ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.419.2004
sp. zn. 6 Azs 419/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. N ., zastoupen JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, se sídlem Liberec,
Tovaryšský vrch 1358/3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 Az 473/2003 - 27 ze dne 30. 6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 59 Az 473/2003 - 27 ze dne 30. 6. 2004,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2003,
č. j. OAM - 4946/VL - 10 - BE07 - 2001, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a jímž bylo zároveň
rozhodnuto o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91
téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu,
neboť má za to, že soud o důvodech, které stěžovatel uvedl, rozhodl věcně nesprávně.
Stěžovatel poukazuje na své právo využít všech zákonných prostředků k přezkoumání nyní
napadaného rozsudku krajského soudu. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel
se domáhá zrušení napadaného rozsudku krajského soudu, zároveň žádá o přiznání
odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí kasační stížnosti, neboť má za to,
že není důvodná. Poskytnutí azylu je dle žalovaného specifickým důvodem pro povolení
pobytu na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu
na tomto území; žalovaný tu přitom odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího správního
soudu.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel
ve správním řízení uváděl, že on sám ani nikdo jiný z jeho rodiny nebyl členem politické
strany či hnutí a ze země svého původu odešel z ekonomických důvodů. Zde již dříve
pobýval, neboť zde mohl pracovat. V zemi svého původu naopak práci o d roku 1993 neměl
a nemohl tedy uživit svoji rodinu. Kromě toho postihla jeho bydliště v zemi původu povodeň,
bylo třeba opravit dům, avšak na to stěžovatel neměl peníze. Do České republiky
tedy stěžovatel přicestoval za účelem vydělání peněz, zde si našel přítelkyni, jeho manželka
odcestovala ze země původu do Itálie. Stěžovatel si přál v řízení o udělení azylu setrvat
do doby svého rozvodu s manželkou, poté si hodlal zařídit příslušné doklady a znovu
se tu oženit. Žalovaný ve správním řízení dospěl k závěru, že žádná z uváděných skutečností
nenasvědčuje splnění zákonných důvodů pro udělení azylu podle §12 ani podle §13 zákona
o azylu, přitom po posouzení osobní situace stěžovatele a poměrů v zemi jeho původu
mu žalovaný neudělil azyl ani z humanitárních důvodů. Z obsahu soudního spisu
pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou
u soudu, v níž namítal, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a důkazy,
které si opatřil, nebyly úplné, čímž porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Dále stěžovatel v žalobě poukázal na to, že se nemůže do země svého původu vrátit,
protože nemůže zajistit své základní potřeby. Stěžovatel uvedl, že jeho žádost nebyla
dostatečně posouzena podle §14 zákona o azylu. Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl
k závěru, že žalovaný postupoval správně, když stěžovateli azyl neudělil, neboť jím uváděné
důvody nelze podřadit pod žádný z důvodů podávaných z §12 zákona o azylu, nebyla dána
ani překážka vycestování podle §91 zákona o azylu, přitom ani porušení procesních předpisů
krajský soud neshledal. Rozsudek o zamítnutí žaloby byl stěžovateli doručen dne 30. 8. 2004,
ten jej napadl kasační stížností dne 7. 9. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána
osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde
o přípustnost kasační stížnosti, tu Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost
lze podat toliko z důvodů podávaných z §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s., přitom opírá-li
se jen o jiné důvody, pak je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti
formálně odkazuje na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a uvádí, že krajský soud o důvodech,
které stěžovatel uvedl, rozhodl věcně nesprávně. Žalobou, jíž byl přezkum kraj ským soudem
podle §75 odst. 2 s. ř. s. realizován, byly namítány procesní vady, kromě toho stěžovatel
uváděl, že se nemůže do země svého původu vrátit, protože nemůže zajistit své základní
potřeby, přitom jeho žádost nebyla posouzena dostatečně podle §14 zákona o azylu. Věcně
nesprávně, jak stěžovatel uvádí, tedy mohl krajský soud rozhodnout toliko o těch otázkách,
které stěžovatel sám v žalobě učinil předmětem přezkumu, přitom odkazuje-li nyní stěžovatel
na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak je z nynějších stěžovatelových tvrzení možno nejvýše
dovozovat námitku vady řízení, která měla spočívat v tom, že skutková podstata,
z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před žalovaným tak, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Kas ační stížnost
tak může za této situace směřovat toliko k posouzení stěžovatelem namítaných procesních vad
v řízení před žalovaným, které u krajského soudu uplatnil (§103 odst. 1 písm. b/ a §104
odst. 4 s. ř. s.). Na základě právě uvedeného, když bylo přistoupeno na samu hranici
příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti ve prospěch stěžovatele, považuje Nejvyšší
správní soud kasační stížnost za přípustnou.
Za této situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost, vázán podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. jejím rozsahem a jejími důvody, přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Směřuje-li tedy kasační stížnost k nesprávnému posouzení důvodů, které stěžovatel
uváděl v žalobě, pak nelze nezdůraznit, že stěžovatel se v žalobě omezil toliko na stručný
výčet základních vyhledávacích a tím důkazních povinností, které správní orgán v průběhu
správního řízení stíhají, a svoji argumentaci založil výlučně na citaci částí těch ustanovení
správního řádu, jež měla být údajně porušena. Tato skutečnost nutně determinovala rozsah
a hloubku, v jaké bylo třeba krajským soudem přezkum jednotlivých namítaných pochybení
realizovat, a konstatoval-li to krajský soud na str. 2 v závěru prvního odstavce nyní
napadaného rozsudku, pak lze takový závěr aprobovat. Konstatoval-li dále krajský soud,
že se žalovaný porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního
řádu nedopustil, a opřel-li tento svůj závěr o úvahy jak ve vztahu k výčtu úkonů,
které žalovaný ve správním řízení učinil (tj. jak důkazy, z nichž poté při rozhodování
vycházel, ve skutečnosti získal), tak ve vztahu k hodnocení, jaké následně učinil,
to vše ve druhém odstavci na str. 2 nyní napadaného rozsudku, a zohlednil-li přitom
skutečnost, že stěžovatel žádné návrhy na doplnění dokazování poté, kdy mu byla dána
možnost ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu, neučinil, pak jeho závěry považuje Nejvyšší
správní soud za zcela dostačující, plně reagující na žalobní body, jež stěžovatel uplatnil.
Krajský soud navíc sám popsal, jaký závěr bylo třeba z provedeného dokazování učinit,
tj. že podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebyly v případě stěžovatele
splněny, přitom v případě stěžovatele nebylo ani důvodu konstatovat existenci překážky
vycestování, což učinil sice nad rámec, jakým byl jeho přezkum vymezen, avšak stěžovateli
tak ještě přesněji zdůvodnil, proč v rozsahu podkladů, jaké si žalovaný pro své rozhodnutí
opatřil, a stejně tak ve způsobu, jak je vyhodnotil, neshledal stěžovatelem namítaná
pochybení. Pokud tedy za této situace stěžovatel nyní tvrdí, že krajský soud o důvodech,
které stěžovatel v žalobě uvedl, rozhodl věcně nesprávně, nelze jeho tvrzení přisvědčit,
neboť závěry krajského soudu obsažené v nyní napadaném rozsudku shledává Nejvyšší
správní soud správnými a nad to dostatečně zdůvodněnými. Tu Nejvyšší správní soud
podotýká, že samotný rozsah, v jakém se krajský soud zabýval stěžovatelovými námitkami
obsaženými v žalobě, stěžovatel nyní nenapadá, a Nejvyšší správní soud se tak touto otázkou
nemohl zabývat (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy na základě posouzení kasační stížnosti uzavírá, že kasační
stížnost důvodnou není. Z tohoto důvodu ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
člen senátu určený dle rozvrhu práce
provést jednotlivý potřebný úkon v době
překážky v práci předsedkyně senátu
JUDr. Milady Tomkové