ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.416.2004
sp. zn. 6 Azs 416/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: V. Z., zastoupena Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, Františkánská 7,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 64 Az 37/2004 - 23 ze dne
17. 5. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 64 Az 37/2004 - 23 ze dne 17. 5. 2004, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 316/VL - 19 - 03 - 2004 ze dne 4. 2. 2004, kterým
byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení otázky, zda je možno
na stěžovatelku vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelčina
žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatelka poukazuje na své potíže
s manželem, který ji napadal. Stěžovatelka později zjistila, že bývalý manžel je napojen
na zločinecké struktury a stěžovatelka tak nemá možnost zajistit ochranu své osoby. Z tohoto
důvodu stěžovatelce nezbylo než vycestovat ze země svého původu a požádat o azyl.
Stěžovatelka tedy v této souvislosti dovozuje, že je u ní dán důvod k udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť stěžovatelka patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur. Na základě právě uvedeného stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Kromě toho
stěžovatelka namítá i vady řízení před žalovaným, který neprovedl dostatečné dokazování,
přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout. Stěžovatelka má
přitom omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu. O tyto
skutečnosti stěžovatelka opírá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dále
stěžovatelka namítá, že krajský soud se měl na základě jí podané žaloby zabývat i dodržením
procesních předpisů v řízení před žalovaným, což neučinil, přitom stěžovatelka je
přesvědčena o tom, že rozhodnutí žalovaného trpí nedostatkem odůvodnění. Stěžovatelka
tu dovozuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nad rámec shora uvedeného
stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s otázkou
překážky vycestování. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zároveň stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku jí podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na svém závěru, k němuž dospěl ve správním
řízení, podle něhož stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádný důvod, který by
odpovídal důvodům podle §12 zákona o azylu, a proto byly dány podmínky pro aplikaci §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Skutečnosti, které nyní uvádí, jsou skutečnostmi novými,
k nimž by Nejvyšší správní soud neměl přihlížet. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v průběhu
správního řízení popisovala své potíže se svým manželem; uváděla, že ji manžel fyzicky
napadal a vyhrožoval jí, že pokud se s ním rozvede, zabije ji. S manželem neměli děti
a manžel byl žárlivý. Z tohoto důvodu stěžovatelka opustila zemi svého původu a požádala
v České republice o azyl. Pro případ svého návratu do země původu vyjádřila obavy ze svého
manžela. Žalovaný dospěl ve správním řízení k závěru, že stěžovatelka neuvádí nic, co by
mohlo nasvědčovat tomu, že stěžovatelka byla v zemi svého původu pronásledována
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu její
žádost zamítl. Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že rozhodnutí žalovaného stěžovatelka
napadla žalobou, v níž namítala, že ve správním řízení uvedla konkrétní důvody, proč
se nemůže vrátit do země svého původu, přitom hlavním důvodem stěžovatelčiny žádosti
o azyl je strach o život a zdraví, které ohrožuje její manžel. Obracet se na místí orgány
dle stěžovatelky nemělo smysl, neboť tam vzkvétá korupce. Proto navrhla zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud však její žalobu zamítl, přitom se zabýval důvodností aplikace §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, navíc v obecné rovině přezkoumal i dodržení procesních
pravidel v řízení před žalovaným. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 30. 6. 2004, ta jej
napadla kasační stížností dne 9. 7. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou, přitom byla podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka namítá kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil právní otázku splnění podmínek pro udělení
azylu s ohledem na důvody, o které stěžovatelka svoji žádost o udělení azylu opírala. Musel
se přitom nutně nejprve zabývat otázkou, zda krajský soud přistoupil k aplikaci §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu důvodně. Ohledně této otázky přitom dospívá k závěru, že toto
ustanovení důvodně a správně aplikováno bylo. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná tehdy, jestliže žadatel neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
(písm. a/), nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatelka v průběhu správního
řízení uváděla toliko důvody spočívající ve svých obavách z manžela, který ji fyzicky napadal
a vyhrožoval jí, pak tato tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohla být v zemi svého
původu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měla odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelka neuvedla, že by hodlala
uplatňovat politická práva, že by jí v tom bylo bráněno a že by dokonce byla za jejich
uplatňování pronásledována. Stěžovatelka v průběhu správního řízení rovněž nepoukazovala
na skutečnosti, které by jakkoli mohly odůvodnit její případné obavy z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů. Z obsahu správního spisu vyplývá, že poukazovala
toliko na potíže s manželem. Ty měly spočívat ve fyzickém napadání a ve vyhrožování.
V takovém případě tedy byly zřetelně dány důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Posoudil-li přitom tuto právní otázku krajský soud shodně, pak v tomto jeho
posouzení Nejvyšší správní soud nezákonnost neshledává. Tvrdí-li za této situace nyní
stěžovatelka, že je u ní dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť
patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur, pak toto její tvrzení není ve vztahu
k důvodům, pro které byla její žádost o udělení azylu zamítnuta, tvrzením jakkoli
relevantním. Ustanovením §12 zákona o azylu se žalovaný při zjištění důvodu podávaného
z §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zabývat neměl a neměl tak činit ani ohledně otázky
splnění podmínek pro konstataci neexistence překážky vycestování. Pro takové rozhodování
žalovaného a tím i pro posouzení krajským soudem by byl určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s odkazem na §16 odst. 1 písm. g) zákona zjišťovány nejsou, a proto žalovaný ani krajský
soud nepochybil, pokud se jimi vůbec zabýval.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky nesprávného posouzení splnění
podmínek pro aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a §12 písm. b) téhož zákona
a námitky proti způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s otázkou překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, nejsou důvodnými.
Tvrdí-li dále stěžovatelka, že krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit
pro vady řízení, konkrétně pro nedostatek dokazování a pro porušení §47 správního řádu, pak
ani tato námitka stěžovatelky není důvodná. Krajský soud měl podle §75 odst. 2 s. ř. s.
napadené výroky rozhodnutí žalovaného přezkoumávat v mezích žalobních bodů. Těmi tedy
stěžovatelka zásadně determinovala rozsah přezkumné činnosti tohoto soudu. Pokud tvrzení,
jimiž v žalobě brojila proti rozhodnutí žalovaného, nesměřovala k porušení procesních
ustanovení v řízení před žalovaným, neměl v tomto směru krajský soud svůj přezkum
realizovat. Učinil-li tak v obecné míře na str. 2 napadeného rozsudku (č. l. 24), pak v této části
napadeného rozsudku přezkoumával rozhodnutí žalovaného nad rámec, který stěžovatelka
žalobou vymezila. Z právě uvedeného vyplývá, že sám vyhledávat možné vady řízení
před žalovaným, aniž by k námitce takových vad mířil některý ze žalobních bodů obsažených
v žalobě, krajský soud neměl. Nemůže být tedy důvodnou stěžovatelčina námitka, že měl
napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušit. Přiznal-li krajský soud stěžovatelce
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného více práv, než jí měl přiznat, tj. přezkoumával-li
v její prospěch i ty otázky, které přezkoumávat neměl, pak tato skutečnost nepředstavuje ani
jiný samostatný důvod pro zrušení jeho rozsudku.
Po posouzení kasační stížnosti tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudek nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu