ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.494.2004
sp. zn. 6 Azs 494/2004 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: N. X. H., zastoupen JUDr. Janem Jasou, advokátem, se sídlem Jaltská 7, Karlovy
Vary, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 6. 2004, č. j. 11 Az 100/2003 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne při znává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 3. 7. 2002,
č. j. OAM - 879/LE - C11 - ZA04 - 2002, byla žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“)
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen
„zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu neuděluje a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č. j. 11 Az 100/2003 - 44, zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že v daném případě bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení
azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl
o udělení azylu požádat dříve. Toto právní ustanovení je nutno podle názoru městského soudu
přiřadit k těm případům, kdy pro posouzení věci je rozhodné, zda jsou splněny objektivní
zákonem stanovené skutečnosti bez ohledu na důvody tvrzené žadatelem o udělení azylu.
V případě stěžovatele pak bylo spolehlivě zjištěno, že přicestoval do České republiky v roce
1987 za účelem studia, které nedokončil. Od roku 1989 pobýval na území České republiky
bez jakýchkoli dokladů, tedy nelegálně a této skutečnosti si byl vědom. V roce 1997 byl
stěžovateli v rámci trestního stíhání uložen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně
ze dne 25. 3. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997 trest
vyhoštění. O azyl přitom stěžovatel požádal až dne 6. 6. 2002, kdy byl zadržen policií,
protože neměl doklady, je tedy podle názoru městského soudu zřejmé, že žádost o udělení
azylu podal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění, tedy realizaci trestu, který mu byl
uložen pět let předtím, než žádost o azyl podal.
Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, v níž namítá,
že stanovisko Městského soudu v Praze nebere v úvahu jeho argumenty, na které se v této
kasační stížnosti odvolává, a které spočívají v tom, že se nemůže vrátit do Vietnamu,
protože by byl trestně stíhán z důvodu svého pobytu v České republice. Také chce řádně
pečovat o své dvě nezletilé děti, které má s českou občankou, jež se o ně vůbec nestará a děti
jsou umístěny v dětském domově. Dále stěžovatel poukázal na to, že v České republice
se zdržuje již patnáct let, je zde domestikován a je zde na vysoké úrovni dodržování lidských
práv oproti Vietnamu. Ve Vietnamu má sice příbuzné, ohledně kterých se jejich příbuzenské
vztahy značně ochladily a k těmto příbuzným nemá fakticky žádné závazky. Připouští,
že se v České republice zdržoval bez pasu, ale nemohl získat žádné cestovní doklady,
protože mu je nechtěla vydat jeho země původu – Vietnam. Poukázal i na skutečnost, že jeho
otec je ve Vietnamu vysokým komunistickým funkcionářem a nemá zájem, aby se vrátil
do Vietnamu, kde jej čeká vězení. Vzhledem k těmto okolnostem má stěžovatel za to, že jak
správní orgán, tak Městský soud v Praze nehodnotily správně význam dané skutkové situace
jeho osoby a v důsledku toho nepřijaly ani odpovídající právní stanovisko. Domnívá se,
že důvody, kterých se ve své žádosti dovolává, jsou pro udělení azylu dány, a že konstatována
měla být i překážka pro vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů kasační stížnosti
vymezených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
V předmětně věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel
požádal dne 6. 6. 2002 v České republice o udělení azylu, když jako důvody uvedl, že zde
bydlí již patnáct let, má zde dvě děti s českou občankou a chce zde zůstat a starat se o děti.
Správní orgán vyšel z toho, že stěžovatel se od roku 1989 na území České republiky
nacházel nelegálně, o azyl požádal kvůli legalizaci pobytu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění z České republiky, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. S tímto názorem
správního orgánu se ztotožnil i městský soud, který vyšel z toho, že je z okolností zřejmé,
že stěžovatel žádost o udělení azylu podal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu jak správní orgán, tak i měst ský soud správně
dovodily, že se nejedná o důvody vymezené §12 zákona o azylu, neboť se nejednalo
o pronásledování z tam vymezených důvodů.
V daném případě správní orgán na případ stěžovatele použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu, uplatňovanéh o na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování
o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je
zakotvena v §16 zákona o azylu, přičemž nutně zdůraznit, že naplnění podmínek uvedených
v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení o udělení azylu, ale jeho
zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti, aby tak
mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země původu.
V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu obsahuje nejen výrok o zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ale dále také
výrok o neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a stejně tak i o nevztažení
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. V rámci daného případu je nutno
konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 zákona o azylu a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc
posuzoval) podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Pokud totiž
z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona
o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení
– zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování
o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je však
určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože
tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu zjišťován není, stává se část
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle §13 a §14
zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle §16 zákona o azylu (a fakticky
je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však
bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71).
Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí správního orgánu nezabýval,
nelze mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně
obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemůže se v řízení o kasační
stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu, stejně jako vztažení překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze akceptovat
jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o splnění azylově
relevantních ustanovení zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje
za nesprávně a Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správn í soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se Ministerstvu vnitra náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu