ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.506.2004
sp. zn. 6 Azs 506/2004 -67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: D. P., zastoupen JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem Vinohradská
343/6, Praha 2, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, č. j. 9 Az 70/2003 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi JUDr. Davidu Černému,
se př i zná vá odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce napadá kasační stížností shora označený rozsudek Městského soudu v Praze,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
13. 5. 2002, č. j. OAM - 2470/AŘ - 2001, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 20. 4. 2001, č. j. OAM - 1139/VL - 14 - ZA04 - 2001, kterým
žalobci nebyl udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona; a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 24. 6. 2002 se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí ministra vnitra, jakož i rozhodnutí orgánu 1. stupně a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že správní orgán neposoudil správně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a tím nesplnil povinnost uloženou v ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní
řád“), a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost žalobce o udělení azylu. Dále namítl,
že důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž opětovně došlo
k porušení citovaného ust. §32 odst. 1 a dále k porušení ust. §34 odst. 1 správního řádu.
Žalobce v žalobě dále uvedl, že na rozhodnutí soudu závisí jeho další existence,
protože v zemi původu – na Ukrajině se cítí být ohrožen na životě, neboť byl již dříve
postřelen bandity, tuto skutečnost neoznámil milici, protože se bál. Má v zemi původu
bezprostřední obavy o svůj život a strach z pronásledování ze strany těchto osob, které mu
vyhrožují zabitím. V doplnění žaloby ze dne 15. 10. 2002 žalobce uvedl, že nezákonnost
rozhodnutí spatřuje rovněž v tom, že žalovaný považoval zjištění provedená před správním
orgánem 1. stupně za dostatečný podklad pro rozhodnutí, ačkoliv správní orgán vycházel
pouze z obecných, nikoliv z konkrétních zjištění poměrů na Ukrajině, konkrétně pak
z místních poměrů v městě U., a učinil tak podle mínění žalobce zjednodušený závěr, že jeho
problémy nelze podřadit k důvodům pro udělení azylu podle zákona o azylu. V této
souvislosti opakovaně žalobce odkázal na porušení shora citovaného ust. §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 správního řádu, a dále porušení zejména článku 36 Listiny základních práv
a svobod. Žalobce dále uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
podle §12, neboť má strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině
– nečlenů mafiánských struktur, a dále z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu,
resp. podmínky pro vztažení překážky vycestování podle §91 citovaného zákona.
O žalobě, která byla ve smyslu platné právní úpravy účinné od 1. 1. 2003 postoupena
Vrchním soudem v Praze příslušnému Městskému soudu v Praze, rozhodl uvedený městský
soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, č. j. 9 Az 70/2003 - 39, tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit
pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl udělit a žalobce (dále jen „stěžovatel“) tak
nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dne 18. 11. 2003
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne
4. 11. 2003 a kasační stížnost byla podána poště k přepravě dne 18. 11. 2003 a doručena
městskému soudu 19. 11. 2003. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“), jak lze
dovodit z obsahu podání.
Stěžovatel nejdříve podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedl, že důvody
doplní následně po poradě se svým zástupcem a současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. V doplnění kasační stížnosti k výzvě Městského soudu v Praze
ze dne 9. 2. 2004, č. j. 9 Az 70/2003 - 48, pak zástupce stěžovatele opakovaně uvádí, stejně
jako v žalobě, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního
řádu, neboť nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci, a tím došlo k porušení procesních
práv stěžovatele ve správním řízení, jež jsou zakotvena nejenom ve správním řádu,
ale i ústavně zakotvena v Listině základních práv a svobod, a to zejména v článku 36.
Stěžovatel rovněž rozsáhle opakuje důvody, které ho vedly k opuštění země původu. Tvrdí,
že městský soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice
zda je možno na jeho případ vztáhnout ustanovení §12 zákona o azylu, neboť správní orgán
i soud se omezily v této části pouze na konstatování, že stěžovateli v zemi původu –
na Ukrajině, žádné pronásledování nehrozí, a jeho žádost o udělení azylu je tedy nedůvodná.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak
i rozsudek městského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy, a dále odkazuje
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Stejně
tak neshledává důvody k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že Městský soud v Praze při vlastním
přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Městský soud v Praze právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá
nárok na udělení azylu podle §12, §13 odst. 1 a 2 ani podle §14 zákona o azylu
a že se na něho nevztahuje překážka vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami
stěžovatele se Městský soud v Praze náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění
svého rozhodnutí vypořádal.
Ostatně stěžovatelem uváděný strach z výhrůžek ze strany soukromých osob v zemi
původu a z toho pramenící strach o život po návratu, není důvodem, který je podřaditelný
pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody
pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností, náboženstvím, příslušností
k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory. V kasační stížnosti tvrzený
důvod – obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, kterými jsou
dle názoru stěžovatele i nečlenové mafiánských struktur, tedy i on sám, nelze přijmout. Zákon
o azylu pojem sociální skupina nevymezuje, lze však výkladem dospět k závěru, že „sociální
skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných
majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. U nečlenů zločineckých struktur proto
nelze o sociální skupině hovořit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Městský soud v Praze postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. Podle §35
odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi JUDr. Davidu Černému odměnu
ve výši 2150 Kč (dva úkony právní služby po 1000 Kč spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů, a v písemném podání soudu podle §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky,
a dva režijní paušály po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu