a vězněn,
aniž by k tomu bylo důvodu, pak je namístě tato tvrzení posoudit ve světle jiných skutečností,
které žadatel o azyl ve správním řízení uváděl. Za částečně správnou v této souvislosti
Nejvyšší správní soud považuje argumentaci stěžovatelky, podle níž by při akceptaci
takového přístupu odsouzení politických vězňů ve státech, kde jsou lidé vězněni pro své
politické názory, muselo být považováno za rozhodnutí, z něhož je třeba při soudním
přezkumu rozhodnutí o neudělení azylu vycházet (nikoli zákonné, jak stěžovatelka uvádí,
neboť jejich zákonnost skutečně být posuzována při soudním přezkumu rozhodnutí
o neudělení azylu nemůže). Přesto však přisvědčení tomuto názoru není důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu. Přihlédne-li Nejvyšší správní soud ke skutečnostem,
že stěžovatelka byla obviněna, poté odsouzena, následně se však na ni vztahovala amnestie,
a tedy neprchala před svým uvězněním, ale před vyhrožováním ze strany soukromých osob,
které byly spojovány s policejními orgány, a že její uvěznění nebylo přímým důsledkem
pronásledování ze strany státu, jak bylo již shora podáno, a že žádost o udělení azylu tedy
nepředstavuje snahu o hledání nezbytné legální záštity před státní represí v podobě zřetelně
bezdůvodného uvěznění, pak uložení trestu stěžovatelce samo o sobě nemohlo být
pro posouzení důvodnosti její žádosti o udělení azylu rozhodující. Respektoval-li tedy
Nejvyšší správní soud míru proporcionality, jež musí být v případě zjišťování míry
argumentačního pochybení krajského soudu ve vztahu k důvodnosti podané kasační stížnosti
zkoumána, pak pro tuto dílčí vadu v úsudku krajského soudu nyní napadený rozsudek
nezrušil.
Námitce absence podpisu oprávněné osoby na rozhodnutí, jež bylo stěžovatelce
doručeno, a z toho dovozované nicotnosti rozhodnutí žalovaného (jíž soud zkoumá vždy
bez ohledu na rozsah námitek, které byly v řízení uplatněny - §76 odst. 2 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud rovněž nepřisvědčuje. Nicotnost (neexistenci) správního aktu totiž způsobují jen
takové vady řízení, které mají za následek, že o správním aktu nelze v daném případě vůbec
hovořit. Může se přitom jednat například o vady spočívající v rozhodování absolutně
nekompetentního orgánu, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem
rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy.
Namítanou vadu formy rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní, aby mohla
založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Ve správním spise je totiž založeno vyhotovení rozhodnutí,
které je řádně podepsáno oprávněnou osobou. Není tak ve skutečnosti pochyb o tom,
že rozhodnutí skutečně vydal ředitel odboru azylové a migrační politiky, tedy osoba
oprávněná. Vada rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu namítaná stěžovatelkou
za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno
oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí.
Stejně tak není důvodnou stěžovatelčina námitka, podle níž jí bylo upřeno právo
vyplývající z §33 odst. 2 správního řádu. Z protokolu o pohovoru konaném dne 10. 9. 2001
vyplývá, že stěžovatelka byla vyzvána k tomu, aby se seznámila s podklady, které budou
podkladem pro rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka se s částí podkladů seznámila (údajně jí
stačily „2 - 3 strany“). Žalovaný tedy své povinnosti podle §33 odst. 2 správního řádu dostál
a nebylo tedy důvodu, aby jeho rozhodnutí krajský soud pro tuto domnělou procesní vadu
rušil a věc žalovanému vracel k dalšímu řízení.
Shodně Nejvyšší správní soud nahlíží na poslední z uplatněných námitek. Stěžovatelka
dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d/ s. ř. s.), která měla být způsobena tím, že krajský soud nerozhodl o nákladech řízení
státu. Na úhradu nákladů řízení má stát proti neúspěšnému účastníku soudního řízení právo
podle §60 odst. 4 s. ř. s. Toto ustanovení má na mysli především ty náklady státu, které je stát
prostřednictvím soudu povinen podle §59 odst. 2 s. ř. s. platit, tj. náklady na svědečné,
znalečné, tlumočné a jiné náklady dokazování. I kdyby takové náklady státu vznikly,
nevzniklo by mu právo na jejich náhradu, neboť neúspěšný účastník řízení, jímž je v tomto
případě stěžovatelka, je osvobozen od soudních poplatků (§11 odst. 2 písm. ch/ zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), což existenci takového
práva vylučuje. Konečně Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby státu právo na náhradu
nákladů vzniklo a krajský soud by rozhodl toliko o nákladech účastníků řízení, nebylo by jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelným, a to ani pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů.
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak založena
na nedostatku důvodů skutkových, musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž
soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny. Žádnou z těchto vad napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud nedovodil
a ohledně této stěžovatelčiny námitky tak uzavírá, že tato námitka rovněž důvodnou není.
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení kasační stížnosti uzavírá, že kasační
stížnost důvodnou není. Z tohoto důvodu ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byl usnesením Krajské soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
č. j. 52 Az 326/2003 - 157 ze dne 17. 6. 2004 (52 Az 3/2004) pro řízení o kasační stížnosti
ustanoven zástupcem advokát – Mgr. Ervín Perthen. Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud přiznal tomuto advokátovi odměnu ve výši 2150 Kč (dva úkony právní služby,
každý ve výši 1000 Kč, spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení a podání kasační stížnosti, dva režijní paušály ve výši 75 Kč – to vše podle §11
odst. 1 písm. b/ a d/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu); samotná
kasační stížnost byla podána sice před ustanovením advokáta zástupcem pro řízení o kasační
stížnosti a poté, kdy předchozí řízení před krajským soudem, v němž byl tentýž advokát
ustanoven zástupcem, bylo právní mocí napadeného rozsudku skončeno, avšak její sepsání
následně ustanoveným zástupcem předešlo potřebě jejího pozdějšího doplňování
po ustanovení zástupcem. Z toho důvodu byla ustanovenému zástupci přiznána odměna
i za její podání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu