ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.430.2004
sp. zn. 6 Azs 430/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: D. N. T., zastoupen JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem nám.
Republiky 2, Plzeň, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2004, č. j. 15 Az 506/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři zná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 27. 8. 2001,
č. j. OAM - 1223/VL - 14 - C10 - 2001, byl návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení
azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“). Stěžovatel dále nesplňoval důvody pro udělení azylu
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a správní orgán prvého stupně v jeho případě
neshledal existenci překážky vycestování podle §91 uvedeného zákona. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o němž rozhodl ministr vnitra rozhodnutím ze dne
10. 5. 2002, č. j. OAM - 127/AŘ - 2002, tak, že napadené rozhodnutí potvrdil ve všech
částech výroku a rozklad zamítl.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, v němž
poukázal na to, že z napadeného rozhodnutí nelze spolehlivě seznat, jakými právními
a skutkovými úvahami se žalovaný při svém rozhodnutí řídil, když rozhodl tak, jak rozhodl.
Stěžovatel dále namítl, že se žalovaný řádně nevypořádal se skutečností, že v České
republice žije sedm let, žije s matkou dítěte, která je občankou České republiky, jehož
je otcem a všichni žijí ve společné domácnosti. Vychází pak z přesvědčení, že žalovaný
by měl přihlédnout k humanitárním důvodům.
Opravný prostředek byl podán u Vrchního soudu v Praze, který o něm nerozhodl
do konce roku 2002, na základě §32 odst. 4 a článku II. bod 1 zákona o azylu, ve znění
pozdějších předpisů, byla věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí
nad Labem. Krajský soud ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s“), opravný prostředek posoudil jako žalobu a rozsudkem č. j. 15 Az 506/2003 - 22
ze dne 16. 4. 2004 ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak mimo jiné uvedl, že správní
orgán se zabýval náležitě i humanitárními důvody ve smyslu §14 zákona o azylu, rozhodl
pak na základě vlastní kompetence v rámci svého správního uvážení, přičemž rozsah tohoto
uvážení nepřísluší soudu přezkoumávat. Dodal pak, že rodinné problémy stěžovatele nelze
řešit v rámci azylového zákona.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uvedl,
že akceptuje, že striktně nelze u něho shledat důvody uvedené pro poskytnutí azylu.
Nesouhlasí však s tím, že nebylo dostatečně vzato na zřetel ustanovení §14 zákona o azylu
z hlediska humanitárních důvodů. Především poukázal na to, že po dobu jeho pobytu v České
republice se mu narodila dne 24. 11. 1996 dcera Barbora, s níž se pravidelně stýká a řádně
přispívá na její výživu. Zejména však s dcerou udržuje častý a pravidelný styk a jak vyplývá
i z prohlášení matky dítěte, dcera má k otci velmi dobrý vztah a jeho nepřítomnost by velice
těžce nesla. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že v tomto směru byl porušen zákon
v řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.). Takovou
vadu stěžovatel shledává v rozhodnutí správního orgánu v pouhém konstatování, že nebyly
shledány důvody k udělení azylu z humanitárních důvodů, přičemž soud toto rozhodnutí
bez dalšího ponechal jako uvážení správního orgánu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 2, 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodů tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízeních
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociálně skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel uvádí pouze ekonomické důvody.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že při rozhodování o žádosti
stěžovatele o udělení azylu správní orgány vyšly z toho, že důvody, pro které účastník řízení
podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, jsou ekonomické. Správní orgán I. stupně
proto shledal, že byly splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu
a návrh stěžovatele tedy zamítl jako zjevně nedůvodný. S takovýmto posouzením se ztotožnil
i správní orgán II. stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel
nesdělil při pohovoru ani v podaném rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
žádné skutečnosti, které by vedly k jinému právnímu posouzení jeho návrhu, než k jakému
dospěl správní orgán I. stupně.
K námitce stěžovatele ve vztahu k nesprávné aplikaci §14 zákona o azylu je třeba
uvést, že v daném případě správní orgán na jeho případ použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhal zde proces
dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného
řízení je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění
podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení
o udělení azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil
k obsahu své žádosti, aby tak mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej
vedly k opuštění země původu.
V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje nejen výrok
o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu, ale dále také výrok o neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu a stejně tak i o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. V rámci
daného případu je nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu a současně se v rámci odůvodnění
vyjadřoval (a věc posuzoval) i podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) zákona
o azylu. Pokud totiž z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2
téhož ustanovení – zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž
by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení
§13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona
o azylu zjišťován není, stává se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se
důvody azylu podle §13 a §14 zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle §16
zákona o azylu (a fakticky je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního
orgánu zůstává však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje
ani jeho nicotnost (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 35/2003 – 71 ze dne
10. 2. 2004). Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného
nezabýval, nelze mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku
je zřejmé, že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm
byl správně obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, nemůže se v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §14 zákona o azylu (stejně jako
by se nemohl dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu), neboť o této formě
azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Protože
úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu