ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.490.2004
sp. zn. 6 Azs 490/2004 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: H. A A M ., zastoupen Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem, se sídlem
Maiselova 15, Praha 1, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 7. 2004, č. j. 46 Az 693/2003 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 18. 6. 2003,
č. j. OAM - 9675/VL - 11 - P06 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Správní
orgán rovněž uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že bezprostředním
důvodem žádosti o udělení azylu je válka v zemi původu a všechny průvodní jevy s ní
spojené, a dále strach o vlastní život, který je důsledkem obecné situace na územích
spravovaných palestinskou samosprávou. A dále správní orgán poukázal na skutečnost,
že žadatel o azyl přicestoval do České republiky za účelem podnikání.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou
napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování podle §91 téhož
zákona. Žalobce namítl porušení ustanovení §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), neboť žalovaný nezjistil úplně
a přesně skutečný stav věci a nesprávně posoudil důvody, které uvedl v žádosti o udělení
azylu. Uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
a dále z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, resp. podmínky pro vztažení
překážky vycestování podle §91 citovaného zákona.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 46 Az 693/2004 - 71 ze dne
22. 7. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobcem
uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit
a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány žádné
překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 24. 8. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
10. 8. 2004, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Praze 24. 8. 2004. Jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel ve své
poměrně rozsáhlé kasační stížnosti opakuje důvody, s odkazem na nepříznivou situaci v zemi
jeho posledního trvalého pobytu, kde probíhá ozbrojený konflikt, které ho vedly k opuštění
vlasti, s tím, že má strach o svůj život i život své rodiny. Poukazuje na útoky izraelských
vojáků proti příslušníkům palestinské národnosti, resp. vyznavačům muslimského
náboženství. On sám je palestinské národnosti a muslimského vyznání, a proto má důvodné
obavy o svůj život. Má za to, že útoky izraelských vojáků naplňují znaky pronásledování
ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatel vytýká krajskému soudu
nesprávné posouzení právní otázky, zda žalobce splňuje zákonné důvody pro udělení azylu.
Rovněž vytýká jak správnímu orgánu, tak i krajskému soudu nesprávné posouzení otázky,
zda se na cizince vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Stěžovatel
má za to, že důvody, které ho vedly k odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl v České
republice, jsou důvody dostatečnými pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
a že se na něho vztahuje překážka vycestování podle §91 citovaného zákona.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Praze. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a dále odkazuje na obsah
správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním
řízení. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Stejně tak
neshledává důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d) lze
kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který
správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak krajský soud právní otázku v předcházejícím
řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že Krajský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá nárok
na udělení azylu podle §12 ani podle §14 zákona o azylu, a že se na něho nevztahuje
překážka vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele se Krajský soud
v Praze náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděné důvody, tedy válka v zemi původu a všechny průvodní
jevy s ní spojené, a dále strach o vlastní život, který je důsledkem obecné situace na územích
spravovaných palestinskou samosprávou, není důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení
zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení
významnými, tedy jeho rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální
skupině, či zastávanými politickými názory. Stěžovatel v zemi původu nebyl pronásledován
z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu a není naplněn definiční znak
pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona (stěžovatelem byl nesprávně uveden
v kasační stížnosti odkaz na §2 odst. 5, ale z obsahu vyjádření je zřejmé, že námitka směřuje
do obsahu shora citovaného ust. §2 odst. 6 zákona). Obecný odkaz na situaci na územích
spravovaných palestinskou samosprávou, z čehož pramení strach o vlastní život stěžovatele,
bez jakékoliv bližší specifikace, je irelevantní, neboť osoby žijící na tomto území jsou
ale postiženy v důsledku bojů ve stejné míře v dané oblasti, ve které konflikt probíhá,
a proto nelze hovořit o pronásledování konkrétní osoby z důvodů uvedených v ust. §12
písm. b) zákona o azylu. Uváděné skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rovněž Nejvyšší správní soud v daném případě
neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť – jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány
tvrzené vady řízení před krajským soudem.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Praze postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu