ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.474.2004
sp. zn. 6 Azs 474/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: M. L., zastoupen Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Krymská 5,
360 01 Karlovy Vary, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2004, č. j. 59 Az 79/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři zná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 29. 4. 2004,
č. j. OAM - 5057/VL - 10 - C04 - 2003, nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán především uvedl, že pokud
se stěžovatel v zemi původu dostal do potíží, jednalo se výhradně o potíže se soukromou
osobou, jejíž jednání bylo motivováno výlučně jejím soukromým zájmem, nikoliv však
některým z důvodů taxativně uvedených v §12 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu, kterou
napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu. Stěžovatel měl za to, že správním
orgánem byly porušeny ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen správní řád). Dále uvedl, že správní orgán se dopustil porušení
zásady objektivní pravdy, když nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl
všechna šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných pro náležité a řádné posouzení
věci. Rozhodnutí správního orgánu považoval za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a vyslovil názor, že na základě těchto skutečností došlo k nesprávnému právnímu posouzení
jeho žádosti o udělení azylu.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 59 Az 79/2004 - 23
ze dne 24. 8. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní
orgán rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a neakceptoval
namítané – ovšem nekonkrétní – porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
správního řádu a rovněž nekonkrétní porušení zásady materiální pravdy. Krajský soud vyšel
z toho, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu obsahuje všechny stanovené náležitosti,
takže soud vyšel z toho, že správní orgán skutečný stav věci přesně a úplně zjistil a takto
zjištěný stav adekvátně právně posoudil, protože ani důsledky obtížné ekonomické situace
na Ukrajině ani příbuzenské spory, byť s náboženským podtextem, nelze subsumovat
pod pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo odůvodněný strach
z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Podle názoru krajského soudu tedy správní
orgán ve vytýkaných směrech nijak nepochybil, tj. předmětnou věcí se zabýval svědomitě
a odpovědně a přitom respektoval zásadu zákonnosti a materiální pravdy, jakož i zásadu
přesvědčivosti rozhodnutí a volného hodnocení důkazů.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel dne 8. 9. 2004
kasační stížnost, kterou doplnil podáním ze dne 12. 10. 2004. Nejvyšší správní soud nejprve
přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána
včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen
advokátem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že správní orgán ve svém rozhodnutí
z 29. 4. 2004 porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §32 odst. 2, §33 odst. 2 a §46
správního řádu a §12 zákona o azylu. Je toho názoru, že k porušení citovaných ustanovení
krajský soud při svém rozhodování nepřihlížel, čímž došlo k následné nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má zato,
že žalovaný neprozkoumal všechny důvody, které stěžovatele vedly k tomu, aby podal žádost
o azyl. Závěrem vyslovuje názor, že na něho lze aplikovat ustanovení o udělení azylu
z důvodu humanitárních ve smyslu §14 zákona o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Poukázal na to,
že stěžovatel o azyl v České republice nepožádal ihned po svém příjezdu (žije zde od roku
1995), ale až v roce 2003 z důvodu legalizace svého pobytu, neboť mu bylo vysloveno
správní vyhoštění (od roku 1999 zde žil nelegálně). K udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu žalovaný poukázal na rozsudek Ústavního soudu ze dne
11. 11. 2002, č. j. IV ÚS 532/02, podle kterého na udělení humanitárního azylu není právní
nárok a správní uvážení se co do posouzení případu zvláštního zřetele hodného pro svou
povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu, jakož i rozhodujícího obecného soudu,
zjevně vymyká. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis,
ale tento je nesprávně vyložen.
Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně namítá, že správní orgán porušil některá
ustanovení správního řádu. K tvrzenému porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1 a §46 správního
řádu se již dostatečným způsobem vyrovnal krajský soud, který tato v žalobě namítaná
porušení neshledal důvodnými. S uvedeným posouzením věci krajským soudem se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. V kasační stížnosti stěžovatel navíc namítá porušení ustanovení
§32 odst. 2 a §33 odst. 2 správního řádu, k čemuž lze uvést, že v tomto směru není kasační
stížnost přípustná, protože se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.). To samé se potom vztahuje k námitce
stěžovatele týkající se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a rovněž námitky, že došlo
k porušení §12 zákona o azylu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu